Stejně jako na jejich „řidiči“ – musherovi z Podbořan. „Mushing je styl života. Je to sice dřina, ale paráda. Za tu námahu jste odměněni jízdou v nádherné zasněžené krajině. Krása,“ rozplývá se.

Vyrážíme z louky nedaleko Hřebečné v Krušných horách. Z blátivých Podbořan, kde je sněhu vždy poskrovnu, tam Habásko za bílou nadílkou putuje pravidelně. „Dží,“ zakřičí musher a jeho spřežení na konci louky zahýbá doprava. Jako kdyby měl volant.

„U nás to nemáme doleva a doprava, ale ho a dží. Zastavuje se povelem stůj nebo stop, vyrážíme povelem go,“ vysvětluje Habásko. „Povely se používají mezinárodně, protože když vám uteče spřežení nebo se něco stane, může ho jiný musher zastavit a ovládat, psi mu rozumí,“ pokračuje.

Mezi světovou špičkou

Podbořanský musher patří dlouhodobě ke špičce. Doma má medaile ze světových i evropských šampionátů, včetně těch zlatých, několikrát vyhrál nejprestižnější závod u nás - Šediváčkův long.

Patří k několika málo Čechům, kteří dokončili extrémní závody na severu Evropy. Loni byl stříbrný na Polardistance ve Švédsku, předtím absolvoval Femundlopet a také úspěšně dokončil vůbec nejtěžší závod v Evropě Finnmarkslopet, absolvoval kategorii na 567 kilometrů. Nespoutanou krajinou přes nekonečné sněhové pláně skrz sněhové bouře, zamrzlé řeky a jezera, divoké hory.

Odměnou mu byla polární záře, dechberoucí výhledy. A radost ze zdolání extrémní výzvy.

Pokračujeme lesem, vítr se tam na chvíli zklidní, nabízejí se nám nádherné zasněžené scenerie. Stoupáme a dostáváme se zase na velmi větrnou planinu. Hustě sněží. V hlubokém a čerstvém sněhu, navíc v protivětru, čeká dnes na jeho svěřence velmi těžký trénink. Navíc mají v saních závaží – redaktora Deníku.

Czech sled dog race Hrob 4.10.2020, Roman Habásko: 

Zdroj: Youtube

„Vepředu spřežení jsou lídři, to jsou ti nejchytřejší psi. Já tam teď mám dvě mladé holky, zatím jim to jde. Následují ti, kteří drží rytmus a tempo. Pak zapřahám takové neutrální psy. Před saně se pak dávají nejsilnější psi, kteří nejvíce tahají,“ vysvětluje Habásko.

Dá se z Podbořan, kde sníh téměř nebývá, natrénovat na velké závody? „Dá. Už vím jak na to, musí se trénink uzpůsobit. Začínáme na konci léta s károu, postupně přidáváme kilometry v blátě v okolí Podbořan, a co nejdříve to jde, jezdíme za sněhem. Přece jen pohyb na sněhu je jiný, psi na něm musí najezdit co nejvíce. Na sněhu jsme teď tak pětkrát týdně,“ líčí musher. Letos je se sněhovou nadílkou spokojený, je jí dost. Jenže zase nejsou závody.

Životní koníček

Prvního psa si pořídil v roce 1995. Pak se čistokrevní sibiřští husky stali jeho životním koníčkem. Aktuálně má osmnáct psů. Jeho smečka každý měsíc sežere kolem 300 kilogramů hovězího masa, k tomu zhruba 160 kilogramů kvalitních granulí.

Náš okruh dnes měří 16 kilometrů. Nahoru, dolů, všem nástrahám se úspěšně vyhýbáme, přes pláně, lesy. Odpoledne ale spřežení vyrazí ještě jednou, aby splnilo svou denní dávku. „Jezdíme teď tréninky od 30 do 70 kilometrů. Normálně, kdyby se závodilo, by to bylo více, ale letos, když se kvůli koronaviru vše ruší, tréninky nenatahuji. Jezdíme pro radost, udržujeme se,“ popisuje musher a ukazuje při tom nádhernou krajinu zasněžených Krušných hor. Etapy na závodech ve Skandinávii se totiž pohybují i přes 100 km za den. Habásko ale letos na sever kvůli koronaviru nezamíří.

Když někteří mladí psi ve spřežení občas trochu vybočí, stačí povel a rychle se srovnají. Habásko své svěřence ovládá s přehledem, na saních se závažím se rozhodně jen neveze. Musí neustále vyvažovat, navádí psy na správnou trasu, musí se vyhýbat nástrahám přírody, do kopce pomáhat. „Je to docela dřina, pořádná posilovna. Ale to k tomu patří. Odměnou jsou ty nádherné výhledy, překrásná příroda, volnost. Je to prostě styl života, mám to moc rád,“ říká.

Po rychlém úseku v lese pokračujeme zase přes dlouhou pláň. Psi nezpomalují, ani když si potřebují ulevit, naučili se to stihnout za běhu. I když jsme v poměrně hlubokém sněhu, jedeme rychlostí kolem čtrnácti kilometrů za hodinu. „Když jsem tu jel, když bylo pěkně a nebyl hluboký sníh, tak to bylo dost přes dvacet,“ vypráví. A maximálka? „Na upravených tratích jsme to zkoušeli a bylo to těsně pod padesát. Ale to je maximum severských plemen,“ tvrdí. Na dlouhých extrémních závodech se průměr pohybuje kolem patnácti kilometrů za hodinu.

Svačinka za odměnu 

Přichází další stoupání, tentokrát asi dva kilometry dlouhé, psím sportovcům se moc nechce. Ale jejich musher hvízdne, což je povel pro přidání a spřežení zabere. S pořádným kopcem si jeho svěřenci, i když s námahou, poradí a pokračujeme střídavě lesem, kde to tolik nefouká a doslova letíme, a přes mrznoucí a těžké pláně.

„Baví je to, vždycky se ohromně těší. Když se chystám, musím saně přivázat k autu, jinak bych to neudržel. Jsou jako blázni, natěšení,“ směje se Habásko a je na něm vidět, že stejně natěšený a nadšený je i on. „Nádhera,“ přidávám se i já a obdivuji, jak spřežení nepolevuje, pořád letí a maká.

Míjíme běžkaře a po krátkém sjezdu už zase stoupáme. Je skoro závěr tréninku, na spřežení to ale není vidět. Habásko chválí lídry, se kterými má každý musher nadstandardní vztah, musí jim věřit, přece jen oni vedou celý „vláček“. Dnes měli kvůli sněžení a větru velmi těžký trénink. Za odměnu dostanou masovou svačinku. „Je to vlastně moje rodina. Nejdříve to byl jenom koníček, ale nějak to přerostlo,“ směje se při loučení Roman Habásko. A už se opět těší na další vyjížďku nádhernými Krušnými horami.