„Sbírka vznikla na začátku 80. let, kdy jsem se poprvé dostal na nádraží. Viděl jsem, že se některé staré věci vyhazují. A tak jsem se dostal k první lampě a písemnostem. Tím to začalo,“ říká Martin Šůstal, který původně s takovou svojí soukromou sbírkou započal. Jenže věci stále přibývaly.

„Za chvíli je už nebylo kam dávat. A to byl podnět ke vzniku muzea,“ usmívá se Šůstal.

Jede, jede motorák

Vůbec největším, funkčním, exponátem je 55 let starý motořáček. Spolek Kroměřížská dráha jej pořídil za 600 tisíc korun, dalších 300 tisíc korun stála počáteční oprava.

Na pořizovací investici si nikdy nevydělá. „Naštěstí by se dal srovnat s náklaďákem. Je náročný na znalosti a fyzickou zdatnost, ale náhradní díly jsou stejné jako se dělali na véttriesku,“ usmívá se Martin Šůstal.

Navíc má spolek ještě jeden náhradní motor. Daleko větší problém jsou velké náhradní díly, které se již nevyrábí. „Budeme muset řešit nová kola a to bude problém. Nebo převodovka. Nebyly bychom první, kteří ztroskotají na jediné závadě. Někdy se prostě rozhodnete, že už to nejde, nebo je to příliš drahé,“ přiznává Martin Šůstal.

V současnosti však nic takového neřeší. Hlavu mají plnou starostí s opravou nové vlečky, kterou pořídili nedávno. „V mnoha případech je motoráček přeplněný. Navíc přibývá cyklistů. A kola nechceme dávat do motoráku, aby se neponičil. Předěláváme na takový kabriolet. Vagónek bude jen zastřešený, ale bude mít otevřené boky. Věříme, že přitáhne další zájemce,“ doufá Martin Šůstal.

Nejistá budoucnost

Muzeum Kroměřížské dráhy je v prostorách budovy na nádraží od roku 2014. Toto léto by však mohlo být poslední. „Počítáme, že v prostorách, kde jsou exponáty, dostaneme v létě výpověď. Budova se má rekonstruovat,“ myslí si Martin Šůstal. Když se před sedmi lety do budovy stěhovali, platili jen symbolický nájem.

„Postupně jsme zabírali víc a víc místností. Dnes platíme šest tisíc korun ročně. I to je málo,“ uvádí Šůstal.

„Město nám dříve nabízelo prostory ve městě v prostorách bývalých Žižkových kasáren, ale mělo podmínku, abychom měli pravidelný provoz. A to nejde, neděláme to profesionálně. Jsme nadšení amatéři,“ vysvětluje Šůstal, proč nevzali nabídku města. „Někteří z nás jsou tátové od rodin, nemají třeba tolik prostoru s námi trávit čas,“ seznamuje Martin Šůstal.

„Baví nás hrát si s mašinakami. Říkat, jací machři byli dědci, že to vymysleli a jací machři jsme my, že jsme to rozdělali a dokonce dokázali dát zase dohromady. Poznali jsme železnici. Jak funguje, že je propojená po celé zemi,“ uzavírá Šůstal.