Zatímco loni si přímo na náměstí přišli na své díky kruhovému kluzišti bruslaři, letos mohou jásat ti, kteří mají rádi běžky. K okruhu mezi atletickým stadionem a letním kinem se dá pohodlně dojet autem, přesto se tu a tam objeví i někdo, kdo přichází pěšky, zřejmě ze zastávky MHD.

Hodinu po čtvrtečním poledni jezdí na trati tři sportovci, ke kterým se chystám připojit. První metry jsou dost nejisté, nevím ani kde mám jet. Do vyjetých kolejí se zatím neodvažuji, tak se posunuji po kraji stopy pro bruslení. Jezdí tam i ostatní, tak se to asi smí.

Trať byla v půlce ledna, když se začalo jezdit, delší, ale ani mi nijak nevadí, že je aktuálně k dispozici jen dvě stě padesát metrů, s ostatními si nijak nepřekážíme. A to ani když se odvážím do vyjetých kolejí, kde to jede o poznání rychleji.

Trať je dost široká a klidně můžu skoro každé kolo zastavit na kus řeči s fotografem. Občas pár metrů zacouvám, aby měl pěkný záběr, i v protisměru mě donutí jezdit, protože rolba je tak a tak zaparkovaná. „Udělal bych fotku s rozmazaným pozadím,“ sděluje mi po pár minutách. Když mu to odsouhlasím, dodá: „To ale budeš muset jet trochu rychleji.“ Aha, dobře, zkusím to. Rychlé to moc nebylo, ale zkušený fotograf si vždycky nějak poradí.

I když se po trati jinak kloužu tempem rychlejší chůze, začínám se lehce potit a i nohy už trochu cítím. Ke konci už se mi zdá, že mi to celkem jde, baví mě to a je to zřejmě vidět. „Mohl bys klidně na Zlatou lyži,“ říká fotograf, když si sundávám běžky. A než se začnu naparovat, dodává: „Třeba roznášet čaj nebo tak něco.“ Takže to asi až tak profesionální výkon nebyl.