Předlice jsou jednou z vyloučených lokalit v Ústí nad Labem. Jelikož se postupně ocitly v průmyslové zóně, přestalo se do rozvoje zdejších domů již za normalizace investovat. Původní obyvatelé odcházeli a v 70. letech se do prázdných bytů stěhovali Romové z rušených východoslovenských osad. Zdejší situace se ještě více zhoršila, když v 90. letech přešla většina bytových jednotek do soukromého vlastnictví. Mnohdy šlo o spekulanty, kteří zde rozjeli obchod s chudobou. Domy neopravovali, zato vybírali přemrštěné nájmy od lidí, které například kvůli početným potomkům nechtějí vzít jinde. Pohybují se i kolem deseti tisíc korun měsíčně.

Ve složité situaci se místním pokoušejí pomáhat neziskové organizace. Od roku 1999 působí v Ústí nad Labem Člověk v tísni. Svou pobočku má už deset let i přímo v Předlicích, kde působí jako jediná neziskovka. Zabývá se tu terénní sociální prací, pomáhá lidem komunikovat s úřady, hledat si práci nebo rekvalifikaci, shánět lékaře. Nabízejí také vykonávání veřejné služby pro klienty úřadu práce, kteří se nacházejí v evidenci déle než rok. Ti jim pomáhají s chodem jejich aktivit, odpracují si alespoň třicet hodin měsíčně. „Pomáháme je udržet v aktivitě, dodat jim sebevědomí, že zvládnou být zaměstnaní a že mohou uspět i na běžném trhu práce,“ líčí koordinátorka sociálních prací v ústecké pobočce Člověka v tísni Radka Kunešová.

Jak ale vzápětí dodává, tím nejpalčivějším a také nejsložitějším problémem tu je kvalita bydlení. „A to my nevyřešíme. Nemůžeme ovlivnit, kdo dům koupí, jak se o něj bude starat a jak se bude chovat k nájemníkům,“ povzdechne si. Snaží se alespoň pomoci lidem ohlídat nájemní smlouvy, aby byly v pořádku, aby měli možnost zažádat si o příspěvek na bydlení, popřípadě jim pomáhají sehnat peníze k zaplacení kauce na byt. „A nebo se dostat z Předlic jinam, na lepší adresu.“

Dvoupatrová bílá budova Člověka v tísni září do okolí, na pozemku se nachází také dětské hřiště a plocha s umělým povrchem na malou kopanou. Tento ostrůvek naděje pokračuje kostelem svatého Josefa, přilehlým parkem na Školním náměstí a majestátní prvorepublikovou budovou základní školy.

Pohlednou část nových Předlic hyzdí pozoruhodná kupa starého textilu a starého pečiva přímo na schodech kostela. Z přízemí domku se ozývá veselý výskot dětí. Sídlí zde nízkoprahový klub Mixér, kde mohou lidé ve věku od šesti do šestadvaceti let smysluplně trávit čas. Provozují tu také jeden ze svých dvou předškolních klubů, kde připravují děti na přechod do běžné školky či na základní školu.

Fotbalem k férovosti

„Chceme dětem ukázat, co všechno se dá v jejich volném času dělat,“ popisuje pracovnice Mixéru Nikol Šedivá. Provozují tu proto sportovní, výtvarnou i hudební činnost, chodí na procházky, jezdí na výlety, pořádají tábory. „Pomáháme jim také se školou, doučujeme, děláme s nimi úkoly. A když nevědí, co mají za domácí úkol, zavoláme jejich paní učitelce,“ dodává. Vysvětluje také, jak složité je udržet v nízkoprahu teenagery. Zapojili se proto do projektu Liga férového fotbalu. Zdaleka zde nejde jen o kopanou, ale i o neformální vzdělávání a dovednosti důležité pro život, jako jsou komunikace, týmovost, respekt, ovládání emocí nebo schopnost slušně argumentovat a dohodnout se na pravidlech.

Projektu se také říká Fotbal3, protože se skládá ze „tří poločasů“. Začíná se předzápasovou diskusí, kde si hráči spolu s mediátorem stanovují pravidla, jak se bude hrát. Následuje samotný zápas, jenž probíhá bez rozhodčího, vše si řídí hráči na základě dohodnutých pravidel, mediátor pouze hlídá čas. V třetí části probíhá pozápasová diskuse. „Týmy se mohou navzájem pochválit, nebo také vynadat. Zhodnotí, co se jim líbilo a co ne, a na závěr si rozdají body,“ popisuje Šedivá. Ve výsledku může družstvo dostat více bodů za férovost než za výhru. „Třeba když nechají ve svých řadách hrát dívku, nebo když velcí teenageři hrají s malými a chovají se k nim ohleduplně a nechají je vyhrát, aby jim udělali radost,“ říká Nikol Šedivá, jež má na starosti koordinaci férového fotbalu v Ústeckém kraji.

Když se má střetnout starší tým s výrazně mladším, někdy se dohodnou na tom, že velcí kluci budou hrát třeba s rukami za zády nebo začnou od skóre 0:5. Pochvaluje si, že děti z vyloučených lokalit se během ligy setkávají i s běžnými vrstevníky z domů dětí a mládeže z normálních poměrů, což napomáhá integraci. Vpřed je žene možnost reprezentovat svůj kraj v celorepublikovém finále, popřípadě se probojovat na některou z mezinárodních akcí pouličního fotbalu. Většinou se hraje pět na pět, takže se může hrát na jakémkoliv malém, alespoň trochu vhodném místě. „Někdy je to louka, jindy třeba i ulice,“ podotýká Šedivá.

Video: TV Předlice, projekt zviditelnění přechodů

| Video: Youtube

Předlice mají pověst „no go zóny“, většina zmínek v médiích je negativní. To se několik let snažil klub Mixér napravit. Založil YouTube kanál TV Předlice a natáčel s dětmi zde reportáže o akcích, které tu probíhaly, aby zředily negativní obraz na internetu. Ironicky také komentovali některé neřešené problémy čtvrti. Za svou aktivitu dostali mladí romští reportéři v roce 2014 Cenu Gratias Tibi pro mladé dobrovolníky, kteří se snaží zlepšovat svět kolem sebe.

„Předlice si odžily dlouhé roky negativních kampaní. Lidé tudy jen projíždí, a když to tu vidí z auta nebo trolejbusu, nemají důvod vystoupit, “ popisuje složitou situaci místa Radka Kunešová. Obyvatele trápí dluhy, z platu jim zbývá jen nezabavitelné minimum, ostatní si vezme exekutor. Naději vidí v chování některých firem, které nechtějí, aby se jim zaměstnanci tolik měnili, a proto se jim snaží vyjít vstříc nejen solidní mzdou, ale také zkrácenými úvazky kvůli matkám samoživitelkám nebo s dopravou až na místo.

Nadějné jsou podle Kunešové projekty sociálního bydlení, kdy majitel domu dostane od ministerstva pro místní rozvoj grant na opravu, když se zaručí, že například dvacet let tu bude mít nájmy jako v klasickém obecním bytě.

„Mně dává naději i zvýšený zájem místních dětí o školu,“ přidává se Nikol Šedivá. Jejich nízkoprahový klub se je k tomu snaží motivovat. Děti získávají za docházku, plnění povinností a dobrý prospěch body a za určitý počet bodů s nimi třeba mohou vyrazit na výlet či jinou akci. „Někdy je ale složité dát školu a prospívání svých dětí na první místo, když člověk řeší, že bude muset do azylového domu nebo na ulici a že nemá peníze na obživu,“ uzavírá Radka Kunešová.