V květnu má maturovat. Místo toho, aby svůj volný čas věnoval přípravám na zkoušky, pomáhá na covidovém oddělení ostrovské nemocnice. O víkendech dokonce slouží dvanáctihodinové směny. „Na to, co tu vidím, jsem si ještě nezvykl. Ponesu si to v sobě asi hodně dlouho,“ přiznává.

Do nemocnice jako dobrovolník nastoupil ještě dávno před pandemií, a to na rehabilitaci. „Od půlky října působím na covidním oddělení. Přes týden mívám odpolední směny, o víkendech dvanáctky. Musel jsem se naučit pracovat s časem. Když mám chvilku v nemocnici, učím se. Ale přiznávám, že toho volného času při službě je stále méně. A teď odejít se mi nechce, bylo by mi trapné nechat zdravotníky ve štychu,“ říká Tomáš Lehečka.

Jeho rodiče nebyli zpočátku nikterak nadšeni z toho, že bude v nemocnici pomáhat. „Byli vystrašení. V těch počátcích jsme proto také raději přerušili veškerý kontakt s oběma babičkami. Také rodičům vadilo, že se nebudu tolik věnovat škole a že o volných víkendech, které jsem mohl strávit přípravou na maturitu, budu v nemocnici,“ vypráví student.

Každodenní kontakt se smrtí

Jako sanitář dbá o hygienu pacientů, polohuje je, stará se jim o jídlo a pití. Dennodenně je ve svém věku v kontaktu se smrtí.

„Pokaždé když přijdu z nemocnice domů, potřebuji čas, abych to všechno rozdýchal a zpracoval. Když mi zemřel první pacient, bylo to hrozné, dost mě to sebralo a rodičům jsem to ani tehdy neřekl,“ líčí smutné okamžiky maturant.

„Někdy se mi stává, že to nepomůže, a jdu s tím vším spát. Člověk ale musí začít být tak trochu i cynický, jinak bych se z toho zbláznil. Měli jsme tu paní, bylo jí teprve 38 let. Byla to učitelka ze základní školy. Odpoledne ji převezli na ARO a večer byl konec. Koukáte lidem do očí a přitom víte, že už nemají šanci.“

Zatímco rodiče jsou na Tomáše právem hrdí a chválou na jeho adresu nešetří ani pedagogové, ne všichni z jeho okolí k němu vzhlížejí. „Na covidním oddělení jsem začal pracovat v době, kdy ještě bylo řádné studium. Občas jsem zaslechl ve škole: ´Hele, bacha, ten dělá s nemocnými, tak abychom se od něj nenakazili.´ Ale takových bylo naštěstí jen pár,“ konstatuje Tomáš Lehečka.

Kupodivu si přihlášku nedává na žádnou medicínu, preferuje spíše sociální vědy. „Chtěl bych zkusit politologii na Univerzitě Karlově. Nechci být po celý život svědkem toho, co dnes vidím. Čas, který jsem zatím strávil pomocí nemocným, mi ukázal, že touto cestou se nechci vydat. Cítím, že poslední týdny mi daly, co ještě žádné období předtím. Ano, dospěl jsem,“ dodává dobrovolník.