Sešlápne plyn, motor zaburácí v otáčkách a sytě červený stroj vyrazí na klikatou trať závodu do vrchu. „Zvuk motoru mě fascinuje od malička. Vlastně i při práci se dřevem, když má motorová pila přes devět tisíc otáček a formule kolem jedenácti tisíc. Ten zvuk je s trochou nadsázky dost podobný. Pro mě je to doslova rajská hudba, prostě pecka,“ usmívá se sympatický chlapík.

S mladším bratrem Jaroslavem se o auta začali zajímat už jako teenageři. V Doloplazech na Prostějovsku, kde žili, si z ušetřených peněz pořídili na inzerát staré auto a brázdili v něm polní cesty v okolí.

Autobus nepotřebuje podle Hamříka žádné opravy, dvanáct set kilometrů dlouhou trasu domů po jeho zakoupení zvládl bez problému. Jediným jeho omezením je nízká rychlost
Amerika v Brně. Tradiční žlutý školní autobus láká lidi, nahlédněte dovnitř i vy

„Rodiče z toho samozřejmě moc ze začátku nadšení nebyli, ale na malé vesnici se to tak nebralo. To byly naše první motoristické zkušenosti za volantem. Později si bratr koupil BMW a já asi rok na to také. Začali jsme postupně obrážet tunningové akce a závodit s osobními auty ve sprintech,“ vrací se k začátku závodění Golis.

Postupem času chtěla bratrská dvojice vyzkoušet něco nového. Nadchnuly je závody do vrchu. Kvůli nim si před několika lety koupili dohromady první formuli König. Tisícovku s motorem Suzuki o výkonu sto osmdesát koní a váhou vozu čtyři sta dvacet kilo. Z nuly na stovku dokázal zrychlit za tři a půl vteřiny.

„Jaké to je přesednout z osobáku do formule? Je to podobný rozdíl, jako když peláší pes a zajíc. Formule je zajíc. Mnohem živější, dynamičtější. Pro jezdce je to násobně větší adrenalin,“ popisuje největší rozdíly Golis.

S formulí do vrchu? Při smyku už vím, že mě to bude stát balík, říká pilot ze Senetářova Jan Golis.Zdroj: Deník/Jan Charvát

Později rozšířila jejich rodinnou stáj ještě druhá formule. Stejné značky, ale s výkonnějším motorem a po úpravách o několik decimetrů zkrácená. Tu nyní pilotuje právě Jan Golis a s bratrem soupeří v základní třídě formulí v českém šampionátu závodů do vrchu. Ty se jezdí na úsecích zhruba od tří do osmi kilometrů. Často s velkým množstvím zatáček. Ve formuli jsou na jezdce kladeny mnohem větší nároky, než za volantem osobního auta.

Chyby se většinou neodpouští

I minimální kontakt se svodidly může být fatální. „Na okruhu se dá chyba napravit a v dalších kolech případně stáhnout. U závodů do vrchu to neplatí, tady se chyby v drtivé většině případů za volantem formule neodpouští. Jde o kombinaci rychlosti a maximální přesnosti jezdce. Nedá se s ní driftovat, když jdu do smyku, tak už vím, že mě to bude na opravách stát balík,“ směje se závodník ze Senetářova.

V některých zatáčkách se podle něj i v závodě do vrchu může rychlost pohybovat až kolem dvou set kilometrů v hodině. Jezdce zároveň limituje úzká trať. Většinou se totiž závodí na běžných silnicích, na okruhu jen výjimečně. Velmi důležité je nastudování trati před samotným závodem.

Osmnáctiletý motorkář Vašek Hradil vyrazil na svém 56 let staré Jawě 20, tedy Pionýru, z Krnova do Turecka
Z Krnova do Turecka a zpět. Mladý motorkář ujel na Pionýru stovky kilometrů

„Nejlepší jezdci se poznají podle toho, jak mají technicky zvládnutou a nastudovanou trať. Rozhodně nezávodí na náhodu. Nedá se jet bez hlavy a rozhodovat se až podle toho, co se objeví za zatáčkou. To si totiž člověk koleduje o malér. Závod trvá jen několik minut. Musím přesně vědět, jak jdou zatáčky po sobě, jak rychle do nich najet a jak řadit. Je potřeba se to naučit podobně jako básničku a pořád opakovat. Prostě mít trasu závodu před startem dokonale naskenovanou v hlavě. To se pak riziko případné nehody sníží na minimum. Něco z toho se dá natrénovat i na trenažéru. Dost mi pomáhají také zkušenější kolegové závodníci,“ dodává.

S formulí do vrchu? Při smyku už vím, že mě to bude stát balík, říká pilot ze Senetářova Jan Golis.Zdroj: Deník/Jan Charvát

Loni Jan Golis v českém seriálu závodů do vrchu ovládl třídu základních formulí. V konkurenci zhruba sedmi desítek jezdců bral mistrovský titul. S bratrem se podle jeho slov hecují, kdo projede cílem rychleji, ale soupeři nejsou. Pracují jako tým. „Někdy je rychlejší brácha, jindy zase já. Přejeme si, nejsme rivalové ale parťáci. O další bratrské dvojici ve formuli při závodech do vrchu nevím, ale běžně jezdí tátové se syny,“ říká Jan Golis.

Závody do vrchu ho pohltily

Doma v Senetářově s manželkou vychovávají tři děti. Než přišly na svět, tak ženě slíbil, že po sprintech se už do žádných velkých motoristických akcí pouštět nebude.

„Jak jsme ale s bráchou koupili první formuli, tak mě závody do vrchu dost pohltily. Těžko se to popisuje. Zaburácí motor a já už se prostě vidím v kokpitu. Žena si postupem času zvykla, je zlatá. Mám v ní velkou oporu. Na druhou stranu, jak jsem říkal, při závodech se snažím snížit riziko na minimum opravdu precizním nastudováním trati,“ vysvětluje.

Michal „Mikeš“ Doležal cestoval po Německu s legendárním wartburgem.
Nadšenec z Adamova cestoval po Německu s wartburgem. V Berlíně vzbudil nadšení

Mimo závody však jezdí na silnicích podle předpisů. „Když vidím některé hlavně mladé kluky, co vyvádějí v běžném provozu s našlapanými auty polepenými různými hesly, to mi hlava nebere. Takové rádoby závodníky neuznávám. To zkušený profík prostě mimo trať nedělá. Nebo jak se před časem opakovaně objevila na dálnici formule. To za mě nebyl žádný závodník, ale pitomec, který se chtěl jen pochlubit, že má auto za fůru peněz,“ uzavírá Jan Golis.