Koně si nejprve zamiloval Lubomír Hájek. „Když jsme doma začali koně chovat, bylo mi patnáct let. Takže jsem k nim přilnul jako mládežník,“ vzpomíná Hájek. „A už mu to zůstalo na celý život. Koňáci to tak mají, že už jim to zůstane nadosmrti,“ dodává jeho manželka Veronika Hájková, která zálibu svého manželka nejenom tolerovala, ale přijala ji za vlastní. „Teď máme každý jednoho koně, já sedmiletou kobylu a manželka roční kobylu,“ říká Lubomír Hájek.
Folkloru a koním se začali věnovat kvůli místní a rodinné tradici. „Jsme hrdí, že jsme se narodili na Hané. Kdysi u nás byly koně v každém hospodářství, tak jsme se k tomu chtěli vrátit. Bydlíme na selském stavení, takže pro to máme ideální podmínky,“ vysvětluje Hájek. „Můj dědeček taky choval koně, proto máme nejenom historické, ale i rodinné vztahy ke koňům,“ doplňuje Veronika Hájková.
Na peníze se neohlíží
Práci a péči, která je s jejich zájmem spojená, neberou manželé jako práci navíc. „Zkrátka je to zábava. Stejně tak přistupujeme k finanční stránce. Starat se o koně a o historický vůz je sice finančně nákladné, ale když to člověka baví, tak se na peníze neohlíží,“ říká Lubomír Hájek.
Oba manželé vyjíždí ve spřežení především na regionální akce, jako jsou hanácké slavnosti nebo jízdy králů. Věnují se také folklornímu tanci, jsou členy Hanáckého souboru písní a tanců Klas Kralice.
Pravé hanácké kroje
„Já v souboru hraju, manželka tancuje. Skloubit tyto dva koníčky je někdy náročné, protože oba jsou časově náročné. Ale my se jedním zájmem snažíme doplnit ten druhý,“ dodává Hájek. I proto se na jízdy oblékají do krojů.
„Máme pravé, soudobé hanácké kroje. Když se podíváte na manželův kabát, tak už je na něm vidět, že byl hodně používaný, může mít asi sto let. Kroje sice máme vypůjčené z Klasu, ale postupně se snažíme pořídit si vlastní,“ prozrazuje Veronika Hájková.
