Hasička Monika nedá na svůj tým dopustit. A po práci s nimi zajde na pivo

V současnosti má Monika šest podřízených, z toho jednu ženu. Hasiči jsou podle ní jedna velká rodina, ráda s nimi zajde třeba na orosenou sklenku točeného piva. Co na sebe prozradila v rozhovoru pro Deník?

Jak jste se dostala k profesionálním hasičům?
Úplnou shodou náhod (smích). Po střední průmyslové škole jsem pracovala v Jihočeských cihelnách, ale během mateřské moji pozici zrušili, a tak jsem nastoupila na budějovickou plovárnu jako plavčice. Odmala mám k vodě blízko. Chodila jsem na plavání do sportovní třídy, do oddílu sportovního potápění a ploutvového plavání a od roku 1986 jsem členkou Vodní záchranné služby Českého červeného kříže v Budějovicích. Na jedné z akcí jsem potkala kamaráda hasiče, od kterého jsem se dozvěděla, že hasiči hledají nové kolegy pro plánované centrum tísňového volání. Přihlásila jsem se do výběrového řízení a k hasičskému sboru jsem tak nastoupila v říjnu 2001. Tehdejší ústředna se postupně přebudovávala na operační středisko, kde o tři roky později startovalo nové telefonní centrum tísňového volání 112.

Požár restaurace Angusfarm zasáhl mnoho lidí. Majitelům vyjadřují podporu

Požáry

A jak to bylo dál?
Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Absolvovala jsem pohovor, psychologické a fyzické testy a čekala na výsledky. Brzy mi volali z personálního oddělení, že jsem přijatá a mohu nastoupit. Jeden z požadavků byla znalost cizího jazyka, uměla jsem němčinu a ruštinu. Posadili nás na operační středisko a do ostrého provozu nás postupně začali zasvěcovat zkušení kolegové spojaři. Takové čtyři měsíce jsme se rozkoukávali, než jsme skutečně mohli odbavovat tísňové hovory. Přelomem bylo, že mezi tehdy nově přijatými spojaři byly čtyři ženy. Všichni z toho byli trochu vykolejení. Ale nakonec se s tím naučili žít. V začátcích jsem měla velké štěstí na zkušené a skvělé lidi, kteří mi hodně pomohli. Bylo to pro mě velkým bonusem, kterého si velmi vážím. Z mnohými z nich se dodnes vždy ráda potkávám.

To byly pozvolné začátky, ale pak přišla zátěžová zkouška?
Ze začátku jsme sloužili pod dozorem, hlídali nás kolegové spojaři, kteří nás i zaučovali na konkrétních událostech. Pak začaly i noční směny a když přišly povodně v srpnu 2002, museli jsme všichni plavat… To byl opravdu velký zlom. Každý dnes ví, co v tu dobu konkrétně dělal. V té době se používaly počítače, ale nebyly takové technologie jako v současné době. Hodně věcí se řešilo stylem papír, tužka a tabule. Tam byly rozkreslené všechny nasazené jednotky, všude po stolech ležely lístečky s poznámkami o pohybu lidí. Rychle jsme se zaučili, nebyl čas ztrácet čas. V té době jsme dělali i jiné věci. Když jsme nebyli na ústředně, pomáhali jsme v kuchyni mýt nádobí a vydávat obědy. Dokonce jsme tu i spali.

Jak dlouho jste byla na operačním středisku a kam jste se potom profesně posunula?
Strávila jsem tam sedm let. V roce 2009 jsem šla na denní směnu na oddělení integrovaného záchranného systému krajského ředitelství hasičského záchranného sboru do kanceláře. V té době šla moje třetí dcera do první třídy, chtěla jsem na ni mít víc času a být už v noci doma. Manžel je také hasič, tak jsme se do té doby střídali na směny. Já dělala dvanáctky, on klasické hasičské čtyřiadvacítky, byla to hodně logistika (smích). Když jsem potřebovala vyměnit službu, vedoucí mi vždy vyhověl. O nejmladší dceru se také vzorně staraly její dvě starší sestry. Pracovala jsem vlastně i během rodičovské dovolené. Byl to někdy zápřah, ale dalo se to zvládnout.

Policisté v akci. Vykopnutí dveří, záchrana lidí z hořícího domu v Ostravě

Požáry

Kariérně jste se dále posouvala?
Ano, všechny předešlé zkušenosti jsem zužitkovala. Od nadstrážmistra až po majora. V roce 2017 jsem vyhrála výběrové řízení na vedoucí pracoviště integrovaného záchranného systému a služeb budějovického územního odboru hasičského sboru kraje a pracuji zde dodnes.

Co je hlavním úkolem vaší práce?
Zajišťujeme podporu pro naše profesionální jednotky na Českobudějovicku. Účastníme se přezkoušení příslušníků po uplynutí výcvikového roku, přezkoušení příslušníků z fyzické způsobilosti, zajišťujeme podklady pro vydání pokynů, rozkazů nebo interních sdělení. Podílíme se na přípravě taktických a prověřovacích cvičení. Spolupracujeme s dalšími kolegy při přípravách a realizaci různých sportovních soutěží ať už v rámci hasičského záchranného sboru nebo integrovaného záchranného systému. Připravujeme podklady pro vydání plánu plošného pokrytí jednotkami požární ochrany a požárního poplachového plánu, zajišťujeme vedení různých evidencí. Podílíme se na preventivně výchovné činnosti pro všechny skupiny obyvatel, provádíme ukázky v rámci dnů otevřených dveří a plníme další úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva. Dále máme na starosti výjezdové jednotky sborů dobrovolných hasičů z ORP České Budějovice, Trhové Sviny a Týn nad Vltavou. Se svým týmem zajišťujeme pro velitele a strojníky z dobrovolných jednotek každoroční odbornou přípravu, poskytujeme jim podporu při žádostech o dotační tituly, poskytujeme informační servis pro velitele jednotek. Komunikujeme i se zřizovateli jednotek sboru dobrovolných hasičů obcí, tedy městy a obcemi. Poskytujeme jim podporu formou metodické pomoci. Pořádáme školení pro nově zvolené starosty obcí.

To všechno ale nezastáváte sama…
Samozřejmě že ne. Je to týmová práce, mám na denní směně celkem pět kolegů a jednu kolegyni. Na starost máme oblast integrovaného záchranného systému, ochrany obyvatelstva, strojní, technickou a spojovou službu. Jde o výborné spolupracovníky, na které se mohu vždy spolehnout. Dalšími kolegy na územním odboru jsou velitelé našich čtyř stanic.

Jak se vám spolupracuje s muži? Má to své výhody?
Už od střední průmyslovky jsem zvyklá spíš na mužský kolektiv. S muži se mi spolupracuje dobře. Důležité je, že funguje komunikace a vycházíte v kolektivu. Když vázne předávání informací a komunikace, vznikají zbytečně problémy a nezáleží na tom, jestli jste muž, nebo žena. Myslím, že se všeobecně muži a ženy navzájem vhodně doplňují, hodně také záleží na povaze jednotlivců. Nepřipadá mi, že bych jako žena ze svého postavení těžila záměrně nějakou výhodu.

Požár v nočním klubu v Praze vyhnal ven stovky lidí. Hořelo v nejvyšším patře

Požáry

Záviděly vám někdy kamarádky, že pracujete s muži?
No jistě, hlavně ze začátku. Představovali si to trochu jako v amerických filmech. Ale tak to ve skutečnosti není. Realita je ale úplně jinde. Je to prostě většinový kolektiv chlapů jako u policie nebo celníků. Ženy mohou tento kolektiv vhodně doplnit. Je třeba najít rovnováhu, kompromis a oboustranně se přizpůsobit.

Práci u hasičů jste si vybrala sama. Jak přijímáte různé úkoly?
Je to taková výzva. Musím počítat s tím, že se může stát cokoliv. Když nám vyplyne úkol, beru to za své a vždy se s tím poperu. Zajímá mě vstupní informace, v kolik a kde mám být (úsměv). Nehledám výmluvy, ale možnosti, jak věc vyřešit. Nedělám si z toho zbytečně vrásky. Hledám si ve všem to pozitivní. Když se vše pak povede, posílí mě to a posune někam dál.

Jaké konkrétní úkoly už jste takto absolvovala? Co vám to dalo?
Před dvěma lety, když jsem zastupovala kolegu, jsem se dostala k testování covidu. Bylo potřeba vytvořit tým příslušníků se zdravotnickým vzděláním. Stala jsem se součástí mobilního odběrového týmu hasičského záchranného sboru. Dostala jsem se s kolegou do nemocnice v Prachaticích. Od prosince do května jsme pomáhali sestřičkám na odběrovém místě. To bylo pracovně hodně zajímavé období a byla to moc dobrá spolupráce.

Stejně tomu bylo během přívalu uprchlíků z Ukrajiny?
Ano, to vlastně dělám dosud, ale už v menší míře než loni. Zajišťuji některé procesy spojené s uprchlickou vlnou na KACPU. Hasiči totiž plní úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva a jedním z nich je zajištění nouzového ubytování při mimořádných událostech. V terminálu Jihočeského letiště jsem byla spolu s dalšími kolegy ze všech územních odborů hasičů kraje nasazená od 16. března na pozici koordinátor. V podstatě jsme měli na starosti koordinační činnost mezi hasiči a dalšími složkami. Největší nápor uprchlíků z Ukrajiny byl právě ze začátku loňského března. Bylo nutné na vznikající problémy reagovat a neodkladně je řešit, jak se říká za pochodu. Ještě nikdy předtím hasiči mimořádnou událost takového typu a rozsahu řešit nemuseli. A proto všichni příslušníci, kteří v asistenčním centru pracovali a ještě stále pracují, si zaslouží velké uznání a pochvalu za výborně odvedenou práci.

Hasil Hřensko. Nelíbí se mi, když píší, že jsem vinen, říká soukromý pilot Vlk

Požáry

Co vás baví na současné práci?
Baví mě, že zde mohu uplatnit a předat moje dřívější znalosti a dovednosti z oblasti zdravotnické, záchranářské i sportovní. Stále jsem tak trochu u vody, při plnění fyzických testů nebo při výuce hasičských nováčků, kde mám na starosti právě plavání a záchranu tonoucích. Ráda se účastním školení novinek v oblasti první pomoci. Není to jen práce v kanceláři, ale i mimo ni. V rámci preventivních akcí se dostanu i na veřejnosti nepřístupná místa. Zkrátka vím, co se kde děje, mezi prvními (smích).

Vy jste celá hasičská rodina?
Ano, tak trochu jsme. Mám manžela, který také pracoval u profesionálních hasičů. Odcházel jako velitel stanice. Teď předává svoje dlouholeté zkušenosti našim kolegům, hasičům Správy železnic České Budějovice. Mám tři dcery. Nejstarší dcera pracovala na operačním středisku v Budějovicích, pak odešla na stejnou pozici k pražským hasičům, teď pracuje na Generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, kde má na starosti humanitární pomoc. Mladší dcera vystudovala koreanistiku na Univerzitě Karlově v Praze, nejmladší má podanou přihlášku na Jihočeskou univerzitu.

Co vás baví vás ve volném čase? Jak relaxujete?
Jak už jsem říkala, jsem dlouholetým členem Vodní záchranné služby, a tak s výjimkou posledních tří let jsem trávila letní dovolenou každé léto týden ve službě na stanici vodní záchranné služby v Lipně nad Vltavou. Mám kurz vůdce malého plavidla, takže můžu jezdit s motorovým člunem. Mám ráda vodní sporty, ale relaxuju i jinak než u vody. Jezdíme na výlety na kole, autem i vlakem a v zimě rádi lyžujeme. Mám ráda dobré jídlo a pití a ráda cestuju a poznávám nové lidi. S cestováním souvisí i nutnost domluvit se cizím jazykem. Kromě již zmíněné němčiny a ruštiny se domluvím anglicky a v budoucnosti snad i trochu španělsky. Loni na podzim jsem byla v Japonsku a v Jižní Koreji, jsou to krásné země s nádhernou přírodou, které chci určitě ještě navštívit. Chodím ráda do kina nebo občas posedět a popovídat s přáteli. Takové posezení mimo práci funguje i u hasičů jako docela dobrý ventil. Musíte jít s těmi správnými lidmi, je to o kolektivu, proto nám to šlape i v práci. Hasiči jsou totiž ve většině případů takoví chlapi do nepohody.