Vaše číslo na první pohled upoutá tím, že vystupujete v barokním kostýmu. Co vás k této volbě vedlo?
Období baroka se mi líbí, podle mě to byl jeden z módních vrcholů. Předtím ani potom nebyly tak bohaté oděvy – a možná, že už nikdy nebudou. Bylo to období elegance a noblesy. Že jsem se vydal správným směrem, to jsem poznal už po několika vystoupeních díky zpětné vazbě od publika. Já bych ani nechtěl následovat současné trendy moderních kouzelníků – držím se vlastního originálu.

Vybíráte si také historická kouzla?
Představení slaďuji spíš vizuálně, podle druhu rekvizit, které se hodí k mému kostýmu. Proto pracuji se svíčkami, ohněm, hůlkami, šátky, kartami a hrdličkami, plánuji přidat ještě kouzla s vějíři. V barokním kostýmu nemůžu z kapsy vytáhnout CD jako jiní moderní kouzelníci.

Práce se zvířaty musí být náročná, jak dlouho vám trvá hrdličky vycvičit?
Délku výcviku nedokážu přesně určit. Základem je vzít si je úplně malé, aby si na mě zvykly, nevzpouzely se a naučily se při kouzlech kooperovat. Starší hrdličky už by nemusely být tak přizpůsobivé. Asi po měsíci , kdy se hrdličce věnuji, už s ní mohu zkoušet kouzla. A když k ní mám naprostou důvěru, tak ji vypustím do publika a ona mezi dětmi přelétává. Velmi se to osvědčilo u dětí s postižením, že jim vyčarovanou hrdličku posadím na ruku, oni z toho mají velkou radost a doma se pak chlubí, že měly hrdličku na ruce.

Pořádáte představení i pro děti s postižením?
Tak jsem začínal, kouzlil jsem pro družiny, v dětských domovech a pro děti s postižením. Dodnes každý rok pořádám představení zdarma pro postižené děti z Kroměříže. Tato představení ostatně patří k mým nejoblíbenějším, protože vím, že nevystupuji kvůli zisku. Když se něco úplně nepovede, stále mám radost z toho, že jsem dal vystoupení jako dárek. Navíc na dětech s postižením opravdu vidím, jak silně má kouzla prožívají, což přidává na atmosféře. Poznám, že jejich nadšení je skutečné.

V čem se liší vystoupení pro děti a pro dospělé?
U dětí je skvělé, že na kouzla opravdu věří. To je zásadní rozdíl oproti dospělým, kteří vědí, že se jedná o trik a oceňují mou dovednost. Děti ale za mnou po představení přijdou a prosí mě, jestli bych jim nevyčaroval iPhone. Úžas v jejich očích je pro mě stejně skutečný, jako jsou pro ně skutečná má kouzla. Pro dospělé jsem umělec a iluzionista, pro děti jsem opravdový kouzelník. Kdybych kouzlil jen pro dospělé, tak by to nebylo ono.

Také triky vybíráte podle stáří publika?
Zajímavé je, že nikdy dopředu nevím, co bude mít u publika úspěch, dokud to nevyzkouším. Dívám se totiž na triky z pohledu kouzelníka, který má trochu zkreslený pohled. Například jsem si o jednom kouzlu myslel, že je dost trapné a nemůže nikoho bavit – a právě toto kouzlo získalo u lidí velkou oblibu. Mezi kouzelníky ale žádnou hodnotu nemá, protože není nijak náročné.

Věk publika ale opravdu hraje roli. Děti nadšeně reagují na věci, nad kterými dospělé mávnou rukou, a naopak. Dospělí například žasnou nad karetními manipulacemi, protože mám prázdné ruce, vyhrnuté rukávy a tahám stovky karet odnikud. Ale dítě to nebaví. Karty, karty a zase karty? Proč tahám jenom karty, když jsem zvládl vyčarovat živé hrdličky?
V podstatě ale každé kouzlo zaujme, protože vidět naživo kouzelníka, to už v dnešní době není běžné. Když lidé sledují jiné umělce, například tanečníky, mohou vidět dobré, hodně dobré či úžasné vystoupení. Jedině kouzelník ale může dělat zázraky.

Máte bohaté zkušenosti s kouzelnickými soutěžemi. Máte připravenou speciální verzi představení pouze pro porotu?
Protože vystupuju primárně pro lidi, tak na soutěžích ukazuji jen to, co zároveň ukazuji lidem, byť ve zkrácené verzi. Proto se mi taky stává, že porota mé vystoupení sice v některých ohledech ocení jako nejlepší, ale zároveň po mně chtěla, abych některé věci upravil. To já ale neudělám, pokud vím, že laické publikum právě tyto prvky oceňuje. Proto je pro mě kolikrát větší ocenění, když za mnou přijde pořadatel a požádá mě, abych vystoupil v závěrečném programu soutěže, než kdybych vyhrál první místo. Závěrečný galavečer soutěží je totiž otevřený běžnému publiku.

Setkal jste se se závistí či rivalitou?
Ano, na festivalech jsem několikrát zažil nehezký přístup, například když mi kouzelník, se kterým si navzájem konkurujeme, neopětoval pozdrav. To mi přijde zbytečné a smutné, vždyť všichni kouzlíme pro lidi, nejenom pro medaili. A vyhrávají všichni, kterým publikum na závěr zatleská.

Čím se vyznačuje kouzelnická komunita v Česku?
Úroveň a kvalita moderní magie už tu bohužel není tak vysoká. Většina kouzelníků je v důchodovém věku a mladí lidé nepřibývají. Je to tím, že dříve se lidé bavili ve varieté a kabaretech. Dnes sedí na sociálních sítích, sledují filmy a nechodí se bavit ven. Proto bych nejen kouzelnickému světu přál, aby lidé začali víc vyhledávat společenské akce, osobní kontakt a nezůstávali doma. Tím totiž ztrácí soudržnost, pospolitost a část své lidskosti.

Třiatřicetiletý Michal Kovařík z Kroměříže pracuje jako manažer ve finanční společnosti, kouzlení je pro něj ale důležitým koníčkem. Zabývá se také koučinkem v oblasti psychologie, filozofie a duchovna. Je ženatý a má dvě děti. Na kontě má například první místo v oboru manipulace z Divadla kouzel Pavla Kožíška nebo třetí místo z Magicfestu v Uherském Hradišti. Nejraději má právě manipulace s kartami či mincemi.