Devět měsíců. Zhruba dvě sta šedesát dní, šest tisíc dvě sta čtyřicet hodin. Tak asi počítal osmatřicetiletý Michal Šnajdr z Otrokovic čas za zdmi mírovské věznice. Tam ho v roce 2018 poslal zlínský krajský soud a to za únos dcery kroměřížského podnikatele. Vyměřil mu desetiletý trest ve věznici se zvýšenou ostrahou. Jenomže za čin, který Michal Šnajdr nespáchal. Otec těžce nemocné dcery, která měla v té době sotva dva roky, musel jít jako těžký zločinec do vězení. Za branami nejtěžšího českého žaláře strávil devět měsíců.

Michal Šnajdr se nakonec však spravedlnosti dočkal. Nové okolnosti případu poukázaly na chyby policie v přípravném řízení. Chybami police se tak zabývala jak Generální inspekce, tak Policejní prezídium. Obě instituce potvrdily, že v případu únosu Zuzany V. vyšetřující policisté dopustili chyb.

„Police se musí z těchto chyb poučit,“ shodli se jak Inspekce, tak i Policejní prezídium ČR. Dotčení policisté však potrestáni nebudou, prý nejednali úmyslně a věc je promlčená.

Co však bude soud znovu projednávat, je případ únosu Zuzany V. Z Kroměříže tentokrát s obviněnými, kteří se k tomuto činu doznali a Michal Šnajdr tak mohl být propuštěn domů za svou malinkou dcerou.

A jak se stalo, že k tomuto justičnímu omylu došlo?
Podle Michala Šnajdra vše začalo v roce 2013, kdy si tenkrát lehkovážný a pohledný muž začal s vdanou ženou bratra jednoho z policistů Krajského ředitelství policie Zlínského kraje. A pak s další ženou muže, který později v případu figuroval jako svědek. Navíc vypovídal společně s D.Š. na Generální inspekci proti policistovi, který ihned po únosu Zuzany V. označoval Šnajdra a D.Š. za pachatele.

„Nebýt těchto vztahů, tak to tak nedopadlo,“ začal své vyprávění Michal Šnajdr pro Deník.

Jak to vlastně tedy s vámi začalo? Pamatujete si to ještě?
Úplně přesně. Když jsem se dozvěděl o únosu Zuzany V., tak jsem ze začátku slýchával v Kroměříži a okolí, že jedním z těch únosců jsem já. Pak ještě i to, že za tím stojí i další dva mí známí. Samozřejmě jsme se takovým informacím smáli. Pak se ale o tom začalo více hovořit, byli jsme pozváni k výslechu na policii, dávali jsme pachové stopy. Přesto jsme se tomu pořád smáli. Brali jsme to jako takový „pokus“ protože jsme věděli, odkud vítr vane a že jde o snahu nás vtáhnout do tohoto trestního řízení, protože zmiňovaného policisty. Pak se ta věc odmlčela a po půl roce nás zatkla policie a věci dostaly rychlý spád.

Nakonec jste v tom zůstal sám?
Už to nebylo to, že se policie spletla, ale nastalo to, že proti mě vede přímočaře doslova cesta. To potvrzovali jak výpovědi svědků, se kterými jsem neměl nic společného, ale i spoluobviněný Š., který u vazebního zasedání úplně otočil a změnil svou výpověď a začal vypovídat proti mně.

Proč vy, proč myslíte, že se takto tyhle věci kolem vás děly?
Já jsem měl poměr jak s manželkou svědka, tak s manželkou bratra policisty a nebýt těchto vztahů, tak to tak nedopadlo. Ten bratr policisty nedokázal zkousnout potupu, že mu Michal Šnajdr přebral manželku a dovolil si vypovídat na Generální inspekci proti jeho bratrovi s tehdy se spoluobviněným D.Š.

Jak jste to období prožíval?
Soud byl v roce 2018, bylo to nepříjemné, v té době jsem měl jiné starosti. Vážně mi onemocněla dcera, v té době měla rok a půl. Já jsem proto nevěnoval energii odvolacímu soudu. Ona pro mne byla prioritou číslo jedna - to, abych mohl být s ní, ne ten soud. Poté mi přišel nástup trestu. Žádal jsem ještě soudkyni, aby mi byl nástup trestu deseti let vězení odložila, doložil jsem lékařské zprávy, že je dcera v akutní léčbě, kdy je potřeba obou rodičů. Soudkyně mi odpověděla, že nevidí důvod pro odklad vězení, tak jsem prostě nastoupil. To bylo v dubnu 2018. Strávil jsem tam devět měsíců, než přišel ze Zlína fax že jsem propuštěn.

On je rozdíl v tom, když je člověk odsouzen za něco co skutečně provedl a ví to, a když je tam a ví, že byl odsouzen neprávem. Nepochybuji o tom, že nejsem jediný člověk, který byl na Mírově neprávem. Ta situace byla nepopsatelná. Ještě když víte, že jste odsouzen za něco co jste neudělal na strašných deset let a jste si vědom že to není rok nebo dva. Představa deseti let byla pro mne srovnatelná s pokusem vraždy člověka. Ty pocity byly nepopsatelné.

Vy ale máte z minulosti škraloupy, možná to byl důvod, proč kauza nebyla důsledněji prošetřena. Je tak možné, že se vyšetřující policisté zkrátka „opřeli“ o vaši trestní minulost?
V mé kauze bylo tak mnoho pochybností, že celý příběh byl pro všechny jako „z filmu“ a pouze možný podvod s pachovými stopami a výpovědi několika lhářů, kteří se chtěli vykoupit, stačilo na mé odsouzení. Navíc existovaly důkazy které potvrzovaly, že jsem nebyl na místě činu v době únosu. Co se týká mého dřívějšího stíhání, tak to byly věci z konce devadesátých let. Byl jsem v té době mladý, měl jsem horkou hlavu a chtěl jsem se prát. U té poslední z roku 2011 jsem dostal podmínku, jenže jsem si podal odpor a pak jsem dostal 18 měsíců nepodmíněně.

Atmosféra na Mírově? Žádná váha lidského života

Jaké to na Mírově bylo?
Ta atmosféra je tam je nepříjemná, Jsou tam lidi, kterým je všechno jedno. Nějaká váha lidskosti a lidského života je jim úplně ukradená. Jsou tam vězni, kteří jsou tam na doživotí a i s těmi se také stýkáte. Nebo jste v místnosti s lidmi, kteří dostali pětadvacet, třicet let a nemají co ztratit, nemají venku nikoho, nemají žádný půd sebezáchovy, takže určitě v tomhle tom je to nepříjemné. Protože se člověk neustále, jak se říká, musí dívat kolem sebe a být ostražitý. Také co se týká přístupu věznice, tak ti lidé mají až bych řekl - laxní přístup. V podstatě vás vidí jako odsouzené a nezabývají se tím, za jakých okolností jste se tam dostali. Už při přijímacím vstupním pohovoru s psycholožkou je vám dáno na vědomí, že jste jakýsi odpad společnosti a je úplně jedno jestli jste vinný či ne. Jste prostě v jednom pytli a je jedno na jak dlouho tam jste.

Je tam nějaká hierarchie mezi vězni?
Určitě ano.

V nedávné době zemřeli za zdmi věznic odsouzení, kteří ublížili dětem, jsou takoví i na Mírově a jak se jim tam vede? Jsou terčem například útoků jiných vězňů? Říká se, že to tam nemají lehké…
Nevím jak jinde, ale každopádně na Mírově je několik oddělení. Podle mne, pokud by se na Mírově měl každý chovat podle toho za co jsou jiní odsouzení, tak myslím, že by se tam nejméně polovina vězňů vymlátila. Ano, určitě to tam tihle nemají lehké…

Setkal jste se tam s některými vězni, kteří jsou ze zlínského kraje nebo jsou ze svých kauz známí?
Viděl jsem tam Petra Kramného, i Pavla Čanigu z metanolové aféry. Nebo také Maroše Straňáka odsouzeného společně s Davidem Šimonem za vraždu seniora ve Slopném. Straňák stále svou kauzu řeší, tvrdí, že byli neprávem odsouzeni.

Ve věznici Mírov je výrobní zóna, pracoval jste tam?
Ne, já jsem pracoval ve vězeňské kuchyni, jsem totiž původně vyučený kuchař. Ale i tak jsem zhubl za tu dobu co jsem tam byl, deset kilo, neměl jsem vůbec chuť na jídlo. Jinak ale lze s humornou nadsázkou říct, že je o umístění na Mírov zájem, protože se říká, že se tam dobře vaří. (Úsměv).

Co jste kromě práce v kuchyni v Mírově dělal?
Většinu času jsem strávil ponořený ve všech judikátech a ve svých písemnostech a snažil jsem se vypátrat pravdu. Bylo mi jasné, že když nejsem pachatelem já, tak ti praví musí někde být. Bylo jen otázkou času, že to neudrží ti praví pachatelé pod pokličkou a bylo otázkou času, jak dlouho to bude trvat.

Zvláště nebezpečný - tak jsem byl označkovaný

To ale mohlo trvat i těch deset let ne?
Byl jsem na oddělení se zvýšenou ostrahou. Zvláště nebezpečný - tak jsem byl označkovaný. To jste na pokoji třikrát dva metry čtyři lidi, nikam se nedostanete, nikam nesmíte. Jednou za hodinu můžete vyjít na vycházkový dvůr. Byly chvíle, kdy jsem přemýšlel nad různými věcmi. Jestli třeba ještě uvidím rodinu, jestli má smysl, je takto trápit. Usínal jsem i neusínal, lehal se stohem papíru kolem sebe a je pravda, že i spoluvězni se mě snažili psychicky pozvednout, abych se z toho nezbláznil.

Nakonec se vám to ale asi vyplatilo, co říkáte?
Je pravdou, že jména pachatelů jsme zjistili díky analýze šedesáti tisíc mobilních čísel a osob v místě únosu a okolí. Je třeba podotknout, že i ve spise informace byly, ale nikdo je nechtěl vidět.

Asi největší roli pak v tom sehrálo doznání dvou z obviněných, kdy popsali celý děj únosu a jeden z nich – dotyčný pachatel přiznal, že únos byl proveden v jeho vozidle. To bylo zásadní, Celou dobu mi totiž bylo kladeno za vinu, že ten únos jsem provedl se svým autem.

Jaké to bylo, když přišlo rozhodnutí abyste byl propuštěn?
To byl nepopsatelný pocit, V tuto chvíli jsem celou dobu doufal, protože kdyby to tak nebylo, tak by to asi nedávalo smysl.

Tenkrát za mnou přišel vychovatel, to bylo odpoledne, měl jsem za to, že mám poštu. Ale on mi oznámil, že přišel fax a že jsem propuštěný na svobodu. Myslel jsem si, že si dělá legraci. Měl jsem pak hodinu na to, abych se sbalil, šel do skladu pro osobní věci. Rychle jsem se snažil odtud dostat a ani jsem se nedíval za sebe. Ostatní mě viděli jít přes vězeňský dvůr v civilu a nechápali, co se děje. Povolávali kam jdu, byli překvapení. Určitě mám za to, že tohle Mírov za posledních deset let nezažil. Bylo to v lednu a já jsem šel domů v tričku a kraťasích a bylo mi úplně jedno, jestli je venku mínus patnáct stupňů. Ta moje radost byla obrovská. Nejvíc jsem se těšil na dceru.

Mé první kroky tak samozřejmě vedly domů, po cestě jsem se ještě stavil k rodičům. Brečel jsem štěstím.

Co tam pro vás bylo to nejhorší?
Nejhorší? Asi to, že jste fyzicky schopní to dát všechno, ale psychicky vám to hlava nebere. Vnitřně s tím se sebou bojujete, že teď a tady musím strávit nějaký čas. Stále se ptáte proč? V tomto to bylo hodně náročné. Snažil jsem se vyhledat ze začátku pomoc. Pro mne bylo deset let smrt. Buď se zblázníte nebo čekáte, že až přijdete po deseti letech domů, bude všechno jinak.

Co byste těm, kteří vás dostali do vězení přál?
Už bych chtěl mít hlavně klid. Až moc jsem se do toho ponořil, stálo mě to hodně sil. Poslední fáze s tímto případem je pro mne usnesení o zastavení trestního stíhání, kde jsem jsem byl odsouzen nejen na základě pachových stop, ale i křivých výpovědí několika osob z Kroměřiže, kteří jsou v současné době nepravomocně odsouzeni za lichvu, podvody a jiné trestné činy. A stejní lidi se zasloužili o to, abych dostal deset let. Proto je nyní potřeba znovu prošetřit, kde a za jakým účelem křivě vypovídali. Dnes můžu říct, že to co říkali, byla lež. Jsem přesvědčen že by za to měli být potrestáni. Není možné, aby se takto lidé chovali z důvodu nepřátelství nebo vyřizování účtů, či vlastního prospěchu.

Budete za vaše útrapy požadovat odškodné?
Nechci se tím zabývat, tohle nechám na právnících.

Případ únosu Zuzany V. teď tak znovu míří v srpnu k soudu, půjdete se podívat?
Na to se mně ptá spousta lidí. Ze zvědavosti bych šel. Určitě by mě to zajímalo, ale že bych o to stál nemůžu tvrdit. Jsem také zvědavý na to, jak to celé dopadne, protože mám za to, ze i ti praví pachatelé se budou ohánět tím, že to bylo u mne špatně vyšetřované, tak proč by to nevyšlo i u nich.

Únos Zuzany V.
K události došlo 14. ledna 2014 v Kroměříži. Žena zaparkovala před domem a byla napadena a odvlečena do vozu. Tam ji únosci zbili, svázali ruce, přes hlavu dali pytel a pak celou noc vozili po neznámých místech a chtěli po ní peníze. Nakonec ji měli okrást. Při tomto činu jej natočila i kamera. Celá akce měla skončit tím, že žena únoscům slíbila, že jim dá za propuštění 100 milionů. Muži ji tedy následující den vyložili u obce Vrbky na Kroměřížsku, odkud si žena zavolala pomoc.