„A buďte tu přesně v osm,“ nabádal mě lékař letecké záchranné služby v Líních Zdeněk Pašek ve chvíli, kdy jsem se mu svěřil se svým přáním, stát se na jeden den leteckým záchranářem. Vlastně spíše leteckou „podržtaškou“.

Čtěte také: Sinice jen čekají na svou příležitost

Než se člověk stane plnohodnotným členem zasahujícího týmu, uplyne řada let. „Já jsem se chtěla na leteckou záchranku dostat deset let. Podařilo se mi to teprve letos,“ říká nadšeně Jana Šámalová, která dříve pracovala na emergency oddělení plzeňské fakultky.

Potřásám si rukou s piloty, palubními techniky, sestřičkami i lékařem a Pašek se vypravuje najít pracovní kombinézu, do které bych se vešel. „Tak to jdeme zkontrolovat,“ říká sestra Eva Märzová, zatímco na sebe soukám overal, a odcházíme do hangáru. Vrtulník tu stojí připraven k tomu, aby byl do tří minut od vyhlášení poplachu ve vzduchu.

Sem se asi nevejdu

Soukám se po schůdkách do útrob stroje a vzápětí zjišťuji, že s ohledem na svých 180 centimetrů a 94 kilogramů, bych o povolání, při kterém bych část pracovní doby trávil uvnitř vrtulníku, asi dlouhodobě ani uvažovat neměl. Tluču se o všechno kolem a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že do stroje se kromě dvou pilotů, palubního technika, sestry a lékaře vejdou ještě dva ležící a jeden sedící pacient.

Kontrolujeme, zda je uvnitř létající záchranky vše, co tam má být, postupně zapínáme všechny přístroje a ověřujeme stav baterií. Totéž nás jen o pár minut později čeká ve skladu, kde je umístěno záložní vybavení pro případ, že by kterýkoliv z přístrojů na palubě vypověděl službu. Vše je v pořádku, a tak se s celým týmem odebírám na snídani. Usrkávám presso a listuji kronikou zásahů, kterou místní posádka vede už více než deset let. „Kdy poletíme?“ ptám se při pohledu do statistik uvádějících v kolonce počet zásahů za loňský rok číslo 475. „To se nikdy nedá říct,“ odpovídá Pašek. „Předevčírem jsme měli šest vzletů, včera tři. Průměr je někde mezi dvěma a třemi vzlety za den,“ dodává a já netrpělivě čekám, až se ozve siréna.

Přečtěte si: Redaktor byl dva dny školákem

Odkládám prázdný hrnek a odcházím v doprovodu dvou sester k záložnímu stroji. „Odpoledne se s ním budou dělat cvičné lety, tak ho musíme odstrojit,“ vysvětluje vrchní sestra Zina Holá a do ruky mi přihrává nákupní vozík. Otevíráme boční dveře vrtulníku a sestry naučenými pohyby vyndavají vše, co by při cvičném letu mohlo překážet. „Jestli ty nosítka dokážeš sám vyndat, můžeš k nám zítra nastoupit,“ směje se lékař a pozoruje mé zápolení s pěticí táhel, která mají lůžko přeměnit ve vozík. Když se padesátikilové monstrum sveze po kolejnici a zastaví se o má žebra, jen heknu a napadne mě, co by se stalo ve chvíli, kdyby na nich ležel ještě metrákový pacient. Trochu lituji, že jsem neodešel s druhou částí týmu, která mezitím podle přesně stanoveného harmonogramu poklízí základnu a doplňuje skladové zásoby.

A bacha! Ať vrtulník nepoložíš na bok

Beru vozík a odcházíme do skladu. Siréna stále mlčí. „Klidně můžeš zatím zajít za pilotama, nebo do posilovny, poplach určitě nepřeslechneš,“ nabízí Pašek a já se odebírám do vedlejší místnosti. Osmadvacetiletý nadporučík Antonín Petrů sedí na gauči a kouká na televizi. „Když není poplach, můžeš prakticky cokoliv,“ odpovídá na otázku, co dělá, když zrovna nesedí za kniplem stroje. „Je tu posilovna, hrajeme různý hry, sportujeme, studujeme, odpoledne pak doděláváme to, co se nestihlo ráno,“ dodává a odchází se mnou k ´ostrému´ vrtulníku čekajícímu na pokyn ke startu. Uvelebuji se na pilotní sedačce a procházím stručnou instruktáží na téma, jak kolos dostat do vzduchu.

„Není to tak snadný, jak se může zdát,“ říká s úsměvem Petrů. „Zapneš si baterie, protipožární systém, palivová čerpadla, pak tlačítkem nahodíš jeden motor, po 44 vteřinách druhý. Za minutu a půl můžeš nahoru. S pákami i pedály ale musíš hodně citlivě, jinak můžeš mašinu taky položit na bok,“ upozorňuje. Děkuji za instruktáž a vracím se ke svým sestrám a kronice. I když už jsem pár mrtvých na silnicích viděl, z některých obrázků mi naskakuje husí kůže. „Časem si zvykneš,“ uklidňuje mě Märzová, současně ale dodává, že i přes jedenáct let strávených u letecké záchranky, některé okamžiky nevymaže z paměti nikdy. „Strašně smutný je, když letíme pro děti, nezapomenu ani na pána, který se chtěl zastřelit kulovnicí. Dal si jí pod bradu, a jak sahal na spoušť, smekla se mu hlaveň. Ustřelil si půlku obličeje a zůstal naživu,“ popisuje.

Největší odměnou je dopis

Moji myšlenku, že letecká záchranná služba míří jen k těm úplně nejtěžším a téměř beznadějným případům, vzápětí maže lékař. „Vloni jsme měli asi 280 ostrých startů do terénu a necelé dvě stovky byly urgentní transporty pacientů do nemocnic vyššího typu,“ vysvětluje. „Lidé nás obvykle přijímají dvěma způsoby. Ti první řeknou, že když už přiletěl i vrtulník, je to se zraněnými hodně špatný. Druhá část nás považuje za takovou spásu seslanou doslova z nebe a uvědomuje si, že naší hlavní devizou je umožnění nejrychlejšího možného přesunu pacienta do nemocnice,“ dodává s tím, že nejkrásnější pocit z dobře odvedené práce pro každého záchranáře nastává v okamžiku, kdy pošťák na základnu donese děkovný dopis od zachráněné osoby. Siréna stále mlčí a já opouštím základnu s pocitem, že bych asi dlouho hledal povolání mající větší smysl. „To je zákon schválnosti. Uvidíš, že až za tebou zapadne závora, budeme startovat,“ volá za mnou Pašek. Odhad rozhodně má. Ve chvíli, kdy vjíždím do Plzně, míří rachotící vrtulník k nemocnici. Mávám mu a doufám, že do kroniky přibyde brzy další poděkování.