Předchozí
1 z 3
Další

Potřebují každého muže. Jsou otevřené už tři fronty: u Libanonu, Sýrie a Gazy. Je to těžký boj. Přítel mi ukazuje, kolik jídla dostali vojáci od lidí. Je to úžasné. Po dlouhé době brečel, když odklízeli mrtvá těla Izraelců,“ líčí Ilona.

Úterý 10. října

Jela jsem ráno na ministerstvo zahraničí zařídit něco ohledně mého víza. Záměrně jsem si vzala taxíka, abych viděla, jak vypadá město, kde v současné době bydlím: Netanja. To je teď asi nejbezpečnější místo v zemi. Zatím žádné raketové útoky ani teroristé, zaplaťpánbůh. Město je poloprázdné, pár lidí na ulicích. Obchody zavřené, otevřené jsou jen potraviny a stánky s ovocem a zeleninou, občas nějaká kavárna. Když jsem se bavila s taxikářem, byl si celkem jistý, že Izrael si své území i lidi teď už ubrání. „Jsme pořád silní, jen to teď potrvá delší dobu,“ říká. Vždycky mě ten jejich přístup uklidní.

Vojáci v Izraeli natáčejí, jaké jídlo se jim sešlo od civilistů:

Zdroj: se svolením Ilony Škamlové

Celkově se cítím relativně v pohodě. Vracím se do práce. Všichni sledují zprávy - masakr v kibucu, na hudebním festivalu, jednotlivé tragické příběhy lidí. Už od rána mi chodí esemesky od přátel a rodiny, ať se okamžitě vrátím domů a jak to tady u nás vypadá. Vím, že nemůžu odletět.

Můj přítel bojuje, jsem s ním často v kontaktu přes sociální sítě. Potřebuje podporu, už jen tím, že jsem pořád tady v Izraeli s ním. Posílá mi fotky i video, jak lidé nakupují vojákům jídlo a dokonce jim i vaří. Solidarita lidí je tady úžasná. Odjezd tedy zatím neplánuji.

Středa 11. října

Jsem v práci, a přitom řešíme s holkami ve skupině nabídku využití repatriačního letu. Máme WhatsApp skupinu, kde jsou české rodiny. Většina českých maminek s dětmi i studentky chtějí odletět. Bavila jsem se s jednou maminkou, která bydlí v mošavu hned vedle arabské vesnice. Vlastně si koukají tak nějak všichni společně do oken. Říkala, že chtěla zůstat v Izraeli, ale když viděla, jak arabská vesnice oslavuje a organizuje ohňostroj za zabitá těla Izraelců, tak se jí udělalo špatně a hned si koupila letenku.

S další maminkou z Tel Avivu jsem pak dlouho řešila, jak museli pětkrát za den a několikrát přes noc běhat během náletů na bezpečné místo. Brečíme nad tragédií v kibucu Kfar Aza. Všichni jsou nevyspalí a vystresovaní. Volám si s přítelem a jsem šťastná a vděčná, že žije.

Je noc. Vidím ho v kapuci. Je unavený, smutný, mluví pomalu. Když se mnou mluví, má zavřené oči, jak je unavený. Dost mě to vzalo. Brečím. Nemůžu už taky spát. Budím se po třech hodinách.

Čtvrtek 12. října

Jsem v práci. Cítím se docela dobře. Volám si s českou kamarádkou, která bydlí v jednom mošavu u Netanji. Je také vystresovaná. Vypráví, jak na ni rodina tlačí, aby se vrátila do Česka. Brečí. Chce být také oporou příteli a zůstat v Izraeli. Navíc pořádá sbírky jídla pro vojáky. Domlouvám se s ní, že se chci také přidat a pomáhat. V televizi v práci pak vidím, jak na Ben Gurionovo letiště přiletěli z různých míst mladí Izraelci, připravení bojovat za Izrael. Jsou to krásní mladí muži a vědí, že jde o život. Dost mě to vzalo.

Ilona Škamlová pracuje jako sociální pracovnice domova v Netanji.Ilona Škamlová pracuje jako sociální pracovnice domova v NetanjiZdroj: se svolením Ilony Škamlové

Pracuji a u toho brečím. Přijde ke mně učitelka našich klientů a uklidňuje mě. Obejme mě. Říká, že všechno bude v pořádku a Bůh jim pomůže. „Izrael to zvládne! Musíš tomu věřit a být silná,“ říká. Uklidním se. Hned potom máme poprvé od začátku války nálety na Netanju. Slyšíme rány a pomáháme klientům dostat se na bezpečné místo. Trvá to asi 10 minut. Hned nato máme poradu. Manažerka nám říká, kam běžet. Každý klient musí vědět, kam jít. Máme cvičení na zkoušku. Zvládli jsme to za 5 minut. Pokračujeme v aktivitách, jako by se nic nestalo. Malujeme, je to celkem relaxace. Nakonec pustím na YouTube hity 70. a 80. let a začnu tancovat. Přidává se ke mně učitelka klientů i učitelka malování. Cítím, jak moc potřebuji tanec.

Přes den mám opět hodně esemesek od přátel, ať se okamžitě vrátím domů. Někteří mi i volají. Cítím větší tlak než včera a je to pro mě těžké. Večer pak mám chvilku video s přítelem. Slíbil mi, že tento pátek, tedy zítra, ho po týdnu bojů pustí domů odpočinout si. Těším se, že se uvidíme. V rozhovoru se mi omlouvá, že ještě nemůže přijít. Potřebují každého muže. Jsou otevřené už tři fronty: u Libanonu, Sýrie a Gazy. Je to těžký boj. Trochu jsem to čekala. Ukazuje mi, kolik jídla dostali od lidí. Je to úžasné. Pak říká, že po dlouhé době brečel. A to když dnes odklízeli mrtvá těla Izraelců z nějaké vesnice a museli je odvézt na vojenskou základnu.

Oba jsme šťastní, že se vidíme. Říkám příteli, že od chvíle, kdy jsme se tady v Izraeli potkali, nemáme normální život. Pořád se něco dělo. Slibuje mi, že po válce to bude jiné. Pak se na obrazovce objeví další dva vojáci a mávají na mě. Děkuji jim za to, co dělají. Za to, že můžeme žít, dýchat i spát.

Jsem vděčná a oni se smějí. Doufám, že se dneska trochu vyspím. Každý den se modlím.

Ilona Škamlová