Uvedete, kdy přesně jste pomocnici Cofffe převzal?
4. února 2002 jsem si jí přebíral ve Středisku výcviku vodících psů v Praze Jinonicích. I když je v ČR více cvičících subjektů, tak jsou pouze dva, které mají mezinárodní osvědčení i registraci. Právě uvedené centrum tuto registraci má. První čtyři dny při převzetí jsme se společně sžívali ve středisku v Praze, kdy jsem se učil s ní nejen chodit, ale i zvládat jízdu eskalátory, nástup i výstup z vlaku, cestovat metrem, tramvají, hygienické a stravovací návyky, a další péči o psa. Poté jsem byl převezen se svým novým čtyřnohým pomocníkem do svého bydliště, kde s námi pobýval další čtyři dny instruktor výcviku. S tím jsme procházeli nejčastější trasy, které jsem měl používat ( nákupy, pošta, zdravotní středisko, veterina, nádraží, ale i cestu do zaměstnání).

Byli jste hned od počátku spolupráce kamarádi?
Kamarádi jsme byli skutečně od prvního dne, avšak Coffee mě testovala, co si může dovolit. Začátky byly opravdu velmi psychicky náročné. Pes se snažil být dominantní a já jsem potřeboval, aby sloužila ona mně, nikoli já jí! U každého držitele to trvá nejméně půl roku než se sžijí. U některých se musí vydržet i déle, aby to byla opravdová dvojka. Pes je dobře vycvičen. Vcelku je to na tři desítky povelů a dovedností, ze kterých před převzetím skládá psí maturitu. Vy tak musíte svému psovi důvěřovat! On to totiž dobře vycítí. Pokud by tomu tak nebylo, pes začne své povinnosti a dovednosti přehlížet a navíc jej tím zkazíte. Ale hrozí vám také nebezpečí úrazu. Vodící pes tak přestane splňovat svůj účel.

Prozradíte, kdy vám bylo v souvislosti s životem s Coffee nejhůře?
První krizová situace pro mne nastala hned první den po příjezdu domů, kdy jsem jí šel sám venčit kolem 22 hodin. Ten večer napadlo velké množství sněhu, cesta byla značně zasněžená, žádné vyšlapané stopy, nikde nikdo, Po několika metrech jsem s holí v ruce zapadl. Po přivolání pes sice přiběhl, ale sám nevěděl kudy nazpět a povel – domů ještě neznal. Tak jsme skoro hodinku bloudili po sídlišti, mobil jsem u sebe neměl. Až po určité chvíli, kdy jsem zaslechl v dáli trolejbus, jsem se zorientoval, a pak už jsem psa navigoval zpět domů.

Naopak veselá příhoda..?
Veselá příhoda? Těch drobných je více, ale jedna stojí za to. Jednou večer na Mikuláše jsme potkali poněkud alkoholem ovlivněného čerta, který nás chtěl také postrašit. Při jeho přiblížení k nám Coffee lehce poposkočila a všichni v okolí se začali smát. V tu chvíli jsem nevěděl, co je jim tak k smíchu. To jsem záhy zjistil při příchodu domů, když mi podávala v zubech čertův ocas!

Můžete poskytnout nějaké rady dalším zrakově postiženým, kteří usilují o vodícího psa?
Já osobně jsem pro Karlovarsko a Chomutovsko regionálním poradcem při Klubu držitelů vodících psů. Týká se to jak běžného poradenství, legislativy, přístupových práv a dalších záležitostí. Pomáhám jak novým, tak i stávajícím držitelům vodících psů. V rámci této činnosti chystám na čtvrtek 1. dubna regionální setkání držitelů vodících psů v klubovně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) v chebské Karlově ulici č. 17.

Uvedete, jak dlouho vám ještě může dělat kvalitního průvodce a společníka osmiletá Coffee? V kolika letech vlastně odcházejí vodící psi do takzvaného důchodu?
Vodící psi, vzhledem k náročné fyzické i psychické zátěži, slouží do deseti až dvanáct let věku. Potom už je to opravdu čas zaslouženého odpočinku. V Coffee jsem získal nejen velmi dobrého a schopného průvodce, kamaráda i společníka. Chůze s Coffee je mnohem bezpečnější a rychlejší. Získal jsem i mnoho nových přátel ve svém okolí. Lidé si s vámi rádi popovídají. Naopak, když mě náhodně vidí bez psa, hned mají starost, kde ho mám a co s ním je. Mít vodícího psa je určitě radost, zodpovědnost ale i starost. Klady však mnohonásobně vyváží zápory a to je můj vzkaz pro nové uchazeče o vodícího psa.