„Je to zázrak, s ničím podobným jsme se dosud nesetkali,“ říká primář oddělení Štěpán Bejvančický. „Je to rarita, většinou se lidé proberou za týden, za dva, tohle nikdo z nás to nečekal. Ale také to svědčí o skvělé práci ošetřovatelského týmu,“ zdůrazňuje.

Pacient se probíral postupně?
Ne, úplně najednou.

Takže byl v bezvědomí a pak najednou seděl na posteli?
Ano, sestry přiběhly, oči na vrch hlavy, že se pacient probírá. Jeho stav byl beze změn až do 21. ledna 2024, od té doby se posazoval a polohoval na lůžku, rozhlížel kolem sebe, během pár dnů začal s oporou chodit.

Pacient rozumí mluvenému slovu, vyhoví výzvě, sám se nají, je orientován. Dotazuje se, píše tiskace pravou rukou, proč nemůže mluvit, má totiž tracheostomii. Takže to bylo opravdu, jako by vstal z mrtvých. Ten člověk byl bez jakéhokoli pohybu, jak jste ho položila, tak jste ho našla a najednou se z ničeho nic probral, to byl hotový zázrak.

Primář Urologického oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati Martin Kučera
Robot na operačním sále? Skvělý pomocník, říká primář zlínské urologie Kučera

Pacienti s poruchou vědomí nebo po umělém spánku navozeném léky se probírají postupně, ale aby se to stalo takhle, jako mávnutím kouzelného proutku… Vypadalo to, jako když se ráno probudíte po spánku, ale náš pacient spal půl roku. Divili jsme se, že ho vůbec poslouchají svaly, když půl roku ležel bez hnutí. A druhá věc je, že mu mozek fungoval zcela normálně. Když mu něco řeknete, on se usměje, odpoví vám.

Je fantastické, že se dokáže posadit a má jasné vědomí.

Co se mu přihodilo a v jakém stavu se k vám dostal?
Od března 2022 byl hospitalizovaný na psychiatrii a od července do srpna 2023 na II. interní klinice. Léčil se s pneumonií, došlo k aspiraci a pro zhoršení stavu se 8. srpna 2023 dostal na naše oddělení. Byl přijat v katatonním stavu, to znamená, že nebyl schopný komunikace, měl jen otevřené oči, ale bez jakékoliv reakce. Byl u nás na oddělení ARO DIOP.

Primář Štěpán Bejvančický.Primář Štěpán BejvančickýZdroj: FN Plzeň

Takže více jak půl roku ležel u vás na oddělení?
Ano, a vlastně stále ve stejném stavu, byl v podstatě v bezvědomí. Vypadalo to jako apalický stav, to znamená bez jakékoli komunikace s okolím. Měl otevřené oči, ale nešlo s ním navázat žádný kontakt. Zvažovalo se, zda se nejedná o neuroleptický syndrom, anebo o katatonní schizofrenii, protože v anamnéze již byla popsaná.

Jak se u něho projevovala schizofrenie?
Ta už nijak. To je taková nejtěžší forma schizofrenie. Nakonec se od prosince přistoupilo k elektrokonvulzivní terapii - lidově řečeno k elektrošokům, kterých se provedly už desítky. S tím byl určitý problém, protože běžně se dělají na Lochotíně na psychiatrické klinice. Bylo to logisticky problematické, pacienta jsme museli převážet z borské části nemocnice n lochotínskou. Nakonec se podařilo umístit přístroj u nás a lékaři z psychiatrie jezdili k nám. V elektrošocích se pokračuje dvakrát nebo třikrát týdně, aby se porucha vědomí nevrátila.

Elektrošoky jsou pro laickou veřejnost metodou z minulosti…
Stále se používají u lidí, kde léky z nějakého důvodu nepomáhají nebo je pacient nesnáší. A samozřejmě přístroje jsou nové, není to jako kdysi dávno. Pacient se krátce uspí, přiloží se elektrody a proběhne výboj. Nic necítí, není to pro něj žádný drastický výkon, jen ho potom třeba mohou bolet svaly z proběhlých svalových záškubů.

Zdravotní sestra Soňa Pavlíková
Onkologie je jiný svět. Blízkost smrti vás změní, popisuje zdravotní sestra

Je vůbec možné, že se pacient po půlročním ležení probral s funkčními svaly?
Je to díky perfektní ošetřovatelské péči. Když si představíte, že člověk půl roku leží, má perkutánní gastrostomii, kdy je krmený do žaludku a dýchá tracheostomickou kanylou… Díky polohování pacient nemá dekubity, nekachetizoval, tedy neztratil hmotnost a svalovou hmotu, i proto, že k němu chodí denně rehabilitační pracovníci a cvičí s ním. Tohle je hrozně těžké a my jsme na to svým způsobem hrdí, hlavně na sestřičky. Protože je to vlastně zásluha sester, které ho živí, cvičí s ním, polohují ho a brání vzniku dekubitů, pečují o dýchací cesty, aby nedostal zápal plic.

Jak říkám, je neuvěřitelné, že se probral do takového stavu, ale i to, že při půl roku trvající nehybnosti jsme ho udrželi v takové formě. Samozřejmě stejně velkou zásluhu mají psychiatři, kteří vytrvalou léčbou dosáhli jeho probuzení. My jsme pomohli tomu, že se toho dočkal, navíc ve výborném fyzickém stavu. Před překladem na psychiatrickou kliniku mu byla zrušena gastrostomie a trachestomická kanyla.

Opět jsme se přesvědčili, že péče i o zdánlivě beznadějný případ přinese při uzdravení pacienta radost celému zdravotnickému kolektivu. A pro personál je to velké zadostiučinění a náboj pro jejich další práci.