Na svůj věk toho má za sebou opravdu dost. Nejenže studoval na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, ale také po celé republice pořádá přednášky o gorilách, má vlastní pořad v rádiu, vede univerzitní časopis, vydal knihu rozhovorů se známými osobnostmi a už jako školák bodoval v soutěži umění komunikace Mladý Demosthenes. I přesto je skromný, a navíc ještě vtipný.

Čtenáři se o vás mohli dočíst na stránkách Deníku už v roce 2010. Tehdy jsme spolu dělali rozhovor, protože jste uspěl v soutěži Mladý Demosthenes. Měl jste tehdy dobře „našlápnuto“ na to, stát se hercem nebo moderátorem, i přesto jste mi už tehdy řekl, že byste chtěl studovat Střední odbornou veterinární školu v Českých Budějovicích…
Tak jsem řekl a tak se stalo. (smích) Školu jsem vystudoval, a dokonce s vyznamenáním. Doma jsem musel školu postavit na piedestal, protože ji pak šel studovat i můj mladší brácha. Asi jsem ho nakazil, pořád jsem doma o škole mluvil, neměl úniku. Byly to krásné čtyři roky, na které opravdu rád vzpomínám. Naši tak zažili malé dejavu. Po střední jsem zamířil na Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. Školy jsem ale zanechal a od září opět nastupuji do jejích útrob. (smích)

Křest mláděte vzácného gibona stříbrného:

Tušíte, kde se u vás vzala ta láska ke zvířatům?
Víte, že ani nevím. Nejvíc společného se zvířaty má v naší rodině můj prastrýc – je to řezník. (smích) Od malička mě zvířata zajímala, hlavně ta exotická. Ještě když jsem byl v kočárku, tak mě maminka brala do pražské zoo. Doteď si pamatuji, jak moc mě tam zaujal levhart. Asi jsem byl obecně trochu zvláštní dítě. V první třídě jsem si například moc přál dostat Pravidla českého pravopisu a pak jsem rodičům zadával písemky – samozřejmě o zvířatech.

A co jste dělal v pauze, když jste zanechal školy?
Pořád jsem se věnoval zvířatům, začal jsem jezdit jako stevard ve žlutých autobusech a stal jsem se součástí vědeckého týmu zkoumajícího giboní exkrementy.

Čím jsou giboní exkrementy tak zajímavé?
Zkoumají se u nich paraziti, kteří ovlivňují trávení zvířat, ale můžou je i zabít. Všechny parazity zatím neznáme. Je to důležitá věc třeba ve chvíli, kdy v nějaké zoo uhyne víc zvířat najednou. Poznatky z výzkumu jsou ale také vodítkem k tomu, abychom věděli, co dělat, aby se zvířata měla dobře v zajetí i v přírodě. Důležité jsou také etologické poznatky, například kdy se zvířata v zajetí nudí. Brněnský vědecký tým je jeden ze tří opravdu špičkových. Máme na vědeckém poli řadu úspěchů, navíc jsme skvělí chovatelé s know-how.

Spousta lidí si myslí, že konkrétně zkoumání parazitů v exkrementech není zrovna zábava. Ale to není pravda. Lidé okolo mě mají smysl pro humor. Třeba když posílali chovatelé vzorky, psali občas na obálky „hovno pro pana Bedřicha“. Nebo - kolegové mi říkají Béďa, a když zvířata chytila nějakého parazita, kterého jsem zkoumal, tak říkali, že zvíře chytlo Béďu. (smích) V rámci etologie jsem zkoumal i gorily, o kterých jsem přednášel. Mimo jiné i v Chebu.

Takže jste se i mimo školu nenudil…
Vůbec. Ono to navíc nebylo to jediné, čím jsem se v té době zabýval. Kromě toho jsem začal s kamarádem vyvíjet mobilní aplikaci Navizoo, což je první zoo navigace na světě, jezdil jsem se žlutými autobusy a měl svůj pořad v rádiu.

No vidíte. Takže jste z té moderátorské cesty, která se rýsovala po úspěchu v Mladém Demosthenovi, úplně nesešel. A co je to za pořad?
Máte pravdu, asi si tím vynahrazuji moderátorský deficit. Dřív jsem moderoval i plesy, ale není to věc, kterou bych úplně vyhledával. Je to pořad s názvem ZOOMagazín a vysílá se na internetovém Radiu R, které zaštiťuje Masarykova univerzita. Běží každé pondělí od 6 do 7 hodin a je – jak jinak než o zvířatech a o všem, co se okolo toho točí. Funguje už od roku 2017. Snažím se posluchačům prozrazovat to, co běžně v knížkách nenajdete. Už mám za sebou šedesát dílů.

V březnu jste se chtěl pokusit o rekord – vysílat 25 hodin v kuse monotematický pořad…
Je tomu přesně tak. Ale pokus o rekord se přesunul. Hlavně kvůli mé časové vytíženosti. Dalším důvodem byl i fakt, že v rádiu během srpna bude probíhat rekonstrukce celého studia, tak v rámci rekordu se budeme moct pochlubit i profesionálním zázemím, neboť se pokus o rekord bude živě přenášet na internet.

Minulý rok v listopadu vyšla navíc vaše kniha Rozhovory s osobnostmi. Přiznávám, že to byl impuls k tomu, abych vás opět oslovila. Upozornila mě čtenářka, že jste knihu vydal a je výborná. A je pravda, že čtenářské recenze nešetří chválou. Třeba: „Naprosto výborně zpracovaná knížka, skvělé fotografie, geniální příprava autora na rozhovory. Mohu vřele doporučit.“ Nebo: „Skvělá, nabitá informacemi, příjemné čtení. Jde do hloubky, není povrchní.“ Jak vás vlastně napadlo vydat knihu rozhovorů se známými českými osobnostmi?
Ty recenze jsou krásné. Rozhovorům jako takovým se věnuji už od základní školy, tam to vlastně začalo. Chodil jsem do klubu novinářů.

A vybavíte si ten úplně první?
To bylo asi v 7. třídě, když jsem zpovídal mluvčího plzeňské zoo Martina Vobrubu. Tehdy pořádali sbírku padesátníků na voliéru pro kondora havranovitého a domluvili se s bankou, že jim přispěje poměrnou částí toho, co vyberou. A my jsme se jako škola také připojili a na základě toho vznikl rozhovor. Dělal jsem rozhovor třeba také s Kateřinou Jacques, jenže jsem se zeptal na biomasu a bylo po rozhovoru.

Pak jsem nastoupil do studentského časopisu na veterinární univerzitě, jejíž zkratka je VFU, takže někdo pro časopis vymyslel název VýFUk. Je to časopis prodejní a tehdy si na sebe velmi těžko vydělával. Chtělo tedy s tím něco udělat, aby se zvýšil náklad. Když jsem do něj nastoupil, vystupovala zrovna v Brně Helena Vondráčková, tak jsem udělal rozhovor s ní. Psaní do VýFUku mi ale přinášelo i komické situace. Občas jsem někoho oslovil a ten člověk mi řekl, že o rozhovor do magazínu o automobilovém průmyslu nemá zájem…

Tak jsme nakonec časopis přejmenovali na Vřešťan, pod tímto jménem je k dostání dodnes. Jeden výtisk se pak dostal do rukou kreslíře a výtvarníka Mirka Vostrého, který se mě zeptal, jestli jsem neuvažoval o knižním vydání rozhovorů. Na to konto mě zkontaktoval s jedním vydavatelem. Takže by se dalo říct, že jsem k tomu přišel jako slepý k houslím… (smích)

Co obnáší vydat knihu?
Vznikala od dubna roku 2016 a musel jsem získat povolení všech osobností. Ty navíc hlavně musely projít takovým výběrovým řízením. Jen o tom vůbec nevěděly. (smích) Měl jsem vybráno asi 40 rozhovorů a napsal jsem manažerům všech zpovídaných. Neměl jsem ponětí, podle jakého klíče vybrat ty, kteří se v knize objeví. Dali jsme tam nakonec prvních osmnáct, kteří na můj e-mail ohledně souhlasu zareagovali.

A jaký je to pocit, vydat knihu? Už jste viděl někoho, jak si ji čte?
Dlouho mě překvapovalo, když jsem knihu viděl v knihkupectví. Jako by mi to pořád nedocházelo. Ano, už jsem i viděl člověka, jak si ji četl v pražském metru. Hrozně mě to potěšilo a vlastně jsem byl v tu chvíli v rozpacích, co mám dělat. I mě napadlo, že bych dotyčnou čtenářku oslovil, ale to jsem si nakonec rozmyslel. Asi bych to neudělal ani v budoucnu. Každopádně je to krásný pocit.

Dost materiálu vám tedy zbylo. Neuvažujete o pokračování?
Není to vyloučené. Rozhovory dělám pořád, je to nevyčerpatelná studnice. Rozhodně se nebojím, že by nebylo koho oslovit. Vyhýbám se jen politikům, s těmi už bych rozhovory nerad dělal.

Proč?
Není mi příjemné to jejich podprahové ovlivňování. Chci se bavit o „lidských“ věcech, ne o jejich programu, o tom, co se jim podařilo, o jejich straně…

A jaký rozhovor byl z vašeho pohledu nejzajímavější?
Asi ten anglicky vedený s finalistou britského X-Factoru Danylen Johnsonem. V češtině se cítím být pevný v kramflecích, ale v angličtině to byla opravdu výzva, zajímavý zážitek. Vtipný byl také rozhovor s Martinem Stropnickým, výborným hercem a tehdejším ministrem obrany.

S každou osobností se totiž na konci rozhovoru i vyfotím. Tehdy jsem měl ale rozbitý diktafon, a tak jsem rozhovor nahrával na telefon. Jenže když dělal pan Stropnický selfie mým telefonem, omylem celou nahrávku smazal. Museli jsme se tedy sejít ještě jednou.

Každý rozhovor je pro mě něčím speciální - místem, kde se sejdete, odpověďmi nebo krásou dam, se kterou rozhovor vedete … Třeba paní Simona Stašová, to je živel, rozhovor udělá sama jen tím, že přijde. Skvělý rozhovor byl i se Stevem Lichtagem, který se potápí s bílými žraloky, a moc jsme si i lidsky sedli.

Máte někoho, s kým byste chtěl ještě dělat rozhovor? Nějakou vysněnou osobnost?
Lady Gaga, Meryl Streep, Hugh Jackman, Taron Egerton, královna Alžběta II. Z těch českých pak Jiří Bartoška, Vojtěch Dyk či Karel Gott.

Tak mě napadá, neuvažoval jste o novinářské práci?
Ano, a dokonce jsem zvažoval, že bych na Masarykově univerzitě žurnalistiku studoval. Jenže jsem chorobný prokrastinátor a nemám rád tlak. Při rozhovorech, které dělám, jsem pánem svého času. Nemusím pravidelně chrlit texty. Takže se v tom úplně nevidím. Ale kdo ví. Třeba se sejdeme za 15 let a bude všechno jinak.

Je to neuvěřitelné, ale k tomu všemu ještě stíháte dělat také přednášky o gorilách…
Ta gorilová přednášková tour vznikla v roce 2017 a vlastně jsem tak opět spojil své dvě záliby – moderování a lásku ke zvířatům. Je příjemné, když vidíte, že to lidi baví. Momentálně ale svou přednáškovou činnost mám pozastavenou kvůli právnímu sporu s pražskou zoo. Uvidíme, zda v nich budu pokračovat. Dělám ale jednu, maximálně dvě do měsíce. Nechci spadnout do nějakého stereotypu, kvůli kterému by mě to přestalo bavit.

O jaký spor jde?
Jan Bedřich podle Zoo Praha v prezentaci svých přednášek neoprávněně užíval logo Zoo Praha. Zoo rovněž uvedla, že mladík na těchto přednáškách uvádí zjevné nepravdy o domnělé spolupráci mezi jím a zoo.

A co až dostudujete?A kde všude už jste o gorilách mluvil?
Různě po republice, byl jsem také v chebské knihovně, ale třeba i v Anglii nebo na Slovensku.

To kdybych věděl. (smích) Snažím se žít okamžikem a po pravdě se mi veterinární lékařství velmi vzdaluje. Když člověk více nahlédne do zákulisí a vidí tu druhou stránku tohoto povolání, tak může změnit názor, což se děje i u mě. Momentálně tedy opravdu nevím, co bude, až dostuduji, jestli vůbec dostuduji. Jedno je jisté – budu chtít být spokojený, dělat něco, co mě baví, stále se smát a trávit pokud možno co nejvíce času s rodinou.