Helenu Rozporkovou i Karolínu Vernerovou, které společně bydlí na kolejích Klácelova druhým rokem, nové vládní opatření nemile zaskočilo. V pondělí večer informovala vláda, že se všichni studenti v trvalým bydlištěm v České republice mají vystěhovat z kolejí. „Právě jsme šly spát, když najednou přišla zpráva, že se prakticky druhý den musíme vystěhovat. To bylo šílené. Řešily jsme, jestli si v Brně najdeme nějaký byt, jenže to by nás stálo peníze navíc a mnoho komplikací," vzpomíná na první šok Rozporková.

Obě dívky přitom mají velmi vážné důvody, proč v Brně na kolejích zůstat. „Můj otec má koronavirus, před pár dny mu přišla zpráva, že je pozitivní. Doma jsou tedy všichni v karanténě. Také bydlíme v Praze, kde je vyšší riziko nákazy, než v Brně, takže mi přišlo vhodnější zůstat tady," vypráví Vernerová.

Vážné důvody 

Podobně vážné důvody na setrvání na kolejích měla i její spolubydlící. „V Brně mám při škole práci, a kdybych musela z města odjet domů, tak bych o ni přišla. Tím bych svoji rodinu velmi finančně zatížila. Mamka je samoživitelka, živí moje dva bratry. Navíc pracuje ve službách jako masérka a teď jsou zavřené dva ze tří hotelů, kam chodí pracovat, takže je pro ni současná situace velmi těžká. V Brně si vydělám sama na sebe, a navíc můžu mámě i pomoct," vysvětluje Rozporková.

Verše Heleny Rozporkové

Vážený pane řediteli Kulíšku,
starosti mi leží na bříšku.
Včera mi od Vás přišla zpráva,
z které mě až rozbolela hlava.
Domů se totiž vrátit nemohu,
nepřipadá to vůbec v úvahu.

Mamka má na krku ještě dva bráchy,
a na dalšího člena jí už nezbývají prachy.
Proto chodím hodně do práce
a ztratit ji by nebyla legrace.
Musím tedy, pokud možno, zůstat v Brně,
a ve vaši pomoc a ochotu věřím, pevně.

Koleje si vážím jako domova,
a Kájinka je moje největší podpora.
S ní svůj semestr hravě zvládnu,
bez ní bych vydržela sotva pár dnů.
Prosím Vás tedy o udělení výjimky,
a předem Vám za to posílám své velké DÍKY.

Přeji Vám příjemný zbytek dne,
Helena Rozporková jméno mé.

Uklidnění přišlo až ve chvíli, kdy se objevily ze strany ministerstva školství i vedení univerzity informace o výjimkách pro studenty, kteří na kolejích potřebují setrvat z vážných důvodů, mezi kterým patří i situace obou dívek. Studentky tehdy sedly k počítačům a rozhodly se rovněž napsat žádost o výjimku řediteli Správy kolejí a menz Masarykovy univerzity Kamilu Kulíškovi.

A v tu chvíli vznikly i první verše, ze kterých se vyvinuly básně. „Karolína začala psát žádost. Napsala oslovení Vážený pane řediteli Kulíšku, pak ale několik minut přemýšela, jak má pokračovat. V tu chvíli padl vtípek s rýmem pane řediteli Kulíšku - bolí mě na bříšku. Rýmů přibývalo, až jsme se rozhodly, že napíšeme básničku, kterou rozšíříme mezi přátele," popisuje Rozporková.

Oficiální žádost 

Kamarád pak dívky přesvědčil, aby báseň odeslaly i na vedení kolejí. Dívky, které studují na Přírodovědecké a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, tedy verše poslaly a samozřejmě kromě básní odeslaly i oficiální žádostí. Reakce adresátů i vedení univerzity na jejich verše je mile překvapily.

Verše Karolíny Vernerové

Vážený pane řediteli Kulíšku,
tímto Vás žádám o stříšku.
Můj táta má koronu,
nechce mě pustit do domu.
Máma to má nejspíš taky,
plus korony jsou plné vlaky.

Venku mi prší na hlavu,
dalo to velkou námahu.
Sehnat postel vedle Helči,
s ní je život mnohem hezčí.
Domů se mi příliš nechce,
koronu tam chytím lehce.

Dřív jsem v Praze žila hrdě,
Krizi však chci zvládnout v Brně.
Vstřícnost se Vám vrátí po letech
pánbůh Vám to oplatí na dětech.

„Pan ředitel Kulíšek mi odepsal, že jej básnička potěšila, a poté jsme dostaly i další mail, že básně udělaly radost i ostatním z vedení kolejí. Taky nám napsal mail ve smyslu, že je dobře, že jsme si i v takové situaci udržely nadhled a že báseň se líbila i panu rektorovi," vypráví dívky. Báseň pak sdílel na sociální síti i rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš.

Vedení kolejí žádostem obou dívek vyhovělo. „Velmi jsme si oddechly. Na kolejích býváme i o víkendech, byly jsme tady i o prázdninách, domů jezdíme tak jednou měsíčně. Koleje jsou tak pro nás skutečně domovem, a když přišlo nařízení k vystěhování, bylo to, jakoby nás někdo skutečně vyháněl z domova," vyznávají se studentky, kterým společné bydlení na kolejích přineslo i přátelství.