Ne však Libor Skřivánek z Bzence na Hodonínsku, který nemocí trpí již dlouhé roky. Přestože jej choroba připoutala k lůžku a dovolí mu hýbat pouze očima, víčky a lehce ústy, stále řídí Pálenici Skřivánek, kterou před lety založil. „Doktoři mi tehdy dávali týden. Poslali mě domů umřít. Rodina se se mnou loučila. A pořád jsem tady,“ usmívá se Libor Skřivánek.

Nemluví on sám, to mu nemoc nedovoluje. Hovoří za něj elektronický hlas. V brněnské nemocnici SurGal na Oddělení následné intenzivní péče, kde se o něj sestry, doktoři a lékařky starají od roku 2018, mu totiž pořídili speciální počítačový program reagující na mrkání. Když chce Skřivánek komunikovat, podívá se na písmeno na obrazovce, mrkne a písmeno se zapíše. Takto skládá slova, věty, píše emaily, komunikuje se zákazníky.

Jakub v nemocnici s tatínkem (vlevo).
Napadli ho na diskotéce a lékaři mu nedávali šanci přežít. Jakub ale zabojoval

Ačkoli většina pacientů s ALS umírá po dvou letech, vůle k životu Libora Skřivánka drží bdělého již osm roků. Že je něco v nepořádku Skřivánek poprvé zjistil jednoho zimního večera, když šel navštívit bratra. „Najednou mi něco zvláštně luplo v lýtku. K bratrovi jsem dorazil, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Po cestě zpět už to hodně bolelo a nohu jsem táhl za sebou. Tak to začalo,“ popisuje milovník motorek a kvalitní slivovice Skřivánek.

Na marodění nebyl čas 

Příznaky zpočátku ignoroval. Nebyl čas marodit. Paličská sezóna zrovna finišovala a bylo potřeba dokončit daňový kvartál. „Když už jsem se odhodlal k lékaři, sdělil mi, že je to něco od páteře a napsal mi rehabilitace,“ líčí Skřivánek.

Jenže ty nepomohly. A lékaři si s pacientem nevěděli rady. Páteř, rehabilitace, opakovali pořád dokola. Bez úspěchu. Problémy se horšily, noha stagnovala a Skřivánek proto hledal alternativy. Léčitelé. Akupunktura. Magnety. Čaje. „Až jeden pán s virgulí, který chce zůstat anonymní, mi řekl, co by to mohlo být. V Brně mi pak diagnózu potvrdili,“ vzpomíná Skřivánek.

Jak vděčný by tehdy byl za problémy s páteří. Liboru Skřivánkovi se však zhroutil celý svět. „Nebudu lhát, nějakou dobu jsem přemýšlel o sebevraždě. A o tom, jak dlouho toho budu schopný. Nyní s odstupem času jsem rád, že jsem to neudělal. Mám pořád pro co žít,“ říká elektronický hlas, zatímco se Skřivánkovi jemně pozvedávají koutky úst.

Běloruští studenti z liberecké univerzity vyjádřili podporu lidem z Ukrajiny. Na snímku Jelizaveta Dauhulevich.
Bolí mě u srdce, že se má rodná zem postavila na stranu agresora, říká Běloruska

Po prvotním šoku se Skřivánek začal připravovat na to, co přijde. Nakoupil invalidní vozík, bažanta a tak dále. „Prostě všechno, co ležák potřebuje. Když kamarád, se kterým jsem to nakupoval, prodavačce řekl, že si to beru pro sebe, hleděla na nás jak na blázny,“ říká muž.

Nějakou dobu pak s diagnozou žil, pracoval. „Jako by to bylo včera,“ vzpomíná Libor Skřivánek na svůj poslední pohyb. Jedno ráno si šel zaplavat do bazénu. Poslední dvě tempa, osušit… O několik chvil později už jel sanitkou do nemocnice. „Bylo to hrozně rychlé. Najednou jsem umíral. Dusil jsem se ve vlastních hlenech. Pak je doktoři odsáli. Na dvě hodiny úleva a znovu dušení,“ popisuje své utrpení Skřivánek.

Nepřežijete noc, tvrdili lékaři 

Nepřežijete noc, kroutili smutně hlavou lékaři. I rodina se s nemocným přišla rozloučit. Skřivánek noc přežil a nakonec jej doktoři poslali domů. „Chtěli mě nechat v klidu umřít. Že vydržím maximálně týden. Rodina dostala plno zákazů a příkazů o sterilním prostředí. A první, co se doma stalo, bylo, že na mě skočil pes a celého mě olízal. Pít jsem samozřejmě také nesměl, ale říkejte to člověku, který má několik palíren a sám pálí slivovici,“ usmívá se Skřivánek.

Mimochodem synové k němu jezdí se vzorky dodnes. "Musím přeci koštovat, co vypálíme, ne," dodává muž.

Rekonstrukce domů nad kinem Alfa.
Zdevastované domy hrůzy v Sokolově se mění k nepoznání. Mají už první nájemníky

Z týdnu, který doktoři Skřivánkovi dávali, se staly roky. Roky, během kterých Libor Skřivánek nepropadl chmurám. Naopak projevil neskutečnou vůli žít a tvořit i přes těžce představitelný hendikep. S pomocí svých dvou synů se rozhodl rozšířit palírnu, založit moštárnu a vytvořit vlastní ranč. „Bylo toho tolik co dělat, tolik co budovat. Spousta studia, spousta učení, spousta práce, omylů, chyb i úspěchů. Mám také dvě vnučky, chtěl jsem a stále chci je vidět růst,“ líčí muž.

A všechny své vize uskutečnil. Skřivánkovic palírna funguje, moštárna i ranč vzkvétají a vnučky jsou zdravá a veselá děvčata. „Jakkoli zvláštně to může znít, jsem spokojený. Teď před sebou máme nový úkol. Chceme rozšířit podnik do Veselí nad Moravou, ale je to ještě v plenkách,“ uzavírá Skřivánek.