Nad hlavami stovek přihlížejících se ozve ostrý zvuk píšťaly a vzápětí se jim pod nohama objeví oblaka páry. Z komínu se vyvalí hustý černý dým, následně se ozve nezaměnitelné puf-puf-puf. Kovová kola se na chvilku mírně protočí a pak se celý kolos dá do pohybu. K radosti všech dětí – a nejen dětí.
„Já s parní mašinou jedu poprvé. A je to moc krásné,“ rozplývá se Radka Švihálková. „Je to jiné než v běžném vlaku. Cítíte tam viklání, houpání a děti si užívají, že mohou celou cestu být vykloněné z okénka. Všichni z toho máme úžasný zážitek,“ dodává mladá maminka.
Švihálkovi na historickou jízdu dorazili až z Třebíče. A nejsou sami, kdo si chtějí užít jízdu s parní lokomotivou typu 310.093, které železničáři a milovníci vlaků láskyplně přezdívají Kafemlejnek.
Jde o malou mašinku, která oplývá zajímavostmi. Už jen rok výroby budí obdiv. Zhotovili ji v „První česko-moravské továrně na stroje v Praze“ roku 1901.
„V rakouské části Rakouska-Uherska to byla jedna z nejběžnějších lokomotiv. Jezdilo jich asi 270, v Česku se ale do dnešní doby dochovaly v provozuschopném stavu jen tři,“ konstatuje jeden z organizátorů Telčského parního léta Richard Cila. „Dnes pojedeme dvakrát z Telče do Třeště a zpět. Na celý den budeme potřebovat asi půl druhé tuny uhlí a čtyři až pět kubíků vody,“ vypočítává.
Couvající lokomotiva
Nejen děti si však všimly jedné podivnosti. Kafemlejnek nemá při startu v Telči komín vpředu - takže vlastně bude couvat. „Ale vždyť Mašinka Tomáš necouvá,“ říkají si. Jenže pohádkový seriál a skutečnost jsou od sebe dost vzdálené. Zkrátka a dobře tu není točna, která by lokomotivu postavila správným směrem.
„Ale tak to bylo vždy. Všechny mašiny na lokálních tratích polovinu svého života odcouvaly. Železničáři říkají, že polovinu života jezdily po pr…,“ směje Cila, přičemž poslední větu raději zašeptá, aby ho malí pasažéři neslyšeli.
Ke všeobecné spokojenosti se lokomotiva dostává v Třešti do správné pozice. Tam ji celý její doprovod odpojuje od zbytku vlaku, pan mašinfíra ji šibuje na vedlejší kolej a poté předjíždí na druhý konec vlaku. Mašinka na děti rázem „kouká“ podobně, jak to znají z pohádek. „Už je to správně,“ hodnotí malý klučina a nastupuje s tatínkem zpět do vagonů třetí třídy, kde se usazuje na dřevěnou lavici.
O něco později se parní vlak dává do pohybu a romantickou Vysočinou supí zpět do Telče. Cestou na něj čeká množství zvědavců a také šotoušů, tedy fotografů vlaků. Ti nacházejí ideální místo například u Mysliboře, kde trať v krátkém oblouku dvakrát kříží silnici. A také v Hodicích na nádraží, kde sídlí muzeum místní dráhy. Tato místa zkrátka vypadají, jako by tudy Kafemlejnek jezdil zcela běžně.
Nadšení z historického vlaku neopadá ani na zpáteční cestě. „Děcka jsou jak v Jiříkově vidění. Mají z toho všeho ohromnou radost. A my samozřejmě taky. Vzali jsme s sebou i naši babičku, velkou znalkyni vlaků. Je to pro nás událost,“ usmívá se Barbora Vlasáková, když vidí tu krásu kolem sebe.