A jak se dnes žije v obci, která se nachází skoro pod věžemi temelínské elektrárny? Pro odpovědi jsme zajeli do Všeteče za Františkem Svobodou, kterého je možné nazvat neoficiálním kronikářem Všeteče i okolí. Oficiálně tuto funkci zastával například kdysi jeho strýc.

V rámci projektu Deníku „Z očí do očí“ se přišel František Svoboda pochlubit do redakce se svým rodinným archivem, který zahrnuje i několik dokumentů z historie jeho rodné obce.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na dobu, kdy elektrárna Temelín vznikala?
Byli lidé pro, byli lidé proti. Zajímavé bylo, že takový ten předpokládaný exodus lidí kvůli elektrárně se nekonal. Lidé zůstali.

Před časem jste nám do redakce přinesl ukázat fotografii, jak sklízíte brambory s věžemi elektrárny téměř za zády…
Připsal jsem k tomu, že postarší člověk jede s kolečkem s bramborami. Vrátil jsem se v důchodu domů do Všeteče a jsem dnes rád, že si tu mohu na Horách na svém políčku pěstovat brambory. Přes škarohlídské řeči zkraje výstavby, se nic převratného nekoná, příroda tu zůstala pořád stejná, jako byla před postavením elektrárny.

Co ty brambory? Určitě je zde kdysi pěstovali i vaši předkové…
Naší vesničce se od nepaměti říkalo v Horách. Staří lidé říkávali: „Tady kdo žije a má brambory a dřevo, může žít.“ Kromě dvou sedláků tady lidé pracovali v lesích, v kamenolomu a jinde. Rodiče měli tři hektary a tatínek byl tkalcem. Ještě za první republiky. Dědeček byl taky tkadlec. Tkali třeba pytle na brambory pro sedláky nebo plátno na prodej.

V někdejším kraji políček a tkalců je dnes jaderná elektrárna, jak se s ní lidem žije?
Elektrárna se k nám, k veřejnosti chová tak nějak blahosklonně, když už tu jednou je. Pořádají zájezdy, kulturní akce, založili oranžovou nadaci a přispívají na různé akce. V obcích je dnes situace taková, že se tu staví nové domy. Jsem důchodce, je mi sedmdesát sedm let, ale chodím mezi lidi a koukám se kolem sebe. Při posuzování elektrárny vycházím z reality. Hlavně to přinese práci lidem a to je náplast na některá negativa.

Opusťme jadernou elektrárnu a podívejme se třeba víc do historie Všeteče. Jaké výročí si v minulém roce připomněla zdejší škola a co setkávání „albrechtických“ absolventů?
Loni bylo stoleté výročí všetečské školy, ještě tu žije několik rodáků a rodaček. To byla ale mimořádná akce. Setkávání poválečných žáků mého ročníku albrechtické školy je pravidelné. Začalo někdy v osmdesátých letech. Já to de facto vedu. V pětačtyřicátém roce jsem tam přišel na měšťanku – ta byla od páté třídy. Když jsme v Albrechticích absolvovali, tak jsme si šli každý po svém. Jednou po létech jsme se ale potkali na pouti v Albrechticích a řekli jsme si, co kdybychom si jednou udělali sraz.

Jak dlouho dopředu setkání plánujete?
Svoláváme je zhruba půl roku dopředu. Zrovna předevčírem jsem posílal do Albrechtic na obecní úřad žádost o příspěvek na setkání. Znamená to vypůjčit si místnost od obce a zařídit další věci. Loni poprvé nám přispěli. Říkáme si každým rokem, že dokud se najde někdo, kdo by se zúčastnil a kdo by to svolal, že se budeme scházet dál.

Zajdou ještě i učitelé?
Chodí mezi nás ještě i poslední paní učitelka, nastoupila jako čerstvá abiturientka v pětačtyřicátém roce.
Všichni ostatní učitelé už odešli, už nežijí, ale ona je neuvěřitelně vitální, je jí dnes 84 let a stále jsme v kontaktu. Naposledy se nás sešlo kolem třiceti.

Jezdil jste po světě jako průvodce, vedl přidruženou kovovýrobu v Olešníku, kde byl předsedou tehdy váš kamarád z vojny Josef Musil, co děláte jako důchodce teď? Čtete třeba noviny?
Jsme ve Všeteči dva nebo tři, kteří berou denně Deník. První, co udělám, když vstávám ráno, tak si jdu pro noviny a k snídani je čtu.