Začínáme v sedm ráno v Dobré Vodě, místní části Malčína a i přes brzkou ranní hodinu v naší čtyřčlenné skupině vládne dobrá nálada. Nutno podotknout, že tamní porosty po kůrovcové kalamitě značně prořídly. „Tohle býval tak krásný les,“ posteskne si houbařova manželka Gabriela. „Do budoucna nebude problém najít houby, ale les,“ přitakává Kadlec.

Důkaz, že houby skutečně nevymizely, na sebe nenechává dlouho čekat. „Támhle něco je,“ ukazuji. „To jsou václavky, ty už máme doma v lednici,“ odpovídá Gabriela Kadlecová, která má kromě sběračky i roli zapisovatelky. Drží totiž seznam s houbami, které už její manžel našel. Aktuálně je asi na šedesáti a rozhodně nekončí.

O něco radostnější pohled pro houbaře se naskýtá vzápětí. „Počkal tady na mě,“ raduje se Jaroslav Kadlec, zatímco odhrnuje hromadu starých větví, kterými zakryl nedávno objeveného vějířovce obrovského. Ten dělá skutečně čest svému jménu. Zabírá celý košík.

Mykologova esa v rukávu 

Jeho žena ihned vysvětluje, že větve nejsou jediným esem v rukávu. „Vyrobil si cedulky s nápisem ‚nesbírejte prosím, povezu ji na výstavu‘. A některé houby navíc maskuje kusem toaleťáku, aby ostatní odradil,“ prozrazuje Gabriela Kadlecová.

Oči se mu opět rozzáří u starého kmene. „To dřevo se totiž rozkládá a za pár let na něm rostou docela vzácné druhy,“ vysvětluje, zatímco si kmen důkladně prohlíží. „Jsou tu jen štítovky jelení. Čekal jsem vzácnější druhy,“ neskrývá mírné zklamání.

Nálada se mu opět spraví u potoka. „No to je paráda, já myslel, že už tu nebude, a ona je tu pořád,“ láskyplně se sklání k šupinovce ohnivé. „Je dobře poznatelná podle výrazně žluté barvy na třeni,“ ukazuje a dodává, že právě u tohoto potůčku už našel několik vzácných kousků z červeného seznamu.

„Hele houba,“ rodinný přítel Zdeněk Novák hrdě přináší tmavě hnědou kuličku. „A seš si jistej, že to není ho*no?“ ptám se podezíravě a s lehkou dávkou sarkasmu a spoluhledače mírně znejistím. „Kdepak, to je dřevnatka. Pozná se tak, že je uvnitř bílá,“ uklidňuje ho Kadlec.

Jsme tak bohatší nejen o další úlovek, ale i hlášku, která nás baví po zbytek „houbové mise“. „Hele houba!“ se totiž za doprovodu smíchu všech ostatních ozývá pokaždé, když někdo z nás spatří nějaký exkrement.

Jak se zdá, les u Dobré Vody už vydal všechny své poklady a je čas vydat se dál. Druhou štací je Malčín. Jaroslav Kadlec v sobě houbaře nezapře ani v autě. I při jízdě totiž pozoruje okolí a dokáže najít houby. „Támhle rostou václavky,“ upozorňuje.

„Jardo, kuřátka taky sbíráme?“ volá Gabriela v nové lokalitě při nálezu typických žlutooranžových „vlásků“. „Lidé tomu tak říkají, ale to nejsou kuřátka. Ta jsou poměrně vzácná. Tohle je krásnorůžek lepkavý,“ opravuje nás.

Zajímavé kousky 

„Všichni sem,“ rozkazuje mykolog při nálezu trsu drobných hnědých houbiček, které by leckdo mohl považovat spíše za prašivky. „Toto je opěnka měnlivá, jejíž kloboučky jsou vynikající pod kuře nebo do polévek. Nohy se nejí, ty jsou docela tuhé. Poznáte ji podle šupinkatého třene a zrzavě hydrofálního klobouku. A také podle vůně, je taková kořenitá,“ dává nám přičichnout.

Musím se přiznat, že mému nosu je bližší spíše světlá holubinka hořkomandlová. Jak už její název napovídá, nádherně voní po mandlích. „Jen pozor, je nejedlá,“ podotýká Jaroslav Kadlec.

Výstavní houby v košíku překvapivě rychle přibývají. Za zmínku stojí ještě například slizečka ocasatá, které se jinak říká penízovka kořenující. „Je to kvůli zajímavému dlouhému kořenu. Ten dokáže růst opravdu hluboko,“ vykládá Kadlec.

Je tak jisté, že houbovou výstavu obohatí skutečně zajímavými kousky. Zájemci ji mohou navštívit od pondělí do středy, a to vždy od devíti do sedmnácti hodin. Hostit ji bude Havlíčkův dům v Havlíčkově Brodě. „Chlapi ji pořádají už dvacet let, ale já se zúčastním poprvé,“ svěřuje se na závěr mykolog.