Za dvacetiletou historii prošlo centrum značným vývojem a pomohlo deseti tisícům domácím i volně žijícím zvířatům. Z menšího zařízení s původní kapacitou pro 32 psů a 30 koček za dvacet let vyrostlo respektované a celostátně uznávané zařízení poskytující pomoc i handicapovaným volně žijícím živočichům, kteří by bez péče záchranářů nebyli schopni ve volné přírodě přežít. „Ročně ošetříme minimálně tisíc zvířat, zpět do volné přírody se nám loni podařilo navrátit 69 % našich „pacientů“, což je opět náš historický rekord,“ svěřila se vedoucí stanice Ivana Hancvenclová.

Archa existuje už přes dvacet let. Jak dlouho v ní působíte?
U zrodu jsem stála od počátku. V 90. letech jsem pracovala na odboru životního prostředí a myšlenku na zřízení útulku se nám podařilo dotáhnout do zdárného konce. Potom jsem si na chvíli odskočila do jiného zaměstnání a do Archy se vrátila v roce 2006. V letech 2006 až 2008 jsem působila jako vedoucí celého centra. Pak jsem zjistila, že mě to více táhne k přímé péči o zvířata, tak jsem se zaměřila pouze na záchrannou stanici.

Původně se jednalo jen o útulek? Kdy se přidružila záchranná stanice?
Do roku 2004 spadal útulek pod město, poté se převedl pod zoologickou zahradu. Ta s tím souhlasila pod podmínkou, že se vybuduje i záchranná stanice. Liberec byl sice v tu dobu pokrytý, ale stanice byla daleko a lidé nosili zraněná zvířata do zoo. A tak se začaly o rok později budovat první ubikace.

Jaké vlastnosti a dovednosti musí mít člověk, aby mohl pečovat o divoká zvířata?
Určitě se hodí přírodovědné vzdělání a praktické zkušenosti. Člověk se nesmí zvířat bát, musí s nimi umět manipulovat. Také by měl být ochotný se neustále vzdělávat a práce je též časově náročná, děláme na dvanáctihodinové směny a může se stát, že musíme zůstat i déle.

Asi jako každá práce, i ta vaše má jak pozitiva, tak i negativa?
Vždy mám nejhezčí pocit, když můžu vypustit zdravé zvíře zpět do přírody. Snažím se nebudovat si k nim osobní vazbu, výjimku dělám u trvale handicapovaných zvířat, která zůstávají u nás na stanici. Dříve jsem plakala nad každým uhynulým zvířátkem, které jsem piplala, ale teď už jsem nad věcí, jinak by to člověka semlelo.

Ročně projde záchrannou stanicí až 1 000 zvířat, je to tak?
Často i přes tisíc, někdy se dostaneme i na 1 500. Z hlediska druhů to je až 120. Nejčastěji se k nám dostávají ptáci a jejich mláďata, která vypadla z hnízd. Dále netopýři, jejich počet činí 300 až 400 kusů ročně. Z dalších savců lze jmenovat ježky, veverky či srnky. Stále přijímáme do centra zvířata s příznaky otravy. Nejinak tomu bylo i v roce 2019, kdy se nám péče dostali například čtyři ježci otrávení nástrahou na slimáky. Žádného z nich se ale bohužel zachránit nepodařilo. Podobný osud mělo i káně otrávené zakázaným pesticidem karbofuranem, který má jen v Čechách na svědomí úhyn desítek dravých ptáků. Tato neveselá zkušenost nám ale alespoň umožnila zjistit, jaké přesné projevy otrava tímto jedem má. Díky tomu se nám začátkem letošního roku podařilo včasným podáním protijedu zachránit další otrávené jedince.

Vzpomínáte si na nějaký zásah spjatý s netopýry?
Začátkem března jsme byli například přivoláni na Dětskou polikliniku v Liberci, kde řemeslníci při rekonstrukci půdy nalezli zimující kolonii netopýrů hvízdavých. Zásah byl obzvláště náročný a zdlouhavý, neboť úkryt byl úzký a velice špatně dostupný. Dělníci postupně opatrně odbourávali kusy cihel a zasahující pracovnice složitě vytahovala jednotlivé netopýry holou rukou, protože jinak se k nim nebylo možné dostat. Podařilo se jich vyprostit celkem 161. Velmi oceňujeme přístup stavebníků, kteří se při nálezu a následném odchytu zachovali naprosto ukázkově, přestože to pro ně znamenalo značné zdržení. Neobvyklý a náročný zásah pracovníci ARCHY podnikli také v srpnu na Střední průmyslové škole strojní a textilní v Liberci, kde se jim za tři dny podařilo nalézt 172 netopýrů ukrytých za nástěnkami, ve stropních svítidlech i v obrazech ve všech třídách po celé budově i sklepě školy.

U ježků či ptáků je lidé často nosí i zbytečně. Jak poznat, že zvíře potřebuje opravdu pomoc?
Nejlepší je opravdu zavolat. Víme, jak se ptát, abychom poznali, zda je zvíře opravdu zraněné a potřebuje naši péči. Když to je možné, necháme si poslat i fotografii. Aktuálně nám až do srpna začíná náročné období způsobené hnízděním ptáků. Lidé mají tendenci, když vidí ptáče na zemi jen popolétnout, hned ho k nám přinést s tím, že vypadlo z hnízda a je zraněné. A ono se přitom učí létat.

Když shledáte, že zvíře potřebuje ošetřit, jaký je další postup?
Buď si pro něj přijedeme, do roka máme 400 výjezdů, nebo ho k nám dopraví lidé. Následuje vyšetření veterinářem a případné ošetření.

Přepokládám, že další náročné období představuje zima, je to tak?
Nepletete se. V zimě se jedná o tzv. probuzené hibernanty, ať už o ježky či netopýry. Těch důvodů jejich probuzení je několik, od špatného zazimování až po narušení jejich zimovišť např. stavebními úpravami. Loňskou zimu jsme jich přijali poměrně dost. Také v případě dlouhodobé sněhové pokrývky si nejsou dravci schopní nalovit potravu a výjimkou nejsou ani vysílené srnky.

Po úspěšném vyléčení tedy následuje vypouštění?
Ano, pokud to lze, vypouštíme zvíře do jeho původního prostředí, odkud pochází. Ale ptáčata vypouštíme přímo u nás. Z voliéry vidí ven, znají to prostředí a řada z nich se ještě po nějaký čas vrací na krmení.

Můžete vyčíslit počet úspěšně vyléčených a vypuštěných zvířat?
60 %. Čtvrtina uhyne nebo se musí utratit. A ten zbytek buď zůstává trvale u nás či v jiné záchranné stanici. Občas mají o vzácné druhy zájem i zoologické zahrady.

Kdo byl loňským nejnáročnějším pacientem?
Labutí mládě se zlomeným zobákem, které jsme do péče přijali v říjnu loňského roku. Kořen dolního zobáku mělo zaškrcené vlascem, takže postupně došlo k odumření tkáně a poté zlomení zobáku. Při příjmu byla labuť zcela vyhublá a její dolní zobák bezvládně visel. Rentgen ukázal, že se jednalo o staré zranění. Tkáň byla rozdrcená a prognóza velmi nepříznivá, vážně jsme zvažovali euthanasii. Přesto se na veterinární klinice v Růžodole MVDr. Martin Kareš pokusil o unikátní operaci, kdy zobák zafixoval dráty a hřeby do čelisti. Hned první den po operaci začala labuť sama přijímat potravu. Přestože hojení probíhalo dlouho a poslední fixace byla odstraněna až začátkem roku 2020,  zlomenina je nyní téměř zhojená a labuť připravujeme na vypuštění zpět do volné přírody

Lze vypozorovat, že zájem lidí o záchrannou stanici, potažmo o zvířata a jejich záchranu, roste?
Výrazně se to posouvá dopředu. Když jsme začínali v roce 2005, příjem byl 65 zvířat za rok a nikdy jsme si nemysleli, že to poroste do takových čísel. Není to tím, že by se dělo víc věcí, ale lidé jsou všímavější. Více případů máme z měst než z vesnic, kde tomu nechávají jejich obyvatelé přirozený průběh.

Jakou máte kapacitu?
To se nedá říct, ubikací máme hodně, řadu z nich specializované na určitý druh zvířat. V některé voliéře poletuje šest ptáků, v jiné se zase nachází jen jeden. Musíme improvizovat podle poranění zvířete tak, aby ten proces léčení byl nejúčinnější. Také záleží nejen na druhu, ale i na povaze, např. u srnek. Některá se nechá ošetřit, u jiné, která utrpěla lehčí zranění, je lepší ji vypustit do přírody než stresovat odchytem.

Můžete vypíchnout nějaké zajímavé, unikátní příběhy?
Unikátního pacienta představoval kriticky ohrožený brodivý pták bukač velký, kterého jsme přijali vysíleného a s oběma nohama zlomenýma. Bohužel se ho nepodařilo zachránit. Větší štěstí měl ale bukáček malý. Největší pacient byl potlučený kolouch, kterého našli speleologové v jeskyni Valhala. Pobýval u nás pár měsíců, pak jsme ho předali do pražského zookoutku v Chuchli.
A příhoda, kdy člověku dojde, co se mohlo stát, se odehrála s pavoukem rodu Loxosceles. Volali z libereckého hypermarketu, že mají divného pavouka, co vylezl z banánů. Přijela jsem, odvezla ho do stanice a rozhodla se ho přendat do faunaboxu. Vlezla jsem s ním do sprchového koutu naboso, samozřejmě mi utekl a lovila jsem ho síťkou. Nakonec se zadařilo. V tu dobu působil na stanici praktikant, co se zajímal o pavouky, a tak jsem ho zaúkolovala, aby zjistil, o jaký druh se jedná. Po půl hodině jsem přišla do kanceláře, na notebooku byla jeho fotka s popiskem, že se jedná o prudce jedovatého pavouka ze střední Ameriky, jehož kousnutí způsobuje okamžitou nekrózu tkáně. Od té doby jsem opatrnější.

A na jaké případy vzpomínáte ráda?
Jeden z prvních vážnějších případů byla srnka, která běhala ve Vratislavicích s drátem utaženým kolem krku. Několik měsíců se nám ji nepodařilo odchytit, jezdil i veterinář s uspávací puškou, ale zasáhnout zvíře uspávací střelou není jednoduché. Nakonec se ji podařilo chytit a ošetřit. A nesmím zapomenout na lišáka Rudofla.

Proč se vám vepsal do paměti?
Lišák chodil až k chalupám v Rudolfově, kde žral psům jídlo. Lidé se obávali, že má vzteklinu, tak jsme přijeli a odchytili ho pomocí sklopce. Zjistili jsme, že má srostlou zlomeninu přední nohy a kvůli tomu se není schopen ulovit jídlo sám. Nechali jsme si ho ve stanici, ale po několika měsících si prokousal díru a utekl. Báli jsme se, že se ho budou lidé bát a někdo ho zabije, tak jsme se obrátili na média. A jelikož byla okurková sezóna, chopila se toho i celostátní média a ze mě se stala telefonní ústředna. Volala paní, že viděla Rudolfa na severní Moravě, v Jablonném prý zase ukradl boty od domu. Po třech týdnech volala paní z Rudolfova, že se lišák vrátil. Byl schopný přejít celý Liberec a vrátit se do Jizerek, i myslivce překvapil jeho orientační smysl. Nakonec jsme se dohodli s místními, že ho tam necháme a nakonec jim přirostl k srdci a starali se o něj.

Zažila jste i nějaké kuriózní výjezdy?
Když tady pracoval kolega, přivolal ho pán s tím, že v Nise je leguán. Z něho se vyklubal gumový dinosaurus. Já osobně jela k případu uhynulého hada ve skalce a místo něj našla kus plastového košíku. V knihkupectví v Pražské ulici jsme zase lovili potkana laboratorního, který se schoval ve výloze. Výjimkou nejsou odchyty hospodářských zvířat. Loni během silných mrazů jsme odchytávali sele pobíhající po sídlišti na Kunratické. 

A ještě nějaký další? 
Vyděšená paní oznamovatelka hlásila, že v malém jezírku za budovou „Hokejky“ viděla obrovskou, asi půldruhého metru dlouhou rybu, která je buď uhynulá, nebo uvízlá v rákosí. Opravdu tam byla. Jednalo se o velice věrohodnou dětskou hračku – sumce, která na první pohled, než jsme ji vylovili podběrákem, zmátla i nás.

Kdo se trvale usídlil v záchranné stanici? 
Převažují ptáci. Máme hejna šesti káňat a čtyř poštolek, která už několikátým rokem vyvádějí svá mláďata. Dále orla královského jménem Bart, který má amputované křídlo po úrazu elektrickým proudem, výry, puštíky, několik krkavcovitých ptáků i drobných pěvců, kunu skalní Méďu a dva handicapované netopýry s poškozenými křídly. Z přechodných obyvatel to jsou nyní hlavně různá ptáčata, dále ježci, jednoho srazilo kolo a zlomilo mu nadočnicový oblouk, dvě srnky a veverky. Snažíme se, aby i existence zvířat, která tu zůstanou trvale, měla smysl. Poštolky pomáhají jako adoptivní rodiče, starají se o malá poštolátka, která vypadla z hnízda.

Viděl jsem, že máte k dispozici i jezírko. Kdo ho obývá?
Jedná se o výběh pro vodní ptáky. Nejčastějšími pacienty jsou labutě. Mají většinou buď fraktury nohou, nebo zaseknuté či spolknuté rybářské háčky.

Pokud budu chtít podpořit záchrannou stanici, co kromě finančního přispění oceníte? 
Zrniny, slunečnice, směsi pro ptáky, pro hlodavce, ovesné vločky, v menší míře i zeleninu.

Co byste si přála, aby se podařilo na stanici v dalších letech? 
Aby nás tu mohlo být víc, uvolnily by se ruce pro projekty, které jsou důležitější než vlastní zachraňování zvířat.