Sbor národní bezpečnosti sloužící KSČ dostal za úkol vybudovat ministr vnitra Václav Nosek, bývalý horník, který strávil válku v Anglii, kde jeho působení ve Státní radě československé řídilo moskevské vedení KSČ v čele s Gottwaldem.

Ministru Noskovi trvalo několik let, než se mu podařilo nově vzniklý Sbor národní bezpečnosti „očistit“ od neloajálních příslušníků, jak dokládá publikace „Policisté na popravišti“ historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka. V letech 1950 až 1953 komunistický režim popravil 34 příslušníků SNB, kteří se zločinnému režimu vzepřeli. O vznik pamětní desky se jmény 20 z nich se po sametové revoluci zasloužil Karel Bažant, který se v poválečném SNB ocitl v podstatě omylem.

Zapojil se do Pražského povstání

Narodil se 21. října 1924 v Praze na Břevnově jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho tatínek pracoval jako úředník v hotelu Beránek, maminka se starala o domácnost. Bydleli v Markétské ulici, kterou jezdil na vyjížďky na koni prezident Masaryk. „Vždycky jela skupina patnácti až dvaceti lidí – důstojníci, několik mužů ve fracích a s klobouky, asi z diplomatických sborů. Já jsem byl tehdy hodně malej. Volal jsem: ‚Pan prezident! Pan prezident!‘ On se zastavil, ohýbal se z koně a podával mi ruku. Děvče, co jsme měli doma, mě zdvihlo, aby na mě dosáhl. Tak jsem si s prezidentem potřásl rukou.“

Po vyučení v autodílně a nástupu do prvního zaměstnání byl v září 1943 povolán k totálnímu nasazení. Celý ročník 1924 musel tehdy nastoupit na práci v leteckém průmyslu. „Na pracovním úřadě v Hybernské ulici nás odvedli s určením do Německa. Byl jsem přidělen do továrny Walther Bachmann,“ vypráví s tím, že měl štěstí, protože filiálka firmy vznikla tehdy v Praze v bývalé šroubárně. V továrně se kompletovaly letecké motory pro německé bombardéry Heinkel 111, později pro stíhačky Messerschmitt 109.

Poslední měsíce války byl zaměstnán v továrně Aero a květnu 1945 se zapojil do Pražského povstání. „V Národním archivu jsem našel dokument, kde je psáno o mé účasti v povstání: ‚Svojí odvahou a statečností šel příkladem ostatním.‘ Já jsem se až styděl. Ale my jsme byli tenkrát kluci mladí, mně bylo dvacet. Podléhali jsme starším policajtům, kteří měli rodiny a také už jim to jinak myslelo než nám. My tři jsme byli posíláni prostě vždycky tam, kde to bylo potřeba,“ vysvětluje.

Čekal je vojenský výcvik

Po válce vyslyšel výzvu pro zájemce o letectví, protože se toužil stát pilotem. „Sešlo se nás tam asi šedesát zájemců, co jsme byli za války nasazeni v leteckém průmyslu nebo měli zájem o létání. Jmenovali jsme se Letecký oddíl Pohotovostního pluku.“

Čekal je vojenský výcvik na pankráckém hřišti a v polovině června se měli dostavit na zemské četnické velitelství v Karmelitské ulici. „Tam nás změřili, zvážili, pak doktor viděl, že jsme zdraví. Řekli nám, že budeme SNB, tak jsme si říkali, že to bude nějaká elitní jednotka, jenomže se z toho vyklubalo, že to je spolek četníků, policistů a obecních strážníků, tak nás zůstala asi polovina,“ vzpomíná na to, jak se ocitl v řadách nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti.

V září odjeli do výcvikového střediska ve Zbirohu, kde se učili zejména četnické předpisy. „Kantoři byli samí četníci. Učili jsme se podrobně celou republiku – řeky, pohoří.“ Dále byli vzděláváni v dějepise, politické výchově, zdravovědě, ústavním a správním právu, vojenském i obecním trestním zákoně, vojenském trestním řádu či daktyloskopii.

Ve Zbirohu složil v listopadu 1945 přísahu. Než ale mohl začít sloužit vlasti, musel absolvovat tříměsíční praxi a školení na Vojenské škole leteckých mechaniků v Liberci. V květnu roku 1947 nastoupil k letecké hlídce v Brně jako mechanik první třídy, později po složení zkoušek pracoval jako palubní mechanik. Během necelých dvou let dosáhl hodnosti strážmistra. Se svou jednotkou zasahoval v okolí Košic a Prešova proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovcům, které se pokusily projít přes československé území do americké okupační zóny v Německu či Rakousku.

Pokusil se utéci za hranice

Jeho další působení u SNB ovlivnilo seznámení s dívkou Evou na leteckém dni v Ruzyni v červenci 1947. Aby pro svou budoucí ženu zajistil bydlení, nechal se převelet na letiště do Karlových Varů, kde pracoval jako letecký technik. V březnu 1948 se oženil a v září byl zatčen za pokus o útěk za hranice, na kterém se domluvil se dvěma zkušenými letci, veterány z druhé světové války, Miroslavem Kolínským a Bohuslavem Velvarským.

„Všichni známí z letišť se zdvihali. Kolínský měl manželku Angličanku, Velvarský se právě oženil. Tak jsme se domluvili, že poletíme taky. Chtěli jsme do Anglie do armády. Že vypráskáme bolševika odsud a bude zase dobře. Předpokládali jsme, že bude válka.“

Den D naplánovali na 25. září 1948. „V Karlových Varech to bylo tak jednoduchý jako nikde jinde. Když jsem měl v noci službu, tak jsem na tom letišti byl sám. Nikdo tam nebyl a já měl klíče ode všeho,“ vypráví s tím, že měli v úmyslu odletět „čápy“, tedy lehkými německými letadly Fieseler Fi 156 Storch.

Karel Bažant byl zatčen týden před plánovaným útěkem. „Zrovna jsem čistil kanalizaci a přišli pro mě dva ze Státní bezpečnosti, ať jim jdu něco vysvětlit. Stavil jsem se doma, abych se převlékl.“ Díky tomu mohla jeho manželka varovat piloty Kolínského a Velvarského, kteří se ukryli a později se jim podařilo uprchnout.

Pro nedostatek důkazů byl osvobozen

Asi dva týdny strávil Karel Bažant ve vazbě v Plzni na Borech, poté se dostal do vazební věznice vojenského soudu na Hradčanech, nazývané Domeček. Měl štěstí, že ještě předtím, než ji proměnil správce František Pergl v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa.

Nakonec byl pro nedostatek důkazů osvobozen, což dlouho považoval za malý zázrak. Zachránilo ho to, že na začátku roku 1949 obecně padaly menší tresty než třeba jen o několik měsíců později, a že hlavní svědkyně obžaloby u soudu omdlela a nebyla schopná vypovídat. Svou roli ale zřejmě sehrál i soudce Dvořák.

„Pro mě to skončilo celé dobře, tak jsme s manželkou vždycky říkali: ‚To byl zázrak! To asi ten Tadeášek.‘ Ten měl v té době žně. K jeho soše na náměstí Republiky chodily matky a manželky prosit za ty svoje pozavíraný a dávaly do kasičky. Asi v roce osmdesát pět jsem byl v nemocnici a jeden z pacientů povídal: ‚U nás je nějaký major a říká, že byl u vojenského soudu a že pomáhal vězňům.‘ Ptal jsem se, jak se jmenuje, a on, že Dvořák. Tak to byl ten zázrak. Soudce Dvořák!“

Nastoupil do stavební firmy

Karel Bažant i jeho žena přišli o zaměstnání. Od leteckých hlídek SNB byli ve stejné době propuštěni také tři jeho kolegové, a tak společně nastoupili do stavební firmy v Karlových Varech. Práci spojené se stavebními stroji se věnoval až do odchodu do důchodu s výjimkou šedesátých let, kdy získal významnější postavení v bilančním středisku ministerstva stavebnictví. O tuto práci přišel při politické prověrce na začátku normalizace.

Po sametové revoluci se snažil především o společenské uznání vězněných a popravených příslušníků SNB. Po několikaleté snaze se mu v roce 1996 podařilo docílit instalování pamětní desky 20 popravených příslušníků SNB ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky.

Svým dcerám o své minulosti nikdy příliš nevyprávěl. To, že byl příslušníkem SNB, se dozvěděly až v roce 1989. Karel Bažant se stále aktivně zajímá o současné dění a přispívá na činnost neziskových organizací, například Člověka v tísni, ale i Post Bellum.

Vzpomínky Karla Bažanta pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.