Kliknutím zvětšíteOsmdesátiletý Hradišťan Vít Mynář patří mezi ty, jimž jsou blízké a jejich případné demolice by mu bylo líto už proto, že je jako voják vnitřní stráže s fialovými výložkami v letech1960 - 1962 střežil.
„Čtyři likusákové ubytovny u hlavní brány byla tzv. strážnice, kde jsme se střídali po 24 hodinách, vždy dvě hodiny střežit, dvě bdít a dvě spát polooblečený na kavalci obtaženém koženkou. Ve strážním domku v noci musel strážný v určitých intervalech svítit obrovskými reflektorem kolem a tím prozkoumávat terén, jestli se někde neplíží narušitel,“ líčí Vít Mynář Deníku svou strážní službu.
Při bouřce stožáry svítily a hrály
Při určité rutině se podle něj dalo svítit i v polospánku a pokud přece jen spánek přemáhal, stačilo se uchem naklonit ke kovové konstrukci domku a bez problému naslouchat rozhlasové vysílání na dlouhých vlnách. Podle Mynáře šlo o známý jev, kdy při bouřce stožáry svítily a hrály tak hlasitě, že to bylo slyšet nejen v oploceném vojenském areálu, ale snad prý až v Topolné.
„Jednou jsem využil vzácné chvíle a vystoupal po kovovém žebříku až na samý vrchol 270metrové konstrukce. Stožáry údajně nejsou stejně vysoké, jeden z nich je asi o pět metrů vyšší, než ten druhý. Mini svačinku jsem měl s sebou a si po 25 minutách jsem byl nahoře. Foukal tam silný vítr, ale až metrový výkyv stožáru jsem nepociťoval,“ popisuje Vít Mynář svoji výjimečnou výpravu k oblakům.
Ze špice vysílače pustil dolů stočený vojenský opasek s kovovou přezkou, který prý padal zhruba celou minutu. Podle Mynářových slov se tehdy vyprávělo, že jiný padající předmět při stavbě stožárů zabil jednoho z dělníků.
Střežil i klid obyvatel obce
„Jako vojáci jsme však Topolné přispěli nejen tím, že jsme střežili klid obyvatel obce,“ listuje Vít Mynář pamětí.
Založili smíšený pěvecký sbor (vojáci z vysílače a děvčata z dědiny), který vedl František Surmik. Rádi opouštěli kasárna kvůli zkouškám s děvčaty, ale také proto, aby se s nimi mohli blíže seznamovat.
„Bylo nás asi dvacet. Nevzpomínám si, jestli písničky v armádní soutěži byly předepsané nebo ne, ale byly všeobecně známé. Na soutěžní vystoupení jsme jezdili na korbě nákladního automobilu Praga RN (tzv. Erena pozn. Red.). Uvnitř po stranách jsme seděli na lavicích, jako při výjezdech na vojenské cvičení,“ říká pamětník.
Pod plachtou prý nebylo nijak příjemně, hlavně za chladného počasí, ale to pasažérům vůbec nevadilo, věděli si rady. Nakonec jejich sbor postoupil z okresního kola do krajského v Brně a tam obsadil třetí místo.
Manželku má z Topolné
„Až po ukončení naší sborové aktivity jsme s Františkem zjistili, že některým děvčatům bylo úplně jedno, jestli zpívají první nebo druhý hlas, hlavně že tam byly s námi. V mém případě to přátelství, vlastně soužití, trvá už šedesát let,“ usmívá se Vít Mynář.
Původem pochází z malé vísky Věteřov nedaleko Kyjova. Na vojně se nakonec oženil a čtyři roky bydlel v Topolné, kde si podle jeho slov našlo životní družky víc vojáků. Pak se s manželkou přestěhovali do Uherského Hradiště a tam žijí dodnes.
„Manželka je z Topolné. Spolu jsme byli i v tom pěveckém sboru, kde naše přátelství přerostlo v manželství. V dubnu oslavíme diamantovou svatbu – 60 let společného života,“ přiznává Vít Mynář.
Se svým kamarádem později přispěli k úspěchům dechové kapely Topolanka, pod vedením Ludvíka Foltýna.
„Hráli jsme doma i v zahraničí, hlavně na Slavnostech moře ve Warnemünde u Baltu,“ poznamenává senior.
Jak nakonec přiznává, o rušičce západních rozhlasových stanic umístěné určitý čas na topolských vysílačích neslyšel, ani po ní nepátral.
„Nejen pro mě ale oba stožáry už napořád zůstanou jedním ze symbolů Slovácka,“ dodává Vít Mynář.
13
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
