Lednová demonstrace byla po Sametové revoluci největším protestem proti přítomnosti sovětských vojsk na Šumpersku a Jesenicku. V té době ještě nikdo nemohl tušit, že už za půl roku region okupační armády opustí. Od odjezdu posledního transportu uplynulo na konci letošního července třicet let.

Průvod téměř tří tisíc lidí s transparenty přichází za tónů jesenického dechového orchestru mladých k bráně místní vojenské posádky. Stává se však neočekávaná věc. Z brány kromě velitele vychází i sovětská muzika. Sověti berou událost s dechovkou jako oficialitu, nechápou český smysl pro humor a asi jim úplně nedochází, že jde o protest proti nim. „Souboj dechovek“ tak končí pro Sověty trapasem.

„Přečetli jsme rezoluci, velitel posádky ji převzal,“ popsal před časem tehdejší představitel Občanského fóra v Jeseníku a dlouholetý jesenický starosta Petr Košacký.

Velitel posádky demonstrantům přislíbil, že podpoří požadavky na přednostní odchod vojáků z lázeňského města a že objekty i celý prostor odevzdají v takovém stavu, v jakém jej převzali.

Sovětské jednotky obývaly kasárna ve dvou nejvýznamnějších městech regionu – v Šumperku i Jeseníku. Zatímco jesenická posádka sídlila na kraji města, v Šumperku byla kasárna vklíněna hluboko do zástavby.

„Tady byly dílny, tam rampa, kde čistili tanky. Byly tu tankové garáže i kotelna a umývárna,“ ukazuje Bohumil Tesař po prostranství, kde se dnes rozkládá nákupní zóna a obchody.

Kolik tam bylo vojáků doopravdy?

Dnešní prostor u šumperského Kauflandu tvořil jeden areál s jádrem kasáren blíže k centru města. Komplex byl obehnán vysokým plotem a pro obyvatele města byl až na výjimky zapovězen.

„Mluvilo se o tom, že jsou tu tři tisíce vojáků. Říkalo se to mezi námi neoficiálně, přesné počty jsme neznali,“ vzpomíná Bohumil Tesař, který byl zaměstnán jako důstojník československé armády na vojenské správě v Šumperku.

Obyčejní sovětští vojáci byli ubytování v kasárnách, důstojníci žili v mozaikovém domě v nedaleké ulici Gagarinova. Naproti měli své kulturní středisko a obchod.

„Já jsem tam kupoval bonbony, ty tam měli perfektní. Byla tam i vodka, měli údajně i dobré ryby,“ vzpomíná Tesař.

Na konci února 1990 byla mezi představiteli Československa a Sovětského svazu podepsána dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Události v nejsevernějším moravském okrese pak nabraly rychlý spád. V Šumperku začal odsun převozem cisteren na pohonné hmoty 24. dubna. První souprava ze zdejšího nádraží vyjela ve 14 hodin 37 minut. Následujícího dne odjelo dalších 23 vagonů naložených tanky a vojenskou technikou. Odsun sovětské armády byl v Šumperku ukončen v druhé polovině května, v Jeseníku pak 31. července. Šlo zároveň o poslední vojenský transport z Moravy do Sovětského Svazu.

„Když odjížděli, byl jsem na posledním slavnostním nástupu. Měl jsem nachystaný projev. V něm jsem jim ne příliš diplomaticky řekl, aby odjížděli s vědomím, že tu vůbec nebyli vítáni. A jestli si to někdo z nich myslel, aby na to zapomenul. To jsem si tenkrát neodpustil,“ vzpomíná Petr Košacký.

Kšeftování a rabování

Odchod Sovětů se však neobešel bez problémů. V Šumperku se objevily snahy kšeftovat s municí a dalším vojenským materiálem, ale také případy rabování opuštěného majetku.

Sověti nicméně budovy a pozemky předávali v neutěšeném stavu. Jen v Šumperku a nejbližším okolí už v dubnu místní úřady škody na budovách, komunikacích a přírodě odhadovaly na třicet milionů korun. Následujícího roku byly upřesněny na milionů padesát. Stav kulturního domu Družba v šumperské Gagarinově ulici barvitě popsal fotograf Moravského severu:

„U vchodu vítal návštěvníky nápis Smotritě a já také koukal. Při vstupu do sálu – temné sluje, kde namísto záclon visela černá a místy proděravělá PVC folie. Na podivuhodné větrání rozbitými okny. Na zničenou elektroinstalaci. Na kuriózně řešený náhradní odpad mezi WC ve dvou patrech nad sebou. Na masivní úpravu jiných WC provedenou zalitím do betonu. Na špinavé stěny a také na obdivuhodným a zcela jistě důsledným způsobem provedenou demontáž vybavení promítací kabiny,“ stálo v tehdejších novinách.

Bytová otázka

Město Šumperk získalo po odchodu Sovětů bezmála sto padesát bytů, které nabídlo k prodeji soukromým žadatelům. Ti si byty začali záhy svépomocí opravovat.

V Jeseníku byl odchod Sovětů úzce spojený s bytovou otázkou. Požadavek urychleného odchodu sovětské posádky z města začal rezonovat již koncem roku 1989. „Do značné míry by se tím vyřešil palčivý problém s nedostatkem bytových jednotek,“ píše v článku k sametové revoluci v Jeseníku etnograf Matěj Matela.

Město s průměrným věkem obyvatel 32 let trpělo více než tisícovým deficitem bytů. Na byt se na přelomu osmdesátých a devadesátých let čekalo i deset let. Vojenský prostor místní viděli jako oblast, kde by se mohlo město rozvíjet.

O vojenské objekty tak začal být v Jeseníku zájem velmi brzy.

„V mezidobí od začátku do ukončení odsunu tady byla generalita z Armády spásy z Holandska, chtěli se na prostory podívat. Měli své uniformy, doprovázel jsem je do kasáren, tam byli sovětští představitelé. Já jsem setkání moderoval. Říkal jsem si, Panebože, jsou to lidé ze státu NATO, navíc mají uniformy, ještě si Sověti můžou myslet, že jsou to vojáci,“ popsal z dnešního pohledu úsměvnou historku Petr Košacký.

Švábi v koutech

Velmi žádané byty po sovětských důstojnících se však musely nejprve zaplynovat. Vedle hlodavců a dalších parazitů se zde silně rozmnožili švábi. „Tvrdilo se, že si je mladí manželé přiváželi do svých nových domovů, aby jejich domácnostem v Československu přinesli štěstí,“ poznamenal jesenický městský kronikář.

Také v Šumperku už v únoru 1990 požadoval přípravný výbor Strany Zelených, aby se kasárna znovu neobsazovala československou armádou.

„Objekty jsou většinou v téměř havarijním stavu a nacházejí se blízko městského centra. Jejich případná generální oprava by byla zřejmě stejně nákladná jako nová výstavba kasáren. Doporučujeme proto jejich demolici,“ uváděl v dopise ministerstvu obrany. Navrhoval přechodné využití bytů pro Sovětech, vybudování silničního průtahu nebo použití prostoru kasáren pro zástavbu. Záměr podpořilo svými podpisy deset tisíc obyvatel města a okolí.

Prostory kasáren v obou městech dnes slouží k bydlení i podnikání. V Jeseníku sídlí v opravených budovách domov pro lidi s postižením nebo policie, v Šumperku se změnil objekt velitelství na sídlo obecně prospěšné společnosti Pontis, horní část kasáren v nákupní zónu. A v obou lokalitách nakonec došlo i na golf. Zatímco v Jeseníku o něm uvažovali už začátkem 90. let, záměr se lépe daří dotáhnout v Rapotíně, kde hřiště vzniká na místě bývalé střelnice.

Od Sovětů se dala sehnat spousta věcí

Více než dvacet let museli obyvatelé Šumperku žít se sovětskou armádou. Ta byla uzavřená za vysokým plotem kasáren. Výjimkou nebylo vzájemné kšeftování, ale ani dopravní nehody.

Sovětská posádka v Šumperku byla podle pamětníků světem sama pro sebe. Kasárna od zbytku města odděloval vysoký plot. Zatímco důstojníci žili v bytovkách mimo areál a mohli se i volně pohybovat, obyčejní vojáci se do města dostali minimálně – například když svým nadřízeným nosili nákupy.

Od Sovětů bylo možné po známostech sehnat různé zboží. Žádané byly tranzistorová rádia, fotoaparáty, vrtačky nebo dalekohledy. Opačným směrem putovaly například léky.

„Vojáci s našimi malými kluky kšeftovali s kabelami na masku. Kluci jim dali pivo a řekli jim, aby nějakou tu tašku sehnali. A když někdo potřeboval naftu, vojáci taky nebyli proti,“ vzpomíná obyvatel Šumperka Bohumil Tesař.

Sovětští důstojníci byli podle jeho vzpomínek vesměs velmi inteligentní lidé, zároveň však Sověti s řadovými vojáky jednali velmi tvrdě.

Došlo i na znásilnění

Mezi Čechy a Sověty občas docházelo k incidentům. Ve městě či jeho okolí mělo ze strany vojáků dojít ke znásilnění a několika pokusům o něj. Proto se mladým dívkám doporučovalo, aby se vojenským objektům a jejich okolí vyhýbaly.

Výjimečné nebyly dopravní nehody. Při jedné z nich u Podolí u Mohelnice zemřel sovětský důstojník. „GAZ s důstojníkem jel od Studené Loučky na Mohelnici. Řidič pravděpodobně předjížděl náklaďák se dřevem, pak to musel strhnout prudce doprava a ten GAZ se převrátil,“ popsal bývalý policista, který nehodu vyšetřoval. Dnes je již řadu let v důchodu.

S nehodami ruských vojáků prý bývalo hodně práce. „Muselo se to pětkrát překlepovat, posílalo se to zmocněnci vlády. Posílala se předběžná, průběžná a závěrečná zpráva. Nejhorší bylo, když vojáci nabourali někde za Jeseníkem, než jsme tam přijeli a vše zadokumentovali, trvalo to půl dne,“ dodal senior.

Stěhovat zpátky do vlasti se sovětským vojákům nechtělo. V Československu si zvykli na solidní podmínky. Životní standard v Československu byl mnohem vyšší, než je čekal doma.

„Jedna paní mi říkala, že to měli v Rusku na záchod padesát metrů do dřevěné boudy. Nechtělo se jim domů, protože věděli, co je čeká. Když odjížděli, v některých očích jsem viděl skoro i slzy,“ uzavírá Bohumil Tesař.