„Jsem přesvědčený, že pokud něco nevypadá esteticky, tak ještě není důvod se toho zbavovat,“ říká v rozhovoru Deníku zakladatel spolku Nádraží Náměšť.

Proč jste se začal zajímat o osud nádraží zrovna v Náměšti na Hané?
Pocházím sice z Těšetic a desátým rokem bydlím v Olomouci, ale v Náměšti mám část rodiny. V dětství jsem příbuzné často navštěvoval, jejich dům stojí kousek od trati. Když jsem u nich býval, sledoval jsem projíždějící vlaky, s babičkou jsme jezdívali třeba do Prostějova. Všechny naše procházky vedly okolo tohoto nádraží, vytvořil jsem si k němu určitý vztah. Jeho budova je navíc jedna ze třech původních na trati Olomouc – Čelechovice na Hané.

Ty zbylé dvě jsou které?
V Čelechovicích a v Příkazech. Starší nádraží na této trati nejsou. V Příkazech je budova upravená, má přístavbu dvou okenních řad. V Čelechovicích je de facto stejná stavba, akorát má na opačné straně rampu a trochu jinak okna. Budova na náměšťském nádraží od jejího vzniku roku 1882 prošla řadou rekonstrukcí, ale její historická hodnota se nemění. I proto mi není jedno, že by se měla zbourat.

Kdy jste si poprvé řekl, že je potřeba s tím něco dělat?
V době, kdy jsem se stěhoval do Olomouce, jsem si v Náměšti ještě kupoval jízdenku. Pak tam najednou skončila funkce výpravčího. Potom tam už jenom seděla paní v pokladně, která po nějaké době taky zavřela. Následně uzavřeli i čekárnu. To už jsem začal přemýšlet, co že se to děje. V roce 2017 byl zbourán přístřešek ze 70. let minulého století, a to byl pro mě ten hlavní impuls, kdy jsem začal zjišťovat, o co jde.

Co jste udělal?
Poslal jsem e-mailem dotaz na Správu železniční dopravní cesty, které České dráhy předaly do vlastnictví většinu nádražních budov v České republice, co se bude dít se zbytkem nemovitosti. Odepsali mi, že budova bude nabídnuta k prodeji, a pokud se nenajde zájemce, tak se zdemoluje. V té chvíli mě napadlo pokusit se s tím něco udělat. Proto jsem v únoru 2017 založil facebookovou stránku Zachraňme nádraží v Náměšti na Hané, pak už se to tak nějak samovolně rozjelo.

Vrhl jste se do toho sám, nebo vás bylo víc?
Nejdřív úplně sám. Postupem času se začali ozývat a přidávat další lidé. Letos v únoru jsme založili spolek Nádraží Náměšť. Na první jednání nás přišlo osmnáct, u jeho založení bylo jedenáct členů a momentálně nás je šestnáct. K tomu máme spoustu podporovatelů, někteří z nich by se rovněž chtěli stát členy spolku, takže se určitě rozrosteme.

Setkal jste se i s negativními názory veřejnosti?
Určitě, ale nebylo jich moc. Dokonce i od mé rodiny tam byly negativní reakce. V záchranu nevěřili, chtěli ať to nechám spadnout a tak podobně. Hodně lidí je přesvědčených, že ta budova není estetická – což není, to si řekněme popravdě. Já jsem ale přesvědčený, že pokud něco nevypadá upraveně, tak ještě není důvod se toho zbavovat. Naopak, oceňuji, že vzhled budovy je víceméně původní, i když k nějakým úpravám interiéru i exteriéru došlo.

Podařilo se vám už něčeho dosáhnout? Je nádraží definitivně zachráněno?
Slavíme dílčí úspěchy. Letos například SŽDC rozhodla, že se objekt demolovat nebude. Vyhlásí veřejnou soutěž na odkup budovy a její rekonstrukci. Konkrétní suma stanovena nebyla. Kdo nabídne víc, vyhraje. Náš spolek se soutěže zúčastní, peníze sháníme pomocí veřejné sbírky, která skončí 31. října.

Odkoupit objekt je jedna věc. Co s ním ale potom?
Prázdné ty prostory rozhodně nezůstanou. V přízemí by byla kavárna a informační centrum, kudy by se člověk dostal na prohlídku budovy. S tím souvisí venkovní rampa, která by po zabezpečení mohla sloužit jako zahrádka kavárny. Vedle by mohlo být dětské hřiště. V patře bych rád zprovoznil muzeum lokálky, protože historie místní vlakové trati je velmi zajímavá a na dlouhé povídání. Postupně bych investoval i do přeměny budovy, které toužím vrátit původní vzhled z konce 19. století. Mám k dispozici plánky a pár dobových fotografií.

Na to všechno ale peníze z právě probíhající sbírky jistě stačit nebudou.
Vybraná částka by pokryla hlavně odkup a nejnutnější opravy, třeba střechy nebo oken. Časem by měla být nemovitost soběstačná a vydělávat si na sebe sama. Například zpočátku plánuji pronajímat přilehlý sklad, zájemce už mám. Turistům bych mohl nabídnout ubytování, moje vize zahrnuje i pokoje pro lidi, kteří jezdí do Náměště nejen na zámek.

Mluvil jste o zajímavé historii místní trati. Mohl byste ji stručně shrnout?
Původně šlo o řepařskou dráhu. S osobní dopravou se zřejmě počítalo taky, ale těch vlaků nejezdilo tolik. Záměr stavitelů byl propojit sladovny v Příkazech a cukrovar v Drahanovicích, Čelechovicích a v dnešních částech Olomouce – Hejčíně a Holici – s olomouckou dráhou. Pak se přidávaly ostatní podniky, pro něž to bylo ekonomicky výhodné. Zajímavostí je například i to, že v Olomouci vlaky sloužily jako městská hromadná doprava, než je nahradily tramvaje.

Historie vás očividně baví. Čím se vlastně živíte a co rád děláte?
Jsem vystudovaný fotograf. Paradoxně jsem se tomu ale nikdy nevěnoval na plný úvazek, je to jen koníček. Dělal jsem všechno možné, například taxikáře nebo knihkupce. Teď se věnuji hledání předků. Lidé mi platí, abych pátral po historii jejich rodu. Takže objíždím matriky, knihovny nebo hřbitovy, většinu času ale trávím u počítače při čtení v digitálních archivech. Mám to jako živnost. K tomu jsem letos převzal funkci obecního kronikáře v rodných Těšeticích. S tím vším souvisejí vlaky a nádraží, jejich historie mě zajímá.