Marcela Svejkovská vyučuje dějepis přes dvacet let. Podle jejích zkušeností je přístup pedagogů k výuce dějin 20. století různý. „Podrobnější výuce dějin 20. století se někteří učitelé vyhýbají, možná ze strachu z konfrontace či diskuze. Pro mnohé jsou naopak kapitoly moderních dějin těmi nejpřitažlivějšími a didakticky nejnosnějšími,“ myslí si Svejkovská.

Alena Riedlová při výuce ruského jazyka.
70. léta na školách? Vládla v nich tísnivá atmosféra, vzpomíná bývalá učitelka

„Jsou to vesměs kapitoly, které nejsou líbivé a konkrétně s dobou komunismu stále nejsme my ani další země východního bloku vyrovnáni,“ říká Svejkovská. „Učitel by se ale neměl bát je otevřít. Pro výuku moderních dějin máme jako učitelé mnohé didaktické možnosti, které u starších témat chybí. Stále žijí pamětníci, můžeme učit skrze dějiny místa. Zvlášť u nás, zaniklé vesnice, odsun německého obyvatelstva. Všechno záleží na přístupu učitele,“ doplňuje učitelka.

Pro studenty by měl učitel plnit především roli průvodce. „Každá rodina má své pamětníky, rodinné osudy a studenti si podle nich utváří názor. Učitel tu není od toho, aby řekl: Tohle bylo špatně, tohle dobře. Měl by studenty přimět k diskuzi, byť konfrontační, a k tomu, aby si pokládali otázky a hledali na ně sami odpověď,“ vysvětluje Svejkovská.

Zdroj informací? Vede internet

Hodiny, které mají učitelé k dispozici pro výuku dějepisu, nejsou rozsáhlé. Na většině škol se mu věnují dvě hodiny týdně, některá gymnázia pak nabízejí i možnost rozšíření v seminářích soudobých dějin. Sami studenti vidí rozsah jako nedostatečný. „V dějepise jsme probrali mnohem víc hodin pravěku a starověku než dějin od 1. světové války,“ myslí si Matěj Liška z Mostu.

Film Víta Olmera Bony a klid
Ve škole se o něm mnoho nenaučili. Mladí znají socialismus hlavně z filmů

Další potvrzují, že větší studnicí informací než škola jim byla rodina. „Moji rodiče byli v roce 1989 přibližně stejně staří, jako jsme teď my. A spoustu věcí viděli stejně jako my. Takže od nich se dozvídám opravdu nejvíc,“ líčí Jiří Klepp z Kadaně.

Učebnice u studentů stojí jako zdroj informací na nejnižších příčkách žebříčku. Vede internet. Mladí vyzdvihují především portál Moderní dějiny, kde se nacházejí dobové dokumenty, nahrávky pamětníků a různé prezentace. Podobně interaktivní výuku by v hodinách jen přivítali. „Ve škole je to většinou hlavně o opisování učebnic a tabule, a to není motivující se o historii dále něco dozvídat,“ myslí si Slávek Pham z Kadaně.

Je jedním ze členů studentského týmu kadaňského gymnázia, který si našel k historii cestu skrze mezinárodní projekt. Ve volném čase pod vedením své učitelky Veroniky Kupkové bádali v historii zaniklé obce Přísečnice a tento týden pokřtili vlastní publikaci, která zpracovává osudy krušnohorské obce na více než pěti stovkách autorských stran.

Jan Hrušínský a Kateřina Konečná.
VIDEO: Chtěli byste se vrátit do dob československého socialismu 70. a 80. let?

„Na začátku ale nebyl zájem o historii, projekt nám přišel jen zajímavý. Pak jsme se ale dostali k práci v archivu, k práci s pamětníky. A potom nás to opravdu chytlo. Určitě by bylo dobré pro výuku dějepisu o práci s dobovými dokumenty rozšířit i běžně,“ dodává Slávek Pham.

Studenti kadaňského gymnázia si našli vztah k dějepisu i mimo školní lavice. Výsledkem je několikaleté bádání a obsáhlá publikace o zaniklé obci Přísečnice. Pokřtili ji ve čtvrtek 3. října.Zdroj: Deník / Kamila Minaříková