Vyhlášení nouzového stavu kvůli pandemii koronaviru vyvolalo u mnohých paniku. Je to podle vás oprávněná reakce člověka na takovou situaci?
Lidé na takovou situaci reagují různě. Od netečnosti přes zodpovědnou a nápomocnou reakci až po reakci panickou. Reakce přitom neposuzujeme jen na základě samotného jednání, ale i z hlediska prožívání. Pokud jste například toaletní papír kupovali s intenzivním pocitem úzkosti a strachu, a dochází u vás ke zmnožování iracionálního chování, jde o panickou reakci. Cesta ke klidu ale nevede skrze označení reakcí za „panické“ či „běžné“, ale skrze přijetí těchto emocí. Zde nejčastěji pocitu strachu, nejistoty, dezorientace. Přijmout je znamená uvědomit si je a snažit se s nimi pracovat, aby nás nepohltily. Abychom nebyli v jejich vleku..

Čím je panika vyvolaná?
To, jaké reakce způsobí jaký podnět, je do značné míry individuální. V kontextu koronaviru někdo považoval za přímé ohrožení výskyt viru v Číně, jiný pocítí stres teprve tehdy, když se potvrdí nemoc u souseda. Každý zkrátka máme nějakou životní zkušenost a podle ní reagujeme. Před měsícem většina lidí neuvažovala o tom, že by si koupila roušku, avšak lidé, kteří se báli, si ji už objednávali. Na druhou stranu v Německu lidé roušky zatím plošně nenosí s pocitem, že se brání adekvátně. Opatření, ale i to, jak reagujeme na hrozbu, je tedy dáno spíše společenským konsensem než schopností predikovat vývoj. A my si jako společnost vedeme myslím dobře. Zvedla se velká vlna solidarity, lidé šijí roušky, vietnamská komunita podporuje složky IZS, k nařízením přistupujeme disciplinovaně. Přístup lidí však ovlivňuje také to, jak se o dané věci dozvídají. Tedy zda ji odpovědní lidé a média bulvarizují, bagatelizují nebo o ní informují věcně.

On-line reportáž ke koronaviru najdete ZDE

Pokud přesto někdo cítí vysokou míru ohrožení nebo paniku, jak s tím pracovat?
V kontextu práce se stresem se často mluví o prostoru mezi podnětem a reakcí, přičemž tento prostor máme možnost kultivovat. Panika je tedy vyvolávaná na jedné straně tím, že si nejsme vědomi tohoto prostoru a svých vlastních emocí, na druhé straně třeba i záplavou zpráv z médií, která často v lidech strach vyvolávají. Naše mysl bývá kreativní a ve strachu vytváří různé „katastrofické“ scénáře, čímž dochází k tomu, že nepříjemné pocity často zažíváme ve své mysli v mnohem větší intenzitě a déle, než by tomu bylo ve skutečnosti. V tu chvíli pomůže orientace pozornosti na přítomnost – v případě panických stavů se doporučuje práce s dechem (např. nádech, zadržení dechu a výdech na stejný počet dob), jóga, metoda mindfulness a podobně. Tyto metody vám pomohou soustředit mysl do těla. Výsledkem pak je, že vnímáte více sám sebe a méně to, co zatím nenastalo. V případě trvajících panických stavů je ale dobré obrátit se na odborníka.

Co mám konkrétně dělat, abych z toho všeho nezešílel?
Doporučuji orientovat pozornost na to, co můžete dělat tady a teď. I v karanténě můžeme začít cvičit, přečíst si nové knihy a oprášit společenské hry. Většina rodin je nyní povinně opět spolu a namísto nervozity můžeme s dětmi trávit čas a vytvářet pro ně smysluplný program. Já bych doporučila udělat si seznam věcí, které bychom chtěli – a které můžeme – ve volných chvílích dělat, a také víceméně pevný denní harmonogram, který vás bude kotvit v přítomnosti a vnese řád do tohoto období. To, jak se postavíme k času strávenému s dětmi, pak může rozhodnout o tom, jak budou celou situaci psychicky snášet ony. Doporučila bych rovněž dechové techniky, meditace a odpočinek.

Jak ale kultivovat vztahy v rodině, když třeba nejsme zvyklí být tolik spolu? Nehrozí ponorková nemoc?
Ponorková nemoc samozřejmě také hrozí. Důležité je k problému přistoupit aktivně. Společný cíl – upevnění rodinných vazeb – můžeme vzít jako výzvu. Můžete si například dát navzájem hodinu denně o samotě a hodinu denně, kdy společně děláte to, co vás baví? Základem je komunikovat potřeby, nebrat si osobně, že chce být partner či partnerka chvíli sám/sama, a vycházet si navzájem vstříc. Společně pojmenovat činnosti či prosté chvíle, kterými svůj vztah můžete posilovat, a ideálně je večer i vzpomenout. To může být obzvláště těžké, žijete-li například v malém bytě se dvěma dětmi. Dobré je i zde hledat způsoby, i kdyby to znamenalo zamknout se v koupelně a lehnout si s knihou do nenapuštěné vany.

Akreditovaná koučka Helena Dvořáková působí v Teplicích a Praze. Vystudovala řízení lidských zdrojů, zabývá se vnitřní motivací a prací s vnitřním kritikem. Spolupracuje s organizací Lepší senior, v níž pomáhá pečujícím předcházet syndromu vyhoření

Souhlasíte se mnou, že klid je důležitější než dezinfekce?
Nestavila bych to proti sobě, nejdůležitější je schopnost použít dezinfekci a cítit se u toho klidný. Myslím, že právě toto je velká výzva. Nebrat ochranné pomůcky jako symbol neklidu nebo nástroj moci, ale prostě jako to, co jsou – předmět ušitý ze 100% bavlny, který nás škrtí za ušima, zamlžuje nám brýle a nosíme ho proto, abychom snížili pravděpodobnost vzájemného přenosu nákazy.

Děti a mladí teď kvůli zavření škol budou ještě častěji sami s technologiemi. Je to pro jejich budoucnost problém?
U starších dětí, které technologie používají běžně, bych nepředpokládala, že na ně bude mít delší čas trávený s displejem vliv. Vysvětlování nemá velký efekt. Rodiče by měli jít příkladem, ukazují každý den, jak zacházejí se svým volným časem, a i jejich děti jsou zvyklé nějakým způsobem čas vyplňovat. Znám spoustu dětí, které hrají florbal či fotbal v bytě na chodbě a v pokoji mají basketbalový koš. To bychom se mohli ptát i u dospělých: nebudou teď doma pít častěji alkohol a hrát počítačové hry? A odpověď je myslím jasná – ano budou.

Nervózní jsou i ti, kteří stále chodí do práce. Dá se i na pracovišti bojovat se stresem?
U stresu na pracovišti se používají výše zmíněné techniky – základem je uvědomění si těla a toho, které emoce se v nás odehrávají, aniž bychom je potlačovali. Pro čtenáře, kteří se nemají čas učit techniky mindfulness a potřebují něco rovnou na zítra, bych doporučila práci s pozorností. Ta ve zkratce spočívá v přijetí situace, například práce pod tlakem, a přesměrování pozornosti ke hře.

Můžete uvést příklad?
Doporučila bych začít hrát hru a zapisovat si výsledky. „Dneska půjdu do práce a budu ve stresu na 7 bodů z 10.“ „Dneska v práci jsem byl ve stresu na 6/10.“ Jaký byl váš odhad? Lepšíte se v něm? Dokážete hned ráno odhadnout, který den bude méně stresový? Čeho si u toho musíte všímat? Započítáváte do svých odhadů i počasí nebo ne? Jaké činnosti a kontakty s lidmi dělají váš den lepším? Tím, že přijmete stres jako součást reality, přestáváte s ním bojovat. A to je základ. Studie dokonce říkají, abychom se nebáli bušícího srdce a potícího se čela. Pokud přijímáme tyto projevy jako pomoc od našeho těla a vnímáme je jako prospěšné, mají na nás mnohem lepší vliv, než když je tomu naopak.

Jak v práci předcházet konfliktům?
Když jsou lidé ve stresu, tak se komunikace komplikuje. Obecně je užitečné zvládat zásady respektující komunikace a nebrat si nic osobně, což je ale v této situaci dovednost zenového mistra. Obecně bych řekla, že nejlepší je orientovat se na řešení a nejednat v emocích. Dát si čas na reakci, a pokud je situace vyhrocená, odejít na záchod a vrátit se s klidnější myslí.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník