Ivo Klempíř se narodil v roce 1933. Většinu dětství prožil v Dejvicích na Podbabě. Vzpomíná, jak z okna ke konci války pozoroval souboje letadel někde nad Suchdolem či Roztoky, vypráví o kolaborantovi Řepovi, který si údajně na konci války budoval v domě podzemní kryt „Kopal do hloubky, vedlo tam asi pět schodů a v tom jílu vykopal místnost. Domníval se, že se tam zřejmě schová, že tam přežije konec války. Lidé mu tam ale chodili vykonávat velkou potřebu,“ vypráví pobaveně Ivo Klempíř.

Drsnější zážitky přinesly poslední dny a hodiny války. Ještě 9. května Ivo procházel průjezdem mezi Kotěrovou a Zelenou ulicí. „Byl krásný den, svítilo slunce, shluk lidí, najednou ohromný zmatek, kravál a lidi utíkali. Někde někdo vystřelil a někoho tam zastřelili. Proběhl jsem tím průchodem a současně se mnou nějaký pan Kalla, domovník z Kotěrovy. Najednou padl na chodník, vyhrnul si košili, v místě jater měl průstřel. Jak jsem se dozvěděl později, krátce nato zemřel,“ vzpomíná Ivo Klempíř a dodává: „Za tím Kallou stála Miluška Šulcová a výstřel, který prošel skrz toho Kallu, ji na místě zabil.“ Tragické události dnes připomíná pamětní deska na adrese Zelená 14a.

Sehnat zbraně byl Tomkův nápad

Dvanáctiletý Ivo s kamarády v poválečných časech často kolem bydliště nacházel spousty vojenské techniky i munice. „Když dnes objeví někdo nějakou bombu, tak evakuují celou vesnici, my jsme to tehdy měli jako běžnou věc,“ vypráví a mimoděk tak vysvětluje, že zbraně představovaly běžnou součást tehdejší klukovské reality a zbraně také hrály roli v úvahách sotva dospělých mladíků, jak se krátce po válce bránit nastupující totalitě, tentokrát komunistické.

Eva Macourková, rozená Sachselová.
Kresby Evy Macourkové z Bergen-Belsenu vystavuje londýnské Imperial War Museum

Pamětníkova maminka pocházela ze Splitu a její mladší sestra byla zaměstnána na jugoslávské ambasádě. U Klempířových se po roce 1948 scházeli lidé z ambasády a mezi nimi byl i Zvonimir Tomič. V domě však bydlela takzvaná ,desítkářka´. „To byly komunistické baby, které měly na starost domy. Naše desítkářka Pešková musela vědět o všech lidech v ulici, všechno toto musela hlásit na místním sekretariátu KSČ, jejichž vývěsku jsem vždy rozflákal prakem. O naší mámě říkala, to je naše ,titovka´. Tehdy byl ještě Tito s Rusy kamarád, později se z něho stal řezník – krvavý pes, jak ho komunisté kreslili v novinách,“ líčí Ivo Klempíř, jak se v nových poměrech dříve bratrská Jugoslávie stávala zemí nepřátelskou. Zvonimir Tomič byl zatčen a uvězněn na Jáchymovsku. Když ke Klempířovým jednou dorazil balík od Tomiče z lágru i se zkrvaveným oblečením, byl u toho zrovna Ivův kamarád a spolužák z gymnázia Vladivoj Tomek.: „To byl jeden z impulzů, který vedl k založení té protikomunistické skupiny.“ 

Nikdo na nic nepřišel

„Tomek kreslil ty svoje obrázky – karikatury Stalina, Gottwalda a bolševiků. Tehdy jsme se domluvili, že by se proti těm komunistům mělo začít něco dělat. Byl to vlastně Tomkův nápad. Že stačí sehnat nějaké zbraně.“ Vladivoj Tomek se nakonec rozhodl, pro útok na hlídku strašnického vysílače. Tomek spolu s Balíkem a Tonarem přepadli nic netušící vojáky na obchůzce nedaleko křižovatky ulic Vinohradská a Jana Želivského. Ivo o plánované akci věděl, ale měl ji za nepřipravenou a proto se přepadu nezúčastnil. Jak se všechno 16. prosince 1952 odehrálo, mu následně vylíčil kamarád Tonar.

Tato poněkud naivní akce měla tragické důsledky. Mladí odbojáři během potyčky získali jeden samopal, ale výsledkem bylo zranění dvou hlídkujících vojáků, jeden z nich později úrazu podlehl. Chlapci se dali na útěk, když na ně jeden z vojáků začal střílet ze samopalu, ale ani jeden ze sto padesáti vypálených nábojů je nezasáhl. „Všechno dopadlo dobře, nikdo na nic nepřišel,“ glosuje to Ivo Klempíř. Dodnes zůstává s podivem, že se pachatele ozbrojeného přepadení na poměrně frekventovaném místě tehdy nepodařilo dopadnout. „Přestože byly každý den v rozhlase výzvy, aby se svědci, kteří něco viděli, přihlásili, k žádnému ohlášení nedošlo. Náhoda? Nebo prozřetelnost?“ přemítá pamětník.

Jiří Lukšíček a jeho kamarád z jáchymovských lágrů Jiří Bláha na stupni vítězů při závodu při Závodu tří řek v roce 1965.
Svědectví z lágru: když měl službu Černý Mára, bylo zle. Došlo i na vraždu

Mladí přátelé se dál scházeli, dál plánovali protikomunistické akce. Ale jak se pozice režimu upevňovaly, zvláště po krvavém potlačení lidového povstání v Maďarsku v roce 1956, své aktivity utlumili. V roce 1959, tedy sedm let po oné osudné akci, však proběhla domovní prohlídka u kamaráda Balíka a ta spustila řetězec dalších odhalení. V novém roce 1960 Iva Klempíře zatkli v práci. Přímo z odpolední směny ho odvezli do Ruzyně k prvním výslechům. V cele čekal na verdikt soudu.

„Postupně si zvyknete, že to nebude na týden, na měsíc ani na půl roku, že to bude nejspíše na rok či na dva. Nakonec jsem dostal dvanáct let za velezradu,“ líčí Ivo Klempíř. Jeho druh Vladivoj Tomek byl odsouzen k trestu smrti a dne 17. listopadu roku 1960 byl na něm hrdelní trest vykonán. Šlo o poslední popravu v rámci politického procesu v tehdejším komunistickém Československu.

Snad si nemyslíš, že na tebe budu dvanáct let čekat

Po osmi měsících věznění v Ruzyni pamětníka odvezli na plzeňské Bory, kde prožil jeden rok a kde se potkal i s kamarádem Tonarem. Ve věznicích tou dobou přeci jen panovaly o něco volnější poměry, než tomu bylo na počátku 50. let. Ivo Klempíř měl možnost pracovat na technických výkresech pro jeden státní podnik. Z kanceláře byl hezký výhled na spoluvězeňkyně, které se procházely po dvorku. Tento jeden z mála příjemných zážitků byl ale brzy pokažen tím, že vedení věznice nechalo okna natřít tzv. ledovými květy. Podstatně těžší okamžik však Ivo Klempíř zažil během jedné z návštěv. Manželka, kterou si vzal rok před zatčením, mu oznámila, že se s ním rozvede. „Prosím tě, snad si nemyslíš, že na tebe budu dvanáct let čekat!“ Jako důvod rozvodu prý uvedla: „Zjistila jsem, že se v mém manželovi skrývá nebezpečný protistátní zločinec, a tím pádem jsem k němu ztratila citový vztah.“ 

Duben 1970. S Petrem Skoumalem v Činoherním klubu při zkoušce na představení Hurá na Bastilu.
Vodňanského lámali, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost

Po uplynutí jednoho roku Ivo Klempíře převezli do Leopoldova. Vládly zde tvrdé podmínky, ale pamětník našel únik - mohl pořádat sbírku motýlů. „Velitel, kapitán Pavlíček, o tom věděl, ale toleroval nám to.“ Teprve po letech se pamětník dozvěděl, že jeho sbírka údajně skončila v základní škole v Hlohovci.

V roce 1964 se dočkal propuštění na amnestii. Vrátil se do Tesly Strašnice, kde pracoval v navijárně. Do dalších protikomunistických aktivit se už nepouštěl, věnoval se svým koníčkům – hlavně hudbě. „Poslechnout si skladbu, přetransponovat ji pro hru na kytaru, naučit se ji a zahrát,“ líčí na závěr svého vyprávění pro Paměť národa Ivo Klempíř, co mu dnes dělá největší radost.

Jan Holík a Michal Šmíd