Široké chodby v obchodním centru Forum, zarámované staženými roletami zavřených obchodů, jakoby chtěly upomínat na ekonomické krize minulosti, nebo velký krach na burze v letech dvacátých. K nákupu lákal sem tam nějaký obchodník, který měl to štěstí, že ho ministerští písaři zapsali na vládní index obchodů s „covidně“ nezávadovým zbožím.

„Nezlobte se, ale dovnitř nemůžete. Jenom e-shop. Sem si pak přijdete pro rezervované zboží. Kdybyste chtěl sluchátka, nemohl byste tu vybírat z nepřeberného množství všech značek, ale třeba ze tří, které si na webu vyberete. Bohužel vám nepovím, jak dlouho tohle ještě bude trvat,“ ochotně vysvětluje prodavač v obchodě s elektronikou.

Jemu, stejně jako zákazníkovi, s nímž mluvil, situace není příjemná. „Já se už těšil, že v sobotu nakoupíme. Nebo aspoň v pondělí, místo toho nám nadělili další vrstvu roušky a nutí nás kupovat dražší respirátory. Tahle vláda, já nemám slov,“ povzdechl si korpulentní zákazník, když odcházel.

Mrtvo bylo během sobotního dopoledne nejen v okolí nákupního centra, ale kupodivu i u lékáren. Ve Foru, v Severu, i jinde. Nikde žádné fronty. „Možná někde lidi šíleli a padaly e-shopy, ale tady je zatím klid, zákazníci chodí naprosto normálně. Balíček s respirátory si koupí, to ano, ale žádný extrém, třeba to ale ještě přijde,“ zasmála se jedna z prodavaček. Stejně jako mladík v elektronice, i ona chce zůstat v anonymitě kvůli firemním nařízením. Všichni prostě mají obavy o práci. Na městě leží téměř hmatatelný závěs deprese a hluboké frustrace. Ani téměř jarní sluníčko, které dopoledne vykouklo z mraků, moc Ústečanům na náladě nepřidalo.

Smích skupinky, či rodinky u fasfoodu naproti kostelu působil téměř nepatřičně. Náhodní kolemjdoucí téměř očekával příjezd policejní hlídky, která vysmáté hříšníky srovná do ufňukané latě obuškem, aby nevyčnívali.

Stejně mrtvým a tranzitním místem bylo i Mírové náměstí s Hrnčířskou ulicí. Na většině kolemjdoucích bylo patrné, že si přejí, i když bylo hezky, co nejrychleji odsud vypadnout. Už aby prostě přijel autobus a oni se dostali do svých domovů.

„Co taky tady, vždyť tady nic není. Levné potraviny, Vietnamec a řezané kytky. Znám to tady jak své boty a teď tu navíc není co dělat, ani se na chvíli posadit k pivu nebo ke kafi. Na to, abych šlapal ve vytržení po cyklostezce, nejsem stavěný. Já se chci bavit, chci žít, ne přežívat,“ rozčiloval se Ústečan staršího věku, který se představil jako Honza.

„Jo, ať už jdou s tím do …“ přizvukoval mu jadrně jeho známý, Ústečan Pepík, a neopomenul na konec věty přidat několik jmen vládních činitelů, včetně těch nejvyšších.

S blížícím se polednem začaly některé z povolených obchodů zavírat, hlavně ty menší, malých živnostníků. Prostě se jim nevyplatí držet dveře otevřené. „Chtělo by to konečně záblesk světla na konci tunelu,“ jakoby všichni chtěli říct, ale nechali si to radši pro sebe.