Na heliport v krajském Ústí nad Labem usedá Barča, typicky žlutý vrtulník Letecké záchranné služby, který v Ústeckém kraji zachraňuje životy. Právě se vrací z dopravní nehody v Lounech, kde vypomáhal u bouračky auta s motorkářem. Stroj se vrací sám, zranění účastníků nehody se naštěstí ukázala jako lehká.

Úplně prázdný ale není, z kabiny spolu s osádkou vystupuje také legenda mezi piloty, 63letý Pavel Špilka, který letos oslavil už 41 let kariéry pilota. „U létání je dobré začínat od píky, aby si člověk čuchnul k tomu nejhoršímu, co na letišti je,“ začíná své vyprávění Špilka, který pochází z vojenské rodiny. Ze základní školy se dostal do letecké školy ve slovenských Košicích, a stal se tak leteckým mechanikem.

„Tehdy za mnou přišel inspektor vrtulníkového letectva s tím, že potřebují piloty vrtulníků. Nabídl mi, že bych mohl jít do pilotní školy. V tu dobu jsem se měl ženit v Plzni, takže mi vadilo, že bych byl další čtyři roky daleko v Košicích. Nabídl mi tedy, že můžu jít do důstojnické pilotní školy, která trvala necelé dva roky, což pro mě bylo výhodnější,“ pokračuje Špilka, který nakonec absolvoval v Košicích i vysokou školu. Po jejím skončení zastával i pozici inspektora bezpečnosti letu a pilotáže.

Nejdéle létal na Mi-24 u leteckého pluku. Po revoluci roce 1991 pomáhal zakládat leteckou část záchranné služby v Plzni. „Bavilo mě to, člověk se toho spoustu naučil. Pak ale přišla divoká léta a v roce 1997 nás jako záchranku zrušili.

Záchrana lidí při povodních

V noci v červenci 1997 mi najednou volali, že se na Moravě děje něco divného a že zřejmě budou záplavy,“ vzpomíná Špilka. A taky že ano. Náhle bylo potřeba všechny piloty dostat do akce na záchranu lidských životů. „Měl jsem možnost odlétat všechny povodně, což mi dalo spoustu zkušeností. Může existovat sebelepší metodika, ale ostrý zásah se do ní nikdy nevejde. Musíte mít perfektně připravený a sehraný mančaft a umět improvizovat, bez toho to nejde,“ uvádí Špilka.

Pavel Špilka, dlouholetý pilot záchranářského vrtulníku a zaměstnanec provozovatele letecké záchranné služby DSA

Nezřídka se pilot vrtulníku musí vypořádat s náročným přistáním třeba v městské zástavbě.  Foto: Deník/Karel Pech

Podle jeho slov se z pilota může stát profesionál za zhruba deset let tvrdé práce. „Často létají lidé, kteří na to sice mají finance, ale současně i přezíravý přístup. Nechtějí se moc učit teorii a chtějí být hned chytří. Položí na stůl peníze, odlétají si na vrtulníku povinných 45 hodin a už létají sami. Mají najednou pocit, že jim narostla křídla. Letectví se dost přiblížilo k normálnímu řidičáku na auto, a tak i mezi piloty jsou hazardéři,“ říká Špilka.

Ústecký kraj je podle jeho slov specifický hned v několika oblastech. „V dolíku mezi Krušnými horami leží jedno město za druhým. Přistávat v městské zástavbě je pro nás noční můra. Musíme brát ohled nejen na bezpečnost svoji, ale i nezúčastněných osob v místě přistání a v neposlední řadě na soukromý majetek. Nedávno jsme například přistávali ve městě a najednou zpoza křoví vyjela paní na invalidním vozíku. Okamžitě jsme museli pryč, protože bychom ji silným proudem vzduchu převrátili,“ popisuje Špilka.

Nejnáročnější jsou však zásahy v nepřístupném terénu. „Těchto případů máme zhruba 40 do roka, patří sem hlavně Tiské skály, České Švýcarsko a Labské údolí. Když letíme pro horolezce, jsou tam turbulence, nepřehledný terén i vysoké skály. Když pacienta potřebujeme vytáhnout, musíme s vrtulníkem přímo ke skále a slanit k němu. Dolů jde vždy doktor a záchranář, vysazovač pracuje s pilotem,“ říká Špilka.

Zraněného člověka lékař se záchranářem zajistí, dají ho do matrace a transportní evakuační sítě a pilot ho v doprovodu doktora vyzdvihne. „Nesmím s ním zavadit o stromy, větve, skálu. Když to jde, tak pacientovi raději dáváme i přilbu. Tohle všechno se dělá na 40 i 60metrovém podvěsu. Je to až hodinářská práce,“ zmiňuje Špilka.

Jde o životy a vteřiny

Podle něj je profese pilota hlavně o zkušenostech, postřehu a odhadu situace. „Když letíte například k dítěti, které se dusí, záleží na každé vteřině. Najednou máte přistát vedle hospody, kde lidi popíjejí pivo a mají tam slunečníky, a vy víte, že na 90 % celou předzahrádku silou vzduchu při přistání zlikvidujete. Kdybyste přistáli dál, riskujete život dítěte. Takže zvolíte první možnost. Dítě odvezou, dobře to dopadne, ale jako pilot máte obrovský problém, protože hospodský si začne stěžovat a firma se ptá, proč jste tam vlastně sedal. Kdybych se měl dívat po celém okolí, tak bych nikdy nepřistál. Jako pilot se tedy rozhoduji v daném okamžiku, zda je na tom pacient opravdu tak špatně, abych mohl riskovat právě i poškození majetku,“ podotýká pilot.

Typické pro sever Čech je také drsné počasí. „Časté jsou mlhy, a to i když je zataženo, za což můžou hlavně nejrůznější provozy a fabriky. Rizikem jsou pro pilota i situace, kdy vlétne do mraku. Najednou má kolem sebe bílo a neurčitý prostor. V tom okamžiku musíme vystoupat a letět na letiště Kbely, Ruzyni nebo Vodochody, kde můžeme regulérně podle systémů přistát,“ doplňuje Špilka.

V roce 2001 měl vážný úraz, kdy vypadl z leteckého trenažéru. Měl utrženou pravou nohu až k vazivu, rozbité oba kotníky, pět zlomených žeber, pneumotorax a zlámanou ruku.

„Byl jsem asi tři čtvrtě roku na vozíku, ale dostal jsem se z toho. Od té doby už tolik nesportuji a už vůbec neběhám. Začal jsem ale létat s větroněm pro potěšení a zábavu a doma mám také pět motorek. To je úžasná věc, když si člověk chce vyčistit hlavu,“ popisuje Špilka, který paradoxně často zasahuje rovněž u těžkých nehod motorkářů. Na motorce už projel s manželkou půlku Evropy. A co právě ona říká na jeho náročnou profesi? „Pilotem jsem od roku 1978, takže by si za těch 41 let už mohla zvyknout, ne?“ dodává s úsměvem Špilka.