Jak dlouho pracujete jako kuchař?
Mám rád práci kuchaře, jen teď máme bohužel kvůli pandemii zavřeno. Vaření se věnuji od mládí a jako takové gastronomii přes 15 let určitě. Z toho mám necelou půlku odpracovanou v zahraničí. Vždy mě tato práce bavila a vždy jsem ji úspěšně vykonával. Teď jsem momentálně již třetím rokem v restauraci u Klatov.

Co pro vás znamenal příchod pandemie koronaviru?
Samozřejmě něco nového. A jak ubíhaly první týdny, věděl jsem, že tohle bude na dlouho. Navzdory všem názorům lidí kolem a co bylo vidět v mediích, jsem věděl, že cesta jak nahradit chybějící finance a zároveň být blíže k tomu, co chci sám pochopit ohledně tohoto viru, je pomoct tam, kde je to nejvíce potřeba.

Jak jste prožíval první vlny?
První vlny byla spíš o pohodě, přeci ví každý kuchař, že by rád uvítal krátkou dovolenou. Ale s přibývajícím časem, jsem chtěl zase začít žít normální život. Chodit do práce, provozovat koníčky a volně dýchat jako každý. Čas jsem tedy využil na sto procent s rodinou a práce kolem domu. Když přišla druhá vlna, dozvěděl jsem se od mé tchyně o stavu, jak to v nemocnici vypadá, co se týká personálu.

Co vás nakonec přimělo k tomu, jít do nemocnice?
Asi každý v této době ví, jak to v nemocnicích vypadá. Hodně pacientů, málo personálu. Když jsem se dozvěděl od tchyně, která pracuje jako zdravotní sestra na JIPu, jak jsou už všechny zničené z nastalé situace, neváhal jsem. Zjistil jsem si, co je potřeba a přihlásil jsem se na pozici sanitáře na oddělení (covid, JIP, ARO), abych mohl pomoci tam, kde to je opravdu zapotřebí. Myslím si, že v téhle době by měli být lidé k sobě nápomocní. Spoustu lidí umí kritizovat vládu a nadávat, jak je všechno špatně, místo toho, aby se zamysleli, co je potřeba udělat pro to, aby jsme měli zase zpátky naše životy. Musíme si uvědomit, že opravdu hodně lidí je doma, ale ti v nemocnicích by domu chtěli, ale nemohou.

Kde konkrétně pracujete a co je vaší prací?
Pracuji na ARO, JIP ale převážně na covid oddělení. Jsem tam, kde je potřeba a kde potřebují sestry nejvíce pomoct například s těžkými pacienty. Mojí prací je být sestrám po ruce. Samozřejmě k tomu patří provádění osobní hygieny pacientům, dezinfikování všech povrchů na boxu, kde pacienti leží. Prostě vše, co by sestry zdržovalo od intenzivní péče o pacienty. Řekl bych, že jde o nejvytíženější oddělení v této době.

Setkal jste se i s nejtěžšími případy, jak to na vás působí? Co se ve vás odehrává?
Ano setkal a vzhledem k tomu, na jakém oddělení dělám, velmi často. Než jsem nastoupil, měl jsem obavy, jak to zvládnu. V hlavě mi vyskakovaly otázky – nebudu se stydět provádět osobní hygienu cizím lidem? Nebudu se bát mrtvého člověka? Co když chytím covid? Ale po nástupu, jsem zjistil, že jsem se bál zbytečně.

Když vidíte pacienty, kteří jsou odkázání právě jen na vaši a dalšího personálu pomoc, vůbec nad tím nepřemýšlíte. Prostě jdete a uděláte, co je potřeba. I v noci připravit exitus a odvézt mrtvého do márnice. Ale samozřejmě tato práce není pro každého a ne každý na ni má žaludek. Smekám před všemi, kteří ve zdravotnictví působí.

Když přijdu z práce domu, odehrává se ve mně pocit rozhořčení, proč lidé nechtějí dodržovat opatření a někteří to dokonce berou na lehkou váhu, když v nemocnici to potom odnášejí.

Práce a pomoc v nemocnici Vás pohltila na tolik, že u ní chcete zůstat, je to tak?
Ano, máte pravdu tato práce mě velice baví a naplňuje. Sám si tuto otázku kladu a ponechávám to budoucnosti. Nikdo nemůže říct, kdy tato pandemie skončí a kdy se vrátíme zpět k našim životům. Tato práce mě velice obohatila a přidala spoustu zkušeností. Jak to bude dál, ale nevím.