NA VLASTNÍ KŮŽI
„Nemám nic na převlečení,“ uvědomím si na startu s hrůzou poté, co jsem sobotní dopoledne strávil v zápřahu a na závod pomyslel až krátce před ním. Kupuji tedy ve stánku se závodním „merchem“ funkční triko, nechám si na obličej namalovat startovní číslo a jdu na věc. Co mě čeká? Přesně čtyři kilometry a šestadvacet překážek.
Naházet hromadu pneumatik z bodu A do bodu B je brnkačka. Přeručkovat po zavěšených kruzích je po dvou dnech s bouracím kladivem nejvyšší ráže v ruce už trochu horší, navíc volím špatnou taktiku a místo využití setrvačnosti se na každý další bod snažím rozhoupat, proto v půlce překážky raději rozhodnu pošetřit síly a dám si penalizaci v podobě „kraba pozpátku“.

Paradoxně dává zabrat víc než samotná překážka a začínám mít obavy, co na mě číhá dál. Vyválet sudy pod v kopci zaparkovaným džípem je balzám na mé obavy (byť ne že bych nepomyslel na to, kdo a jak dobře zatáhl ruční brzdu). Přenesu barely naplněné vodou a po krátkém pozorování dočasně obsazené další překážky využívám jedné ze dvou možností jejího vynechání. Střední kategorie to oproti té ryze závodní právě ve dvou případech umožňuje.
V sevření pneumatik
Na dvaceticentimetrových dřevěných kostkách s provazem do ruky, které nahrazují chůdy, se v nerovném terénu stejně jako mnoho dalších v této kategorii lopotím marně a jdu na dalšího kraba. Přenesu obří sud, který je nutno obejmout, do cílového bodu a následně se prosmýknu dvěma řadami na tyčích navlečených pneumatik. Ne nadarmo pořadatelé překážku nazvali pneumotorax.
Přibíhám k nákupním vozíkům na in-line dráze. „Svezete mě?“ ptám se nadějně rozhodčího na překážce. Letmé zakroucení hlavou dává tušit, že s vozíkem okruh oběhnu sám. Stejně jako při „obyčejném“ běhu i tady se člověk dostává do tempa a přestává metry i překážky počítat, už to nějak půjde. Poměrně ladně si zahraju na vojáka a proplazím se pod těsně nad zemí nataženou sítí – ještě že to není ostnatý drát, říkám si. I ten totiž některé závody Gladiator Race obsahují.

Od překážky fisherman (rybář) jsem čekal první vodní „past“, jde však o to překonat rybářskou síť zavěšenou na ocelové konstrukci. Hezky nahoru, pak se chvíli nedívat na několikametrovou propast pod sebou a zase dolů. Sudy, jako někteří jiní, po síti neválím. Možná příště. Fotografa nechávám v kultivované krajině a krpálem sbíhám do lesa. Tam přeběhnu úzkou kulatinu dřív, než bych stačil ztratit balanc, a musím čtyřikrát „přebulit“ pneumatiku – tu největší, jakou si dokážete představit.
Voda je mokrá. A ledová
Skáču do strouhy. Nejprve se jí tedy snažím vyhnout po stranách, jenže stovky běžců přede mnou strmý okolní svah proměnily v blátivé peklo, a tak se raději brodím místy po kotníky, většinou však do půl lýtek v nedávně vypadající i páchnoucí vodě.
S nasáklými botami a klouzajícími podrážkami marně zkouším vylézt po šikmo položené kulatině, na kterou je třeba se přitahovat za provaz. Ruce samy už to teď nezvládnou. Dávám si penalizaci „na pejska“ (krabi díky bohu během času stráveného ve strouze patrně vymřeli) a mířím dál. Přenesu „mega“ řetěz a po zkušenosti z úvodu raději neručkuji po zavěšených všelijakých patvarech – naštěstí je to druhá překážka, kterou musejí absolvovat jen ti největší bojovníci.
Odmítám také nabídku syna paní rozhodčí, který mi za splnění slibuje svou bagetu, popřeju mu raději dobrou chuť a mířím vstříc asi deseti gumovým plátům umístěným na zemi metr od sebe, které je třeba přeskákat snožmo. Vyšvihnu se na kulatinu a přeskočím ji, ale hned na mě číhá další. Je třeba ji vyběhnout ve čtyřicetistupňovém úhlu. Se stále (a ještě dlouho do večera) mokrými botami to raději beru s rozběhem a přicházím na místo, které mé oblečení poznamená nejvíce.

Na paddleboardu okusím oba břehy řeky Odry, vyběhnu několik schodů, které jsou jakási bonusová či nezapočítaná překážka a velkým kladivem musím přesunout pneumatiku „v leže“ (leží ona, ne já) do bodu B a zase zpět. Vlastně neleží ani ona, protože přicházím na fígl, že skutečně silnými údery ji člověk dokáže „postavit“ a pak ji přepraví snáz. Znovu se taky setkávám s fotografem, jemuž dopřávám alespoň krátký běžecký úsek (snad si, Vláďo, nemyslíš, že budeš jen mačkat spoušť, já to taky jen nepíšu).
Blížím se k cíli a z terénu zpět do civilizace. A taky k ručkovací konstrukci se zavěšenými provazy a kruhy – jak jinak než ve sklonu 40 stupňů. K příjemnému překvapení paní rozhodčí to zapřený nohami o stěnu dávám s grácií a i od ženy, která zde s rodinou už čeká, celkem rád slyším, že spousta závodníků přede mnou zde selhává. Zkrátka každému sedí něco. Po železné tyči se poté zavěšený na hácích snažím dostat na druhou stranu. Nejprve se krátké háky opakovaně vysmekávají z tyče, když však od rozhodčího dostávám radu, abych se sunul bokem, jde to hravě (díky, chlape). Zbývají poslední dvě překážky.
Vypereš mi to, lásko?
Po další síti vylézám na lodní kontejner a pak zase dolů (ano, mohl jsem zkusit seskočit), a se závodem se loučím přelezením několika pneumatik zavěšených nad sebou na řetězu. Ještě, že už mám přezuto, pneumatiky hodlám držet zase až na podzim.
V cíli vypiju víc než je běžně připravená dávka „ionťáku“ a s medailí na krku se fotím na památku na bedně. Zvažuju, zda z tabulek s vtipnými nápisy vzít „I gladiátor může brečet“, nakonec si však říkám, že to nebylo tak špatné, a tak volím „Lásko, vypereš mi to?“.

Závěrem si dovolím podotknout, že jsem závod absolvoval netrénován a bez přípravy – a šlo to (tedy s možností dvě patrně nejnáročnější překážky vynechat a na pár dalších jejich nezdolání nahradit tresty). A to je i můj vzkaz lidem, kteří zvažují, zda to dají.
Sám jsem marně kohokoli přemlouval, aby se ke mně přidal. Když si však každý zvolí své odpovídající tempo, půjde to i bez většího tréninku, s ním pak určitě i s úsměvem na rtech. Byť mé nadšení lehce krotí fakt, že do Ostravy organizátoři přivezli údajně lehčí překážky a kratší trať. Nic to však nemění na tom, že na pozdější reakce „Žiješ?“, reaguju jako gladiátor: „Jo, zítra jdu na kolo“.
P.S.: Domů řídím boso.
K TÉMATU
O závodu Gladiator Race
Gladiator Race je běžecký překážkový závod s tradicí od roku 2014. V Ostravě se nyní běžel počtvrté, každoročně se koná hned řada závodů napříč celou Českou republikou. Letos jich je v kalendáři celkem 13, čtyři už proběhly. Jednotlivé závody se liší co do délky trasy i náročnosti jednotlivých překážek. Existují také různé typy závodů od nočních po skutečně extrémní. Podle mnohých účastníků je nejnáročnějším "základním" závodem ten, který se koná v Milovicích, a to obzvláště tehdy, když nepřeje počasí. Závodů se účastní stovky až tisíce běžců. (jir)