Jeho nejnovějším počinem je podnik s názvem Retro City Club, provoz zahájil před několika týdny. „Lidé se chtějí bavit, v tom se za třicet let nic nezměnilo,“ říká Klonfar.

Kdy jste začal hrát na diskotékách?
V roce 1984, když jsem přišel z vojny. Tehdy jsem začal studovat dvouletou konzervatoř v Ústí, obor mluvené slovo. Mým lektorem byl Petr Novotný. Pokud chtěl být někdo v té době diskžokejem, musel na to mít papír. Tedy vystudovat a absolvovat ústní, písemné a praktické zkoušky. Pamatuji si, že nás komise zkoušela z taneční a poslechové diskotékové hudby, museli jsme mít připravený program.

Za socialismu jste se hraním i živil?
Pracoval jsem jako automechanik, po večerech a o víkendech jsem hrál. Každý den, jezdil jsem po celé republice, bylo nás v té době celkem patnáct. Všichni jsme pak byli organizováni pod agenturou. Hrálo se od devíti večer do půlnoci, honorář byl 90 korun. Pak se zabalila aparatura a jelo se domů. A ráno do práce. Bylo to časově náročné, ale bavilo mě to.

Po listopadu 1989 ale přišla velká změna, že?
Ano. Tehdy jsem si uvědomil, že se poměry uvolní a nechtěl jsem být závislý na tom, zda si mě někdo objedná. Takže jsem si v Lounech na silvestra roku 1989 otevřel vlastní podnik. Byl to tehdejší Satan klub v bývalé budově SSM. Měli jsme satelitní televize a pouštěli hudební stanici MTV, což bylo tehdy hodně žádané. Od toho ten název diskotéky, nad vchodem seděl čert a v ruce držel satelit. Klub fungoval asi čtyři roky a měl úspěch. Chodili místní i lidé z okolí. Jezdili k nám Němci, fotbalisté z Teplic nebo hokejisté z Litvínova a Kladna. Byl to tehdy velký boom.

A proč skončil?
Každý podnik s diskotékou má určitou generaci lidí, kteří do něj chodí. Pro tu další už je ale podnik starý a není tak atraktivní. U diskoték je také velké opotřebení, co není přivařené a přišroubované, to se rozbije a zničí. Svou roli hraje i konkurence. Takže je třeba podnik po pár letech předělat, zatraktivnit. To je ale riskantní, lidé pak mají tendenci srovnávat. Je lepší se proto přestěhovat jinam a udělat podnik zcela nový i s novým názvem.

Jak se za posledních 30 let změnilo chování návštěvníků?
Z pozice diskžokeje to vidím tak, že dřív podnik zprostředkovával lidem západní kulturu, neměli příliš jiné možnosti, jak se k ní dostat. Lidé byli na diskotékách po zahraničních písničkách lačnější. Dnes je to jinak. Díky moderním technologiím a internetu je k písničkám daleko větší přístup. Dřív byl diskžokej v očích návštěvníků diskotéky king, dnes si ho někteří pletou s jukeboxem.

A co se týká pohledu provozovatele?
Lidé se chtějí bavit, v tom se nic nezměnilo. Občas dochází k nějakým strkanicím nebo rvačkám, to je stejné jako dřív. Dnes se o tom díky sociálním sítím daleko víc ví, dělají se z toho aféry. Dřív se lidé prali také. Nebylo to ale tak agresivní, to přinesly podle mě akční filmy. Dřív došlo na facky a pěsti, dnes jsou rvačky surovější.