Kliknutím zvětšíteKdyž jsem se chystala na tento rozhovor, stala se nedaleko Havlíčkova Brodu druhá tragická nehoda během jednoho měsíce. Nemíváte v těchto chvílích jako krajská koordinátorka BESIPu jakýsi pocit zmaru?
Ne, že bych měla pocit zmaru ze svojí práce jako takové, ale spíš si uvědomuji, že zbytečně zemřel další člověk. Někdo, kdo měl rodinu, přátelé, něco tady vytvořil a třeba ještě vytvořit mohl… Čím dál častěji poznávám i oběti dopravních nehod. Kolikrát jsou to opravdu rodinné tragédie. Někde přijdou o živitele rodiny, jiné o mámu a nejhorší je, když rodiče musí chystat pohřeb vlastnímu dítěti.
Takže si neříkáte, že jste jako BESIP mohli udělat více?
Myslím si, že se snažíme velmi aktivně působit na všechny účastníky silničního provozu a pořádáme poměrně dost akcí, a to ať už sami nebo ve spolupráci například s policií. Nejhorší je, že velmi často na ty naše výzvy lidé nechtějí slyšet a neštěstí jdou naproti. Třeba co se nepoužití pásů týče týče. Sedmdesát let ty pásy v autech jsou a stejně se pořád najde mnoho těch, kteří je prostě používat nebudou. Stejně bych mohla pokračovat například s ohranou hlavy cyklistů…
Co s tím?
Teď ode mě nečekejte žádnou kulantní odpověď. Musí se zkrátka obměnit generace. Dnes už nám dorůstá generace účastníků silničního provozu, kteří jsou vychovávaní v mnohem větší sebepéči a dbaní na bezpečnost. Na druhou stranu přicházejí nové „fenomény“ – začíná to sluchátky u chodců, pokračuje přes mobilní telefony za volantem, skutečně velmi výkonná vozidla a jejich dostupnost díky ekonomickému vývoji společnosti a končí třeba u nástupu stárnoucí generace řidičů, která se rozhodně nebude chtít vzdávat řidičských oprávnění.
Nicméně když se vrátím k té poslední tragické nehodě na Vysočině, spekuluje se, že za ni mohl právě dvacetiletý řidič…
Ne že by z celkového počtu mladí nějak vynikali, ale když se podíváme na nejtragičtější následky, tak nízký věk řidiče je skutečně jeden z hlavních rizikových faktorů. Jsou náchylnější k agresivnějšímu stylu jízdy, překračování rychlosti, nedomýšlí situaci. V osmnácti letech ne každý má vyvinuté centrum vlastní zodpovědnosti. Patří jim svět, nemají závazky, rodiny… Člověka hrozně změní až to, když ví, že se nevrací jen kvůli sobě, ale i kvůli rodině.
Přibývá tragických nehod?
Obecně roste počet nehod, které řeší policie. Nicméně počty usmrcených či těžce zraněných se daří z dlouhodobého pohledu snižovat. I to je důvod, proč nemám pocit zmaru z mé práce.
Kolik lidí na silnicích ročně zemře? Je možné jednou dosáhnout i nuly?
Celorepublikově je to ročně kolem pěti set účastníků silničního provozu. Ano, je to pořád vysoké číslo, ale jak jsem říkala, musíme si uvědomit, v jakých rychlostech se jezdí, jaké vzdálenosti lidé překonávají… A jestli je reálné dosáhnout nuly? Já si myslím, že v budoucnu ano, ale do čím nižších cifer se budeme posouvat, tím obtížnější bude jí dosáhnout.
Veronika Vošická Buráňová.Zavedla byste pro mladé třeba povinné jízdy na polygonu?
Určitě. Teď se o tom velmi nahlas mluví. Mladá generace řidičů si zaslouží pozornost a péči, protože to je zcela zásadní pro jejich další vývoj. Vícefázová autoškola je jen ku prospěchu věci. Naopak bych zrušila bodové odečty na polygonech, jejich vliv na recidivující řidiče je jen velmi malý.
Co říkáte na řidičáky na zkoušku?
Je to běh na dlouhou trať, ale nebránila bych se tomu. V některých zahraničních státech to už funguje a pokud se tomu nastaví nějaká pravidla, proč ne. Zastávám i systém autoškol, kdy děti nějaký čas jezdí pod dozorem rodičů. Protože nikdo, ani učitel autoškoly, zkušební komisař nebo policista, nemá tak reálný a upřímný zájem na výchově řidiče jako jeho rodič.
Myslíte, že by to skutečně fungovalo a lidé by nepodváděli?
To jediné mě na tom trošku děsí - naše česká mentalita a obecně velmi „vlažný“ přístup k pravidlům. Ještě než se něco pořádně domyslí, tak Češi už mají deset způsobů, jak to obejít. Třeba v Rakousku se to také řešilo a ptali se jich na něco podobného. Představa, že by děcku jen potvrdili nějaký papír a přitom byli doma, pro ně ale byla naprosto nemyslitelná. Zatímco u nás už vidím toho „mlaďase“, jak bez táty pro basičku pivečka na víkend. Těžko říct, jestli by to takto fungovalo i u nás. Osobně si myslím, že to aktuálně není na pořadu dne. Nejprve musíme trochu více reformovat autoškolství a zejména i systém závěrečných zkoušek.
Nakousla jste i naše sousedy. Hodně lidí říká, že když třeba v Rakousku někoho vidí porušovat rychlost, je to právě Čech. Chybí nám určitý respekt?
Řekla bych, že ano. Vidím to i na našich preventivních akcích s policisty, kdy chceme jen šířit nějakou osvětu, a ještě než stihneme cokoliv říct, začnou z řidičů padat věty, o kterých si říkám, jak si vůbec může někdo dovolit. Přitom jsem si téměř jistá, že když by ten samý řidič přejel hranice Rakouska, tak tam by ani nepípl, protože ví, že s ním nikdo nebude diskutovat.
Můžete být konkrétnější? Co od řidičů slýcháte?
Takové to klasické „Volám svému právníkovi, váš hovor si nahrávám, vy nevíte, kde já mám známé, vy takový zobák mě tady budete školit…“. A to kolikrát ani nestihneme říct „dobrý den“. (směje se) Vzpomínám si i na jeden konkrétní příklad, kdy kolega policista zastavil řidiče, který předjížděl v obci přes plnou čáru. Jen se chtěl zeptat, proč to udělal a místo jsme se dozvěděli, kde všude má známé a kam bude volat.
Veronika Vošická Buráňová.Skoro to vypadá, že tady chybí určitá vyšší autorita policie.
Naprosto souhlasím. Nejenom autorita, ale také slušné chování řidičů. Není to ale vina policie, je to dané nastavením vymahatelnosti a možností se vyhýbat trestu. Bohužel ač pro nás všechny platí stejné zákony, jejich nedodržování už stejný metr nemá. Vadí mi, že neumíme uznat vinu, najímáme si drahé právníky, platíme oponentské znalecké posudky… Dokud se zde i veřejní představitelé budou vyhýbat trestu, nemůžeme to chtít po „obyčejných“ lidech.
Je takových lidí hodně?
To zas ne, převládá tady takový zlatý střed. Mnoho lidí vinu uzná a i se stydí. Chování řidičů je odrazem společnosti a nějakým rozpoložením lidí. Po covidovém období mnohem více vnímám to, že jsou lidé podráždění a uzavření do sebe. Stačí drobná výtka a už vyskakují jako „čerti z krabičky“. Bohužel právě ty drobné prohřešky – sem tam telefon,tady pojedu rychleji, tu zapomenuté pásy, nahrávají vzniku vážné nehody.
Je pravda, že to jsou takové obecně tolerované prohřešky.
Přesně, to je jak vysoký krevní tlak silničního provozu. Ono to nebolí, ale jednou to nevyjde. Buď takový člověk dostane jen lehce přes prsty a příště už si bude dávat pozor, a nebo je z toho nehoda, jejíž následky si ponese po celý život.
Teď jste mi krásně nahrála na aktuální kampaň, na které BESIP spolupracoval, a tou je dokument 13 minut. Doufáte, že řidiče donutí změnit své chování?
Tato kampaň působí na emocionální složku. Není vykonstruovaná, nejsou to herci, ale běžní lidé, kteří šli s kůží na trh. Doufám, že to bude ku prospěchu věci. To, co by z toho filmu měli lidé pochopit, je to, že jízda má být adekvátní situaci. Že v obci můžu jet padesát kilometrů v hodině neznamená, že touto rychlostí musím jet třeba i na náměstí, kde je velká frekvence chodců. Logicky tam zpomalím. BESIP se teď snaží prosadit rozšíření míst, kde bude povolená maximálně třicítka, ale zatím se nesetkáváme s moc velkým úspěchem.
Jak dokument zapůsobil na vás?
Připravoval se tak jako potají, aby tam byl nějaký wow efekt. I my jako besipáci jsme se vše dozvídali postupně. Myslím si ale, že volba pana Klusáka jakožto režiséra, který je spojován s dokumentem V síti, je záruka kvality. Je to téma, o kterém je potřeba mluvit. Ten film ukazuje, jak se žije lidem na druhé straně „barikády“, kteří si doživotně nesou to, že způsobili něčí smrt. Obecně je dokument velmi emotivní, vyvolává diskuse, určitě ho všem doporučuji. Tím, že potkávám oběti dopravních nehod, byl pro mě nejsilnějším momentem závěr. Ukázat zbytečnost vzniku každé z nehod, přežití obětí, považuji za efektivní prvek směrem k běžnému divákovi, ale za hranou s ohledem na pozůstalé.
Jaká jste vy řidička?
Snažím se na sobě pracovat. Navíc žiju pod tíhou toho, že mám na autě logo BESIPu, takže se snažím reprezentovat. Mnohdy si říkám, že já přece nemůžu chybovat, ale jsem jen člověk a stane se mi, že si třeba do křižovatky nenajedu úplně ideálně. Uvědomuji si i to, že nehoda může přijít prakticky kdykoliv. Nikoho za ni neodsuzuju, pokud tam není nějaké jasné pochybení, jako je alkohol nebo velká rychlost. Drobných přešlapů se ale čas od času dopouštíme všichni, i my besipáci. (usmívá se)
Je o vás známo, že jste milovnice aut. Tíhla jste k nim už odmalička, nebo to přišlo až s věkem?
Už jako malou mě taťka brával s sebou do garáže. Mám i spoustu fotek z dětství, kdy se motám kolem nějakého auta. Navíc můj děda byl celoživotní „Barumák“ a věnoval se prodeji pneumatik. Když řeknu příjmení Buráňová, otevírá mi to dveře u starší generace. Vždy mi říkají, jak k dědovi jezdili nakupovat. Bylo zkrátka přirozené, že mě auta a technika začala bavit.
Veronika Vošická Buráňová.
Máte nějaké vysněné auto?
Vždycky si vybavím Básníky – nejlepší auto je to, které si nekoupíš. (směje se) Protože nestárne a nerozbíjí se. Zrovna minulý týden jsem píchla v jednu v noci. Říkala jsem si, komu budu volat, ale v tuhle hodinu by to asi bylo zbytečné. Tak jsem si to kolo musela vyměnit sama.
Předpokládám, že to pro vás není žádný problém.
To byste se divila! Řidičák mám dvanáct let, ale něco podobného mě potkalo poprvé. Byla to vlastně taková slavnostní chvíle. Já v balerínkách a šatech, krásně mi k tomu svítil měsíc… (směje se) Jsem ráda, že jsem si poradila, ale nevděčím za to sobě, ale taťkovi, který mě vše kolem aut naučil.
Proč jste se rozhodla právě pro BESIP?
Jak jsem říkala, auta jsou můj veliký koníček. Teď je to navíc i práce, takže to do sebe hezky zapadá. V BESIPu jsem našla smysl, ale i mnoho skvělých lidí, kterým patří velké poděkování, že mi pomáhají. Učarovala mi i historie této organizace a tak jsem začala sbírat vše, kde je logo „BESIP“ a nebo to souvisí s historií motorismu, autoškolství. Velmi vzhlížím k práci dopravní policie. A kdybych nebyla besipačka, určitě by mě bavilo pracovat například na nehodách.
Veronika Vošická Buráňová.Veronika Vošická Buráňová
- narodila se v Havlíčkově Brodě, kde žije dodnes- je jí čerstvých třicet let
- je vdaná, má dvě děti
- vystudovala obor sociální práce
- v BESIPu je od roku 2016 v oblasti dopravy se neustále vzdělává, navštěvuje specializované kurzy
- zabývá se šířením prevence na Vysočině a pořádá různé volnočasové aktivity a tábory pro děti
- ve volném čase se věnuje moderování a zahradničení- má ráda koně a zumbu
30
Kondice
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Celebrity
TN.cz
