Po ničivém požáru zbyly jen stěny a pár trámů. Věž zámečku Větruše ztratila svou charakteristicky špičatou střechu. Spolu s ní hrotnici, korouhvičku i důstojnost. Trvalo devatenáct let, než ústečtí muzejníci zjistili, že řádění plamenů v roce 2000 odolala špička věže, takzvaná hrotnice.

O pořádné překvapení se postaral Ústečan Ladislav Benda. Právě on totiž artefakt po požáru zachránil. „Po pádu se tyč rozlomila na dva kusy, snažil jsem se ještě z popela vyhrabat drobnější části, které se také ulámaly. Asi jsem nenašel všechno. Vypadalo to žalostně, ale bylo mi líto, aby skončila někde ve šrotu,“ řekl muzejníkům.

Naložil ji proto na valník a malotraktorem odvezl na svou zahradu. Bývalou součást střechy zámečku během let stěhoval z místa na místo, aby příliš nepřekážela. Až ji letos nabídl Muzeu města Ústí nad Labem.

Hrotnice se po pádu z třicetimetrové výšky dochovala v kuse o délce zhruba čtyř metrů. Spodek tvoří masivní ocelové pásy, jimiž byla připevněna ke krovu. Směrem k vrcholu přechází v plnou tyčovinu o průměru osmi centimetrů. Postupně se zužuje a končí lomem, na nějž navazuje další zhruba metrová kulatina. 

Podle ústeckého historika Martina Krska tyč dodnes zdobí pozůstatky kompasové růžice určující světové strany. „Nálezce ze spáleniště ještě vyhrabal ozdobné špice, které růžici zakončovaly,“ vylíčil historik.

K dalším ozdobám hrotnice patřila korouhev otáčející se na bronzovém ložisku. Na dobové fotografii pořízené kolem roku 1900 ji původně tvořil kovaný prapor a plechová silueta ústeckého lva.

Pozůstatky hrotnice budou v muzejních sbírkách dokumentovat historickou architekturu konce 19. století. Větruši na Ferdinandshöhe neboli Ferdinandově výšině nechal v historizujícím stylu se secesními prvky postavit ústecký horský spolek v letech 1896 až 1897. Přestavěl původně empírovou restauraci dle plánů architekta Alwina Köhlera.

„Podobné vznikaly tou dobou po celých severních Čechách. Dobře, že se povedlo ji zachránit a kultivovaně zrekonstruovat. Jako architekt mám problém s výrazně podprůměrnou dostavbou hotelu. Potenciál toho místa byl větší,“ řekl ústecký architekt Jan Hrouda.