Uplynulo už 30 let, ale pro některé místní občany jako by to bylo včera. Ohlušující rána a následné sirény hasičských vozidel zní v uších místních lidí doposud.

„Nebyl to hezký pohled. Tady ruka, tam zase noha, támhle hlava. Všude kusy ohořelých zbytků těl,“ vzpomíná na osudný den Miroslav Rada. Jako zpravodajský fotograf viděl následky hrůzné exploze naživo. „Jako jeden z mála novinářů jsem se tehdy dostal přímo do areálu. Byl tam zmatek, nikoho k tomu pochopitelně nechtěli pustit. Já se tam dostal fintou. Půjčil jsem si od hasičů uniformu, abych prošel bránou dovnitř. Na to, co jsem tam viděl, nikdy nezapomenu,“ líčí po 30 letech.


Nemá problém vybavit si, jak to tam vypadalo. „Všichni tam chaoticky pobíhali sem a tam. Nikdo nevěděl, zda to nebouchne někde znova. Snažil jsem se fotit, co se dalo. Ale z velkého odstupu, přeci jen z určitého podvědomého strachu,“ vypráví fotoreportér, který dnes pracuje pro Deník.

Technická závada 

Tank začal hořet po technické závadě v elektroinstalaci. Protože byl plný munice a měl i plné nádrže, snažili se s ním vojáci ještě před uhašením plamenů rychle vyjet z garáží od dalších zaparkovaných a municí naložených vojenských vozidel. Když byl venku na dvoře, kde se ho snažila parta mužů uhasit, explodoval.

„Tu ránu si pamatuji. I to, že nějaký čas po výbuchu se vlastně nic nedělo. Až teprve po obědě začaly houkat první sirény aut. Seběhli jsme se s chlapy k nám na hasičárnu a čekali, co bude,“ vzpomíná Zdeněk Matouš, který tehdy na místě zasahoval jako dobrovolný hasič.


Záznam o tom, co se stalo, zapsal do kroniky tehdejší velitel krupských hasičů Václav Lódl. „Ta rána se nedala přeslechnout. Jako bývalému tankistovi mi bylo hned jasné, co se tam stalo. Bydlím kousek od kasáren. Běžel jsem hned nahlédnout přes vrata dovnitř. Katastrofa. Všude se povalovaly ohořelé kusy těl,“ zaznamenal událost jeden z nejznámějších hasičů na Teplicku. Třicetiletého výročí se nedožil. Zemřel loni v září.

Do záchranných prací se po explozi v kasárnách zapojil pyrotechnik Václav Bilický. Osudový výbuch slyšel, protože byl tehdy shodou okolností nedaleko. „Všiml jsem si, že z parku stoupá sloup dýmu a všude hoří. Vybuchl tank, respektive jeho munice. Požár způsobilo minimálně 1200 litrů rozmetané nafty. Hořící tekla po střechách garáží, ale hořela i zem,“ vrací se pyrotechnik ve svých vzpomínkách do roku 1991. „Místem výbuchu byla nehluboká, skoro metrová jáma, ze které čněla pouze část dna tanku zatopená hořící naftou. V okolí pobíhalo několik desítek vojáků a důstojníků a pomáhali raněným,“ líčí, co viděl po příjezdu na místo.


Když pak přišel k hořící jámě, spatřil několik nevybuchlých poškozených granátů. Jako pyrotechnik věděl, že každým okamžikem mohlo dojít k dalšímu výbuchu. Nečekal ani vteřinu a začal jednat. „Popadl jsem lopatu, kterou se mi povedlo potopit granáty pod hladinu hořící nafty, aby nebyly v přímém styku s ohněm. Tím jsme zabránili další explozi, která mohla mít nemalé hrůzné následky,“ vypráví s odstupem času riskantní, ale účinný plán.

Nesporné hrdinství

Výbuch tanku T-72 připomíná v Krupce pomník 17 vojáků, kteří při explozi zahynuli. Jsou to ti odvážní, kteří vytáhli hořící tank z garáže od uskladněné munice a do poslední chvíle se ho snažili hasit. Tím, co udělali, zachránili mnohé životy občanů Krupky. „Kdyby explodoval celý uskladněný arzenál, byly by následky několikanásobné. Hrdinství vojáků je nesporné,“ komentuje Bilický.

Tragická událost se stala těsně před odsunem sovětských vojsk z Krupky. Podle tehdejšího rozkazu z vyšších míst nesměla v kasárnách po sovětské armádě zůstat žádná munice. Proto ji vojáci rvali před transportem, kam se dalo. Tedy i do tanků. Podle rusky psaného záznamu z vyšetřování nehody byl ocelový kolos při explozi plně naložený. Uvnitř bylo sedm kusů tankových střel, 14 protitankových, osm min a mnoho nábojů do kulometu a samopalů.

Vedení města uctilo památku vojáků o víkendu na hřbitově v Krupce. Pietní akt proběhl vzhledem k opatřením souvisejícím s covid-19 v komorní atmosféře.