Larysa Antonovna Henijuš se narodila 9. srpna 1910 ve Žlobovcích v Hrodenské oblasti, která tehdy spadala do Ruské říše. V roce 1921 po bolševické kapitulaci v sovětsko-polské válce a podpisu Rižského míru připadla tato část Polsku a Bělorusové čelili polonizaci. Larysa byla proto nadšená, když v roce 1937 přijela s dvouletým synem Jurkou za svým mužem Janem Heniušem, který vystudoval na Univerzitě Karlově medicínu a vedl ordinaci odborného lékaře kožních a pohlavních chorob českého legionáře a plukovníka Vítězslava Hradila v ulici Na Poříčí.

Ve svých pamětech vzpomínala na skutečnou svobodu a demokracii tehdejšího Československa. Užívala si, že s rodinou mohli v pražských ulicích klidně mluvit bělorusky, aniž by se jim někdo posmíval. Larysa se záhy naučila česky a učila se vařit česká jídla.

První kniha jí vyšla v Praze roku 1942

Svůj první pražský domov našla rodina v Nuslích v pokojíku v domě zvaném Kašparák (nyní ulice 5. května č. 70), kde žila převážně chudina, emigranti a prostitutky. Právě zde Heniušovi zažívali předválečné události – sokolský slet v Praze, drama odtržení Sudet a vyhlášení mobilizace. Rodina se chtěla Československu odvděčit za vzdělání a pohostinnost, a tak se Jan Heniuš přihlásil jako dobrovolník.

V Praze začala Larysa psát. V roce 1942 vyšla v Praze bělorusky její první kniha Ad rodnych niu (Od rodných lánů) a zapojila se do malé běloruské komunity, do které patřili i představitelé Běloruské lidové republiky (BLR) vyhlášené v Minsku o sedm měsíců dříve než Československo. BLR byla záhy rozdrcena bolševiky, v lednu 1919 nad ní převzali kontrolu Sověti a ustanovili ji Běloruskou SSR.

Představitelé BLR se ve 20. letech usadili v Praze a Larysa dobře znala jak vdovu prvního exilového prezidenta Petra Krečeuského, tak i jeho nástupce Vasilja Zacharku. Když v roce 1943 umíral, povolal básnířku do nemocnice a řekl jí, že sice nezná lepšího kandidáta, než je ona, ale bohužel žena nemůže být prezidentem.

Dalším prezidentem BLR jmenoval Mikolu Abramčyka, jednoho z bývalých pražských studentů, který tou dobou už žil v Paříži. Larysu ale pověřil funkcí tajemnice a svěřil jí archiv i razítko. První dva prezidenti BLR jsou pochováni na Olšanských hřbitovech.

Pár dní po převratu je Sověti našli

Když si Heniušovi trochu polepšili, přestěhovali se do bubenské Heřmanovy ulice č. 7. Právě zde zažila rodina dramatické chvíle po příchodu Rudé armády do Prahy v květnu 1945. V bytě se objevili sovětští agenti a básnířku přemlouvali, aby se vrátila do Běloruska. Slibovali jí vysoký státní plat a solidní postavení. Heniušovi ale do Stalinova režimu nechtěli, a tak se rozhodli v bytě zavřít a nikomu neotevírat. Larysa tyto dny popsala ve svých vzpomínkách:

„Tak jsme proseděli týden až do soboty. V sobotu jsme vyšli. Do bytu se nahrnuli lidé, pláčou, líbají nás, přinesli jídlo a květiny. Jedni mysleli, že jsme utekli, druzí se báli, že jsme mrtví. A pak k našemu velikému domu přijelo nákladní auto s ,osvoboditeli‘ a vojáci drželi pod našimi okny roztažené plachty a velitelé zvonili, ale k našemu domu se sešla celá část města, kde jsme bydleli, celá čtvrť, a začali křičet, že nedají paní doktorovou, že jsme jejich lidé, dobří lidé!“

Po nezdařených pokusech o únos se Heniušovi obrátili na prezidenta Beneše s prosbou o ochranu a udělení československého občanství. To celá rodina získala v červnu 1947. I přesto raději Heniušovi Prahu opustili a MUDr. Heniuš působil jako lékař ve Vimperku. Jen pár dní po únorovém komunistickém převratu je Sověti našli i tam. Už 5. března 1948 byli manželé zatčeni a umístěni do sklepů vimperského zámku, později byli přemístěni do věznice v Písku.

Sovětské orgány je obviňovaly z protisovětské nacionalistické činnosti a požadovaly jejich vydání do SSSR. Byl v tom ale háček – jako českoslovenští občané nemohli být vydáni cizí moci. Řešení ale Sověti ve spolupráci s československými komunisty našli rychle. V červnu 1948 ministerstvo vnitra nařídilo národnímu zemskému výboru zrušit rozhodnutí o udělení občanství jako „zmatečné a nezákonné“.

Všechny žádosti o vystěhování byly zamítnuty

Syn Jurka byl odebrán českému poručníkovi a odeslán příbuzným do Polska. Manželé Heniušovi stanuli před soudem v Minsku, který je poslal na 25 let do gulagu za „činnost v protisovětských nacionalistických organizacích." Básnířka nazvala gulag sovětskou Osvětimí, kde jsou nevinní lidé páleni ne ohněm, ale mrazem. I při teplotě pod -40 stupňů Celsia byli vězni včetně žen často nuceni pracovat venku až deset hodin denně. I v gulagu Henijuš pokračovala v psaní běloruských veršů, které její krajané mezi sebou šířili přepsané na malých kouscích papíru.

V gulagu strávili manželé Heniušovi osm a půl roku, propuštěni byli tři roky po Stalinově smrti 1. července 1956 jako nesovětští občané. Po propuštění se usadili se v městečku Zelva v domě po rodičích manžela, který našel práci v místní nemocnici. Dlouho usilovali o návrat do Československa, ale marně. Henijuš odmítla přijmout sovětské občanství a manželé žili pod neustálým dohledem KGB vystaveni šikaně (na jejich zahrádce postavili veřejné záchodky).

Larysa žádala úřady, aby jí povolily vystěhovat se kamkoliv, klidně i k Papuáncům. Za hranice se dostali pouze jedinkrát, do polského Białystoku za synem Jurkou, který šel ve šlépějích obou rodičů – vystudoval lékařskou fakultu a zároveň psal básně.

Jan Henijuš zemřel v roce 1979 a Larysa Henijuš 7. dubna 1983. Na její pohřeb se sjížděli lidé z celého Běloruska, ačkoli ho sledovala policie. Syn Jurka zemřel dva roky po matce, vnuci žijí v Polsku. Její paměti Zpověď vyšly deset let po její smrti, v češtině v roce 2018.

Příběh Larysy Henijuš připomíná nezisková organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa, v rámci mezinárodního projektu „Rozvoj historické paměti Běloruska“. V něm předává Post Bellum zkušenosti s dokumentováním vzpomínek partnerům v Bělorusku. Více na www.pametnaroda.cz.