Kvůli práci duly změnila kariéru. Nejdříve vystudovala obor algologie na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze a poté pracovala jako dispečerka a laborantka u Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci. Renatě Loudové je 36 let a má tři děti. Právě ty a jejich příchod na svět ji přivedl k myšlence pomáhat ostatním ženám během těhotenství. V rozhovoru vysvětlila, jak její práci změnila krize spojená se šířením koronaviru nebo to, jaké obavy mají ženy před porodem.

Jak vnímáte rozhodnutí ministerstva zdravotnictví povolit přítomnost otce u porodu za určitých podmínek? Myslíte, že je to výsledek tlaku, který vzešel od veřejnosti i odborníků? Jak se toto rozhodnutí dotkne vás, bude platit i pro duly?
Je to taková poloviční úleva. Myslím, že zákaz otců u porodu vůbec neměl být. Vzešlo z toho neúměrně moc bolesti fak fyzické, tak psychické u žen, které přivádí na svět nový život. A mám nyní v mysli mnoho příběhů z posledního měsíce, které mě také nesmírně bolí. Ale je dobré, že si nyní mohou ženy alespoň vybrat vstřícnější porodnici, která přítomnost otce dovolí. Dul se toto rozhodnutí bohužel nijak netýká, nežijeme se ženami ve společné domácnosti, což je jedna z podmínek.

Po vyhlášení omezení sociálních kontaktů se hojně řešila otázka, zda mají otcové „právo“ na to být u porodu. Jaký je váš názor? 
Nejsem právnička, proto nemám kompetence říkat, zda to je "právo", nebo "možnost", jak se k tomu vyjádřil pan ombudsman Křeček. A ani právníci v tomto případě nejsou ve výkladu úplně jednotní. Co je ale nepopiratelné, otcové u porodu zastanou obrovský kus důležité práce a podpory svým ženám, které prožívají často nejnáročnější chvíle ve svém životě. To, že otec či jiná blízká osoba podle výběru ženy, má pozitivní vliv na průběh a rychlost porodu, na lepší adaptaci dítěte po porodu a přispívá k lepšímu začátku kojení, je podpořeno i rozsáhlými zahraničními studiemi.

Co si myslíte o vyjádření ombudsmana Křečka, který se problémem odmítl zabývat?
Podle mého je to velmi žalostné. Ombudsman by měl být člověk, který se zabývá lidskými stížnostmi na újmy způsobené veřejnou správou. Člověk, který po přezkoumání vydá náležité stanovisko. Ne, aby shazoval ze stolu stížnosti jen podle svých vlastních dojmů a ještě je označil za výmysly, které se nedějí. 

Jak se díváte na argumentaci některých, že dříve ženy také rodily samy a otcové viděli novorozeně maximálně z okna?
To je nesmyslný argument. Ano, ženy to zvládly a musí to zvládnout i dnes. Ale vnímám to stejně, jako když řeknu, že dříve lidé chodili s bolavým zubem ke kováři.

Jak vás osobně ovlivnila současná krize a omezení sociálních kontaktů?
Jsem společenský člověk, takže mám slabší dny, kdy mi kontakty s blízkými lidmi hodně chybí a už se těším, až se budu moci s některými potkat a obejmout je. Ale vnímám v této situaci i hodně pozitivního. Můžeme být jako rodina mnohem více pohromadě, máme čas si povídat, naslouchat, vnímat se navzájem. Život se hodně zpomalil, v lecčems zjednodušil a odhaluje se postupně pravá podstata bytí, co je důležité a co ne. Člověka to nutí být tady a teď. Ale hlavně vnímám, že sociální separací mnohem víc strádají mé děti. Do očí se mi vehnaly slzy dojetí a smutku zároveň, když si přes skype začaly hrát na schovávanou se spolužáky ze školy. Děti kontakty potřebují ještě více, než dospělí.

Jak to ovlivnilo vaši živnost duly?
Ovlivnilo hodně. Jako dula a laktační poradkyně převážnou část práce odvedu osobními konzultacemi, doprovody i vedením svépomocných podpůrných skupinek. Ze dne na den jsem musela všechno zrušit a tím přišla o veškeré příjmy. Za laktační poradenství po telefonu si dokonce účtovat peníze ani nesmím. Poradenství a skupinové sdílení se dá částečně dělat i on-line cestou, ale když žena na druhé straně obrazovky potřebuje podat kapesník či obejmout, tak to prostě nejde. A už vůbec ne u porodu - tam sice můžu ženu navést na klidnější dech, ale pití nepodám, do sprchy nedoprovodím, záda nenamasíruji, dotekem nepomůžu, ženu nenapolohuji…
 
Na internetu se objevují zprávy o tom, že je matkám odebíráno dítě a preventivně myto ihned po porodu? Případně jim není dopřán bonding?
Bohužel to teď slyším od kolegyň i samotných žen poměrně často, některým je miminko dovezeno i po několika hodinách.

Popsaná opatření mají probíhat i v liberecké nemocnici, jaká je vaše zkušenost s tímto zařízením?
Již několik rodiček mi potvrdilo, že jim jsou děti po porodu odebrány a umyty i přes jejich nesouhlas, zvláště, pokud ještě není znám výsledek testu na koronavirus. Mám i zprávy o tom, že bonding tam proběhl. Hodně záleží na právě sloužící směně, ale tak je to vždy. V tom právě otec či jiný doprovod může zajistit ženě větší stabilitu a podporu.

Jak probíhá vaše práce s klientkami v současné době? Mají obavy z porodu během koronakrize?
Potkávám se nyní se ženami převážně přes obrazovku počítače a telefon, na který mi mohou v případě potřeby volat 24 hodin denně. Nejčastější obavy mají z toho, jak zvládnou rodit v roušce, zda budou zrovna sloužit vstřícní a podporující zdravotníci, zda budou moci mít miminko po porodu u sebe, jestli se jim dobře nastartuje kojení (protože i to úzce souvisí s psychikou ženy a nejlepší pro start je přisátí miminka během první hodiny po porodu), mají strach ze samoty a zda zvládnou samy ustát bolesti, zda se nenakazí v porodnici, kde je přece jen velká fluktuace osob. Některé ženy mi říkaly, že by si nejraději nechaly rovnou udělat císařský řez. A mnohem více žen nyní zvažuje porod doma a shání na poslední chvíli porodní asistentku, která by je byla ochotná doprovodit. A k tomu všemu se jim honí v hlavě myšlenky, které máme my všichni. Je to pro ně poměrně náročná doba.

Je přítomnost duly během těhotenství, případně u porody přijímanou praktikou nebo se stále jedná o „výmysl moderní doby“ jak vaši profesi nazývají někteří zastánci tradičního nemocničního přístupu?
Profese duly rozhodně není "výmysl moderní doby". V celé historii těhotnou, rodící ženu a čerstvou matku podporovaly starší ženy, které byly spolu s porodní bábou u porodu, předávaly zkušenosti v péči o dítě, v šestinedělí pomáhaly s péčí v domácnosti a v hospodářství, nosily jí jídlo. Jednalo se především o ženy z rodiny nebo z vesnice/komunity. V dnešní době tzv. atomových rodin, kdy často rodiny bydlí i v dost vzdálených městech, tuto kontinuální péči a podporu mohou zajistit duly a komunitní porodní asistentky. I výraz dula je původně starořecké označení pro otrokyni či služebnou, která se tehdy starala o čerstvé matky. Nyní se toto slovo používá pro speciálně vyškolenou ženu, která poskytuje především psychickou, emoční a fyzickou oporu těhotným, rodícím a kojícím ženám. I ve zvířecí říši můžeme najít obdobné "duly", které obklopují rodící samici a zajišťují pro porod tak důležitý pocit bezpečí.

Jakou máte zkušenost z praxe? Vnímají to podobně i ostatní zdravotničtí pracovníci, kteří se vyskytují u porodu?
Má zkušenost je většinou taková, že v porodnicích často vládne mezi zdravotníky, rodiči a dulami vstřícná a spolupracující atmosféra. Jde nám všem o to stejné a každý přispívá svou mírou k dokonalé souhře.

Jaká byla vaše osobní motivace stát se dulou a opustit obor, ve kterém jste pracovala předtím?
Byl to hlavně osobní prožitek, i když už na střední škole mě zvláštním způsobem přitahovalo zdravotnické prostředí a touha ulevovat lidem a vnímat jejich potřeby. Po gymnáziu jsem byla rok na Masarykově univerzitě v Brně obor všeobecná zdravotní sestra, ale celý systém, jak jsme se ho tam učily, mi úplně nevyhovoval. Proto jsem školu opustila a vystudovala algologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a rok pracovala ve vodárně. Po porodu prvního syna, který nakonec proběhl císařským řezem, jsem pociťovala, mě tehdy z neznámých příčin, pocit selhání a smutku. Bylo to tam, ikdyž racionálně jsem byla šťastnou mámou zdravého dítěte. Prala jsem se s tím víceméně do dalšího těhotenství, kdy jsem si řekla, že se musím připravit co nejlépe na to, abych porodila normálně a mohla být od začátku se svým dítětem bez jakékoli separace. V porodnici tehdy pracovala kamarádka, která mě velmi podpořila v rozhodnutí porodit normálně po císařském řezu. Když mi napsala zhruba 3 týdny před termínem, že pokud chci, ráda mě u porodu doprovodí, byla to pro mne najednou tak obrovská úleva, že mě to samotnou překvapilo.

Byl toto ten moment, kdy jste si řekla, to je něco co mě zajímá a chci také pomáhat ostatním ženám?
Ano, bylo mi jasné, že toto chci jiným ženám dopřát také. Krom manžela, který přináší velký kus domova a žena se díky němu cítí v bezpečí, mít u sebe ještě zkušenou ženu, která pomůže, poradí, ví kdy a jak ulevit, bude věřit, že to rodička zvládne i v čase, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama a propadá panice z obrovské intenzity porodního procesu. Kdo jí pomůže se ukotvit a nabrat dech a sílu jít dál a zvládnout to, přestože v této oblasti může mít často větší či menší trauma. Psychika hraje u porodu naprosto zásadní roli a tým otec plus dula (či jiná zkušená žena podle výběru rodičky) je pro tento účel úplně nejlepší kombinace. Takže jsem se opět dostala ke své původní touze podporovat a pomáhat, ale tentoktát, z mého pohledu, z té správné strany. Bez věčného papírování (které sestry musí dělat), s plnou pozorností a péčí jedné ženě v daném čase, z odvedené práce se krom rodiček zodpovídám hlavně svému svědomí, mohu se soustředit na spolupráci všech stran a dobrou náladu všech zúčastněných.

Renata Loudová
36 let, vdaná, 3 děti.
Vystudovala obor algologie na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Před porodem prvního dítěte pracovala jako dispečerka a laborantka u Severočeských vodovodů a kanalizací v Liberci.
Jako dula pracuje od roku 2016.
Pro práci duly absolvovala několik vzdělávacích kurzů a seminářů.
Služby nabízí hlavně v Jablonci nad Nisou, Liberci a okolí.