Ivan Holík: Jsem šťastný, že můžeme žít podle svého přesvědčení

První 3 roky svého života jste žil na Valašsku, jak se vám tam líbilo?

Původem su Valach, pocházím z Bystřice pod Hostýnem. Naše rodina tam koření dlouhou dobu. Je tam nádherná krajina, na sever hory, na jih zase Haná. Bylo nás pět sourozenců, naše dětství byly samé hry. Pamatuji si, že jsme měli loutkové divadlo, které jsme si celé sami vyrobili. Maminka nám tehdy ušila krásné loutky, já namaloval kulisy a napsal jsem divadelní hru. Zdramatizoval jsem pohádku, kterou jsem slyšel v rádiu.

Pak jste se přestěhovali, proč se tak stalo?

Žili jsme poté u Telče, blízko rakouských hranic. Tam jsme byli do mých 10 let. Pak jsme šli do Prahy. Stěhovali jsme se kvůli tatínkově práci.

V Praze se vám líbilo?

Tam mně to učarovalo. Bydleli jsme v Nuselském údolí. Blízko Vyšehrad s krásnými výhledy na Prahu. To mě fascinovalo. Navíc to bylo výhodné kvůli vzdělání.

Na konci druhé světové války vám bylo deset let, jak jste ji prožíval?

Když nás obsadili Němci, bylo ošklivé počasí, padal sníh. Vzpomínám si, že jsem tehdy jako malý chlapeček stál a ukazoval na ty vojáky. Vedle mě byla o něco starší holčička a řekla mi, neukazuj na ně, mohli by tě střelit. Až později mi došlo, že už tehdy byla vlastně dospělá.

Za války jste bydleli u rakouských hranic, byly tam problémy ve vztazích mezi lidmi?

V malém městečku to bylo složité. Na jedné straně tam žila německá fašistická rodina, na druhé zase statečná neměcká žena. Když přišel její syn ze školy a zahajloval, řekla mu, že už to nikdy nechce slyšet. A to se tehdy lidé navzájem hodně udávali. Mám hodně přátel z Německa, několikrát jsem tam po revoluci byl. Vztah k Němcům je obrovsky složitý. Je to záhada, že tak inteligentní národ podlehl takové šílenosti, jako byl Hitler.

Ovlivnila vás nějak výrazně válka do budoucího života?

Tím, že jsem si to prožil na vlastní kůži, tak jsem to mohl zpracovat a zůročit ve vztahu k lidem. Nijak tím netrpím. Každá doba něco má. Dnes je to zase otázka arabského světa v pohybu a mladí před sebou mají zase nelehký úkol, jak se s tím vyrovnat.

Vydal jste se potom na studia?

Šel jsem na filozofickou fakultu, studoval jsem dějiny umění. K tomu jsem měl odjakživa vztah. Ale studium jsem nedokončil, vyhodili mě.

Jak se to stalo?

To bylo v době, kdy Sověti přepadli Maďarsko. Já jsem s tím nesouhlasil a veřejně jsem to vyjádřill. Nikdy nezapomenu na tu sprostotu a nespravedlnost. Slušní lidé holt nepředpokládají blbost a hrubost těch druhých. Nikdy bych ale nepředpokládal, že bude možné, aby dvacet pět let po revoluci byla v senátu komunistická představitelka, která bude tvrdit, že Milada Horáková byla odsouzena a popravena právem. To je naprosto nepochopitelné.

Šel jste poté pracovat?

Po tom průšvihu bylo obtížné najít práci. Nakonec jsem začal pracovat u dráhy jako celní deklarant. Uměl jsem jazyky, to byla moje doména. Taky jsem mohl občas vyjet do zahraničí na volné jízdenky. To bylo fajn. U dráhy jsem zůstal až do důchodu.

Jak jste vnímal rok 1968?

Neměl jsem nejmenší pochyby o tom, že to není bratrská výpomoc, ale zrada. Představte si to, je noc a volá vám kamarád, že nás obsazují Sověti. Otevřel jsem okno a slyšel vrčení. Stejné jako jsem slýchal za války.

Byl to špatný pocit?

Doslova strašný. Představte si Vltavu a všechny mosty plné tanků. To samé Václavské náměstí. To zděšení lidí…Uměl jsem rusky, tak jsem věděl, že ti jejich důstojníci nic neví, byly to prázdné hlavy. Napovídali jim, že jsou v západním Německu a že jsou tím pádem v právu. Já jsem na balicí papír napsal azbukou nápis: Co byste dělali, kdyby vám socialismus v Moskvě zachraňovali Čínani? To jsem neměl dělat, přišla ostrá střelba. Naštěstí jsem byl mrštný a zacouval jsem do pasáže. Nic se mi nestalo. Navíc jsem v té době patřil k disentu. Měl jsem tu čest, že jsem osobně znal Václava Havla.

A co jste v rámci disentu dělal?

Hlavně jsem překládal uměleckou literaturu. Vyšel například můj překlad novel Gertrudy von le Fort. Měl jsem to štěstí, že jsem si tím mohl přivydělávat. Překládal jsem i ve sborníku Křesťanství dneška. To je jeden z nejlepších sborníků, který u nás vyšel. Ty typy knih totiž vycházet nemohly. My jsme si uvědomovali, že potřebujeme zaplnit tu mezeru pro druhé, pro mladé, kvůli navázání kontaktu s naší současností. To všechno mi velice pomáhalo. Byl jsem nicméně tehdy už hodně nemocný. Kdybych prožil takovou noc ve vězení jako moji přátelé, nezvládl bych to. Hluboce jsem ale s nimi soucítil.

Jak jste tedy poté prožíval sametovou revoluci?

Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem byl na Václavském náměstí. Vedle mě mladý studentský pár, manželé. A ta mladá žena jásala a skákala. Tehdy jsem jí v předtuše říkal, že je to sice hezké, že já s ní hluboce cítím. Žili jsme totiž v rozpolcení, nemohli jsme říkat, co si myslíme. Ale důležité není to, proti čemu jsme společně šli, ale co nás spojuje. Tenhle problém ukazuje nynější doba.

Co vám nejvíce vadilo na minulém režimu?

Špatně jsem nesl, že bylo lidem neustále vtloukáno do hlavy, kdo je nepřítel. Dodnes se to ale do určité míry stále praktikuje. Jsem ale šťastný, že můžeme žít podle svého přesvědčení.

Vaším dalším koníčkem kromě překladu byla hudba a malování, čemu konkrétně jste se věnoval?

Hrál jsem hlavně na klavír. V malování jsem samouk a začínal jsem na krajince. Maloval jsem Valašsko, příroda je úchvatný učitel. Vycházel jsem ze zkušenosti toho, co jsem viděl. A najednou jsem si všiml, že jsem namaloval obraz s tematikou 20. století. Po revoluci pak byl v novinách článek, ať ti, co nemohli vystavovat za komunistického režimu, přinesou své obrazy. Byla z toho výstava. Nakonec to dopadlo dokonce tak, že mé obrázky jsou v Americe, Holandsku a podobně. A to jsem tehdy ani nechtěl prodávat. Velice si toho ale vážím.

Co vás nejvíce těší dnes?

Tak určitě moje rozvětvená rodina. Myslím, že je nejdůležitější užívat svobody. A to všichni dělají. Cestují, učí se jazyky a podobně. V listopadu budeme mít sraz. Taky tady mě to baví, je tu spousta různého vyžití. Hodně poslouchám hudbu.

Čtěte také: Pořád jsme čekali, až zaklepou. Byl to strašný strach