„Někteří jedinci se po návratu ocitli na chudém venkově, a neměli tak možnost dokončit ani základní vzdělání,“ poznamenala antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci, která sleduje pohnuté osudy „namibijských Čechů“, o kterých loni vydala monografii Černí sokolové. Příběh namibijských dětí vypráví i připravovaný celovečerní dokumentární film, který by měl mít premiéru letos.

Základní sdělení vaší knihy by se dalo shrnout takto studijní pobyt v Československu vnesl do životů mladých Namibijců pořádný zmatek. Můžete to rozvést?
V podstatě všichni si nesou nějaké duševní trauma. Jako malé děti viděli válku. V Československu čelili šikaně a někdy i sexuálnímu zneužívání ze strany namibijských vychovatelek, které je doprovázely. A konečně možná nejvíc traumatizující pro ně byla nucená relokace do Namibie v roce 1991, na níž nebyli připraveni. Tyto události výrazně poznamenaly jejich osobnostní vývoj. Někdo to řeší na odborné úrovni návštěvami psychologa. Bohužel někteří tíhu osudu neunesli a tragicky zahynuli.

Zažívali mladí Namibijci po příletu do Československa velký kulturní šok?
Nevěděli, kam vlastně jedou, proč tam jedou a ani na jak dlouho. Tyto informace jim nikdo nesdělil. V osvobozeneckých táborech byli vychováváni k tomu, že běloch je nepřítel. Tudíž když se ocitli u nás a viděli kolem sebe samé bělochy, tak je popadl děs. Když pak viděli usměvavé tváře vychovatelů a učitelů, tak pochopili, že jsou v přátelské zemi. S adaptací měli samozřejmě problémy. Bylo jim mezi pěti a osmi. Neměli žádné hygienické návyky. Neuměli jíst příborem. Nesnášeli chodit v botách. Pochopitelně největším problémem byla jazyková bariéra.

Jakým způsobem a jak rychle se to řešilo?
Jejich rodným jazykem je ošivambo. V angličtině znali pouze vojenské povely. V Bartošovicích na ně všichni mluvili česky a školní výuka byla též pouze v češtině. Museli se naučit český jazyk během tří až čtyř měsíců, což se jim povedlo. Byli v tom velice šikovní.

Africké děti občas z internátní školy vyjížděly na výlety. Navštívily opakovaně i Prahu. Co tam dělaly?
Komunistický režim využíval děti k vlastní propagaci. Ony de facto zhmotňovaly ideu internacionální solidarity. V Bartošovicích je pravidelně navštěvovala předsedkyně Československého svazu žen Marie Kabrhelová a přijal je i prezident Gustav Husák. Do Prahy vyjížděly na oslavy Prvního máje, Mezinárodního dne žen nebo Mezinárodního dne dětí. Měly i různá kulturní představení, na kterých tancovaly své tradiční ovambské kruhové tance, které kombinovaly s českými folklórními písněmi.Udělali z nich takové cvičené opičky vystavované při různých příležitostech – hlavně politických. Třeba na pozvání Marie Kabrhelové navštívily Palác Kinských, kde vystoupili spolu se souborem Valášek na nádvoří. V Praze měly také bohatý kulturní program, který zahrnoval mimo jiné návštěvu Národního divadla.

Hodila se „namibijským Čechům“ znalost češtiny i po návratu do Afriky?
Spolu navzájem komunikují česky. Většina z nich se setkává, udržuje pravidelné kontakty. Ať už v rámci měst, kde žijí, nebo prostřednictvím „chatových“ skupin na internetu. Tam si píší v češtině. Zhruba třetina z celkového počtu se v roce 1998 vrátila do Česka studovat zde vysoké školy. Tito namibijští Češi mají češtinu perfektní. Ostatní, kteří se vrátili z Evropy v roce 1991, mají spíše pasivní znalost. Jsou schopni číst české zprávy, což dělají rádi a zdejší dění sledují. Nejsou už ale schopni komunikovat plynule. Nicméně rozumí, když na ně mluvíte česky. Jinak v Namibii není žádná česká komunita ani větší česká firma a naše mateřština je tam proto nevyužitelná z hlediska obživy.

Z lidí, jejichž osudy sledujete, měli být podle tehdejší dohody mezi Československem a osvobozeneckým hnutím SWAPO budoucí elity nezávislé Namibie. Byl tento cíl naplněn?
To rozhodně ne. Valná většina namibijských Čechů dnes žije v Namibii a přibližně zapadají do socio-ekonomického profilu této země, kde je více než polovina lidí v produktivním věku nezaměstnaná. V současné chvíli jich nemá zaměstnání více než třetina. Někteří bohužel žijí na hranici chudoby v plechových domečcích bez elektřiny a podobně. Obzvláště strádají ti, kteří bydlí na méně rozvinutém severu země. Naopak ti, co měli možnost studovat na vysoké škole a dovezli si z Česka diplom, zastávají poměrně dobré pracovní pozice. Řada z nich působí ve státní správě, vykonávají práci vojáků nebo policistů. V jiných sektorech, jako je například zdravotnictví, je to ale o dost horší. Příjmy tam bývají velice nízké.

Žádné velké kariéry tedy z „experimentu“ nevzešly?
Obecně lze říct, že si namibijští Češi nežijí nikterak nadstandardně, přestože získali vzdělání v Česku. Oni sami se považují za oběti jakéhosi politického podvodu. Byli vychováváni jako elita budoucího národa a v podstatě skončili na „smetišti dějin“. V poslední době se ale aktivizovali a začínají se skrze jednu neziskovou organizaci domáhat svých práv jakožto potomci válečných hrdinů. Po jménech jejich otců se jmenují letiště, školy či ulice, oni sami ale často živoří. Domáhají se proto finanční kompenzace na namibijské vládě nebo minimálně uznání, že jsou skutečnými potomky hrdinů. Řada z nich dodnes pátrá po své identitě a rodinném původu, protože po návratu do Namibie začali postupně zjišťovat, že jejich otcové nezemřeli v boji za nezávislost, jak jim bylo v Československu řečeno, ale stále žijí – jen o ně nejeví zájem.

Jaké jsou vzpomínky Namibijců, kteří u nás později studovali i na univerzitách, na konec 90. let v Praze a dalších velkých městech?
Bylo to pro ně velké rozčarování. Od návratu do Namibie v roce 1991 si kultivovali představu Československa jako jakéhosi ráje na zemi, kde měli hojnost všeho. České vychovatelky se o ně staraly opravdu pěkně, stejně tak učitelé. Měli na Československo převážně pozitivní vzpomínky a vrátili se k nám s představou, že se země nijak neproměnila. Deziluze pak pramenila ze setkání s rasismem, xenofobií a se sexismem v případě dívek. Narazili též na tvrdou nekompromisnost cizineckých úřadů, s nimiž řešili platnost víz. Tři studenti kvůli tomu byli deportováni zpět do Namibie. Problém byl asi i v tom, že si v hlavách prodlužovali dětství „ukradené“ předčasnou relokací do Namibie. Neuvědomovali si proto příliš, že jejich nová pozice vyžaduje určitou zodpovědnost, píli a práci. Proto také řada z nich nedostudovala.

Máte pocit, že jsou dnes Afričané žijící v Česku přijímáni majoritou lépe než v minulosti?
Obecně to takto myslím nelze říct. Zvláště po migrační krizi roku 2015 si mnozí zde pobývající Afričané stěžovali, že se nálady ve společnosti proměnily. Že k nim lidé přistupovali velmi negativně čistě na základě barvy pleti. To platí též o „namibijských Češích“, kteří se skutečně jako Češi cítí, protože v nich bylo češství v dětství kultivováno. Když se pak vrátili před více než dvaceti roky, tak měli pocit, jako by jim to češství sami Češi odpírali. To bylo pro ně největší zklamání. Aktuální nálada ve společnosti je z mého pohledu dost rasistická. Velká města, kde je více lidí vzdělaných a zvyklých na černochy, jsou jako prostředí tolerantnější. Tři namibijští Češi se předloni po necelých třiceti letech k nám vrátili kvůli práci a ocitli se v Benešově. A nestíhali se divit, co se tam děje. Jedna z žen byla dokonce fyzicky napadena neonacisty.