Na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem studuje navazující magisterský obor učitelství pro základní školy. Své pedagogické umění aplikuje i v praxi, druhým rokem na Základní škole Předlice učí angličtinu a občanskou výchovu. „V islámu je učitel prorok, posel, takže k výuce tak i přistupuji. Dětem chci něco předat,“ vysvětluje sympatická muslimka.

Jak jste se ocitla v České republice?
Můj táta studoval přes stipendium ve Frankfurtu v Německu. Pak se vrátil do Libanonu a vzal si mamku. Chtěl zkusit, jaký je tam život. Jenomže se tam pořád válčí, navíc Palestinci nemají v Libanonu tolik práv - nikdy třeba nedostanou občanství a nemohou vykonávat mnohá povolání. V roce 1999 se tedy rozhodl znovu odletět do Německa a následně se usadit v České republice. Po roce, když mi byly čtyři, jsme se za ním přestěhovali i my, já, moje mamka a dva sourozenci. Zbylá část rodiny, babička, dědeček, tety, strýcové, bratranci a sestřenice, zůstala v Libanonu. V Čechách naše rodina pronajímá auta, byty a také překládá arabské klientele. Jezdíme s nimi také tlumočit na úřady nebo během jejich pobytu v lázních. Já osobně jsem překládala hlavně Syřanům, když se chystali do Německa. Ale i jiným migrantům, když chtějí zažádat o azyl.

Z vaší řeči vůbec nelze poznat, že jste Palestinka. Cítila jste někdy od veřejnosti, že by vám dávala najevo vaši odlišnost?
Asi ano. Když jsem šla do první třídy, tak po mně děti ze začátku trochu pokukávaly. Také v září 2004, kdy čečenští islamisté ve městě Beslan zabili stovky dětí a civilistů. O hudebce jsme měli minutu ticha a ostatní na mě koukali. No, a poslední malá zkušenost byla na UJEP. První den v semestru, 15. září 2014. Před velkou aulou pedagogické fakulty stálo asi 80 až 90 lidí. Když jsem tam dorazila, všechny hlavy se otočily na mě. Ale musím dodat, že jsem na univerzitě nikdy skutečně necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval.

Nehoda tří aut na Benešově mostě v Ústí nad Labem
VIDEO: Řidič jel rychle, dostal smyk. Prohlédněte si záběry z nehody na Benešáku

Jedním ze symbolů arabského světa je zahalování žen. Ve vašem případě jde o šátek přes hlavu. Proč ho nosíte?
Šátek je moje identita, symbol svobody. Není den, kdy bych ho neměla. To bych raději zůstala doma. Diskuse o zákazu nošení šátku je stejně absurdní, jako kdyby teď někdo přišel a nakázal všem, aby šátky nosili. Tak proč by to někdo měl zakazovat mně?

Kolik šátků máte?
Asi přes padesát, různé barvy i odstíny šedi, včetně různých materiálů, látek i hedvábí. Něco mám z Čech, větší množství pak z Libanonu i z Německa. V nošení šátku hraje obrovskou roli tradice. Celý Arabský poloostrov nosí nikáb. Čím víc věříte v Boha, tím více se kryjete. My ho nosíme z principu, že jenom náš manžel nás může vidět odhalené. Moderní šátky, kdy jsou ženám vidět oči a krk, se nosí třeba v Egyptě. Irák má čádor, Pákistán burku, tedy i síťku přes oči.

Kdy jste se rozhodla, že šátek začnete nosit?
Tehdy na základce, když zástupkyně ředitele nechtěla, abych ho nosila. Když jsem poprvé letěla do Libanonu a byla jednou z mála holek, které ho nenosí, připadala jsem si divně. Jako bych k té komunitě nepatřila. A pak jsem si řekla, že jsem hezká i v tom šátku. Jsem muslimka, měla bych ho nosit. Ve 14 letech jsem přestupovala na zdrávku a uvědomila si, že když měním školu, lidi, přijdu tam už jako „zašátkovaná“ holka. Tím, že mě znali na základce jen bez šátku, najednou to pro mnohé z nich bylo zvláštní. Ale zvykli si rychle.

Koupaliště Brná.
Komentář: Snad Brná po té ostudě získá zpět svou dobrou pověst

V Teplicích si lidé stěžují hlavně na nepořádek, který po sobě v tamním parku muslimští turisté občas zanechávají. Co si o tom myslíte?
Já tam vůbec nechodím, už rok bydlíme v Ústí. Nechci jim zlegalizovat, že mohou dělat nepořádek, to v žádném případě, ale oni si pravděpodobně ještě nestačili zvyknout. Jsou mezi nimi lidé, kteří jsou zvyklí, že za ně někdo uklidí. Ve svých domovech mají mnohdy služebné, které se o všechno starají. Můj názor je takový, že je hezké, když se sejdou, ale musí se naučit po sobě uklízet… Tedy hlavně po svých dětech. Nabídnu ale také i další pohled na Teplice. Je to město s nejlepší finanční kondicí v kraji. Nebýt Arabů, nikdy by nebyla otevřena Fontána a Galerie. Na tyto případné důsledky je také třeba brát zřetel. Jsou pro ně turisti důležití, či ne?

Nemyslíte si, že by byl český národ nenávistný vůči cizincům?
Ne, nenávist necítím. My jako rodina jsme měli pár incidentů, to ano, ale věřím, že to jsou jedinci, kteří za nimi stáli. Například si vzpomínám, že nám jedna těhotná paní narazila autem do našeho auta a odrazila nás ještě do dalšího. Následně volala na policii, že ji pronásleduje auto plné Arabů. Úplně celou situaci otočila. Když přijeli policisté, odmítali si poslechnout naši verzi. Pořád opakovali, abychom nedávali ruce do kapes. Asi si mysleli, že se odpálíme nebo jiný nesmysl. Náš život v komunitě ale jinak není narušen. Chodíme do modlitebny, čteme korán, učíme se číst správně arabštinu a pak si povídáme mezi sebou.

Jak vypadá vaše modlitebna?
Není to mešita, to by měla věžičku zvanou minaret. Máme dvoupatrový barák se zahradou schovaný za domovem důchodců. Je to přínos i pro mé žáky na základní škole, kde učím. V sedmé třídě jsme začali probírat náboženství a moji žáci tak mají konkrétní představu, jak islámská víra vypadá či jak se modlíme.

Navštívili jsme televizní a rozhlasový vysílač Buková hora na Děčínsku. Při pořizování reportáže jsme prošli veškeré technické provozy od těch historických, které  už nejsou funkční, ale mají zde nostalgickou hodnotu až po nejnovější digitální vysílače. P
FOTO: Provoz vysílače na Bukové hoře hlídá správce už 30 let

Učíte na Základní škole Předlice (žáky od 4. do 9. třídy), tedy v poměrně specifickém prostředí vyloučené lokality. Jak vás tato práce naplňuje?
Vyučuji angličtinu a občanku. Byla jsem tam měsíc na praxi a později mě oslovili, že mě chtějí nastálo. V islámu je učitel prorok, posel, takže k výuce tak i přistupuji. Dětem chci něco předat. K čemu mi je učit chytré dítě, kterému rodiče zaplatí 150 doučování a kroužků? Tady cítím a věřím, že dětem z Předlic mohu pomoci a že mě potřebují, hlavně můj individuální přístup. Když vám malé děti řeknou, že je nikdo nechce, že jsou pro společnost přítěž, tak je něco špatně. Když ale cítí, že je má někdo rád, tak je to ta správná cesta i motivace. Nepotřebují učitele, který odvykládá látku a odejde. Hledají v něm vzor, kterému se můžou svěřovat.

Jak vycházíte s rodiči svých žáků?
To je případ od případu. Někteří do školy vůbec nikdy nepřišli, někteří rodiče některých problémových žáků ale zase dokážou zasáhnout. Minulý rok jsem měla číslo na všechny rodiče, takže stačilo zavolat a bylo všechno v pohodě. Psali mi i SMS, že jejich ratolest nemůže přijít do školy, protože je nemocná, že výlet zaplatí později a tak podobně. Prostě i rodiče potřebují cítit, že učitel dítě vnímá a neodsuzuje ho.

Myslíte si, že povolání učitelky je vaším životním posláním?
Myslím si, že u něho zůstanu. Dokázat dětem, že tu pro ně jsem, je lepší než cokoli jiného. Chtěla bych pořád učit a stoupat v umění učit stále výš a výš.