Monika Kalenská a Jitka Legezová, které naopak online metodám přišly za nouzového stavu během uplynulého školního roku na chuť a možnosti s tím spojené rozvíjejí a využívají ke vzdělávání zejména svých nemocných žáků. Staly se průkopnicemi.

Ve třídě Moniky Kalenské jsou aktuálně doma dvě žákyňky. Své učitelce a spolužákům přes obrazovku přednesly básničky, které se naučily a také ukázaly, jak napsaly písmeno L. „Využíváme platformu Teams. Vyzkoušeli jsme si to v distanční výuce, kdy jsem měla páťáky, teď mám prvňáky, ale i prvňáčci a jejich rodiče se velmi rychle zorientovali a zapojili. Takže zrovna teď jsou celé dopoledne s námi dvě holčičky, které jsou nemocné a mají tu možnost být s námi ve výuce,“ líčí Kalenská.

Nad její katedrou jsou vidět na velké obrazovce při vyučování přítomné dvě žačky v rekonvalescenci. Zkušená učitelka tvrdí, že během období uzavření škol a distanční výuky se jí možnosti online vzdělávání a kontaktu s žáky i rodiči nezprotivily.

Nové obzory

„Mně spíš ukázaly nový směr. Myslím si, že právě tohle je cesta, že děti, které budou v karanténě nebo dlouhodobě nemocné, mají možnost normálně se do výuky se spolužáky zapojit,“ míní. Nevadí jí, že při tomto způsobu vyučování jí rodiče neustále nahlížejí do hodiny. „Myslím, že jim to tak vyhovuje. Je to pro učitele samozřejmě větší zátěž, protože stále musí myslet na to, aby děti doma viděly, co mají vidět, abychom se vzájemně slyšely a pochopily,“ vysvětluje. Výuku jim zároveň nahrává a děti, které stonají, si tak hodiny mohou, když jim je lépe, pustit zpětně.

„Děti, co jsou teď na obrazovce, jsou nemocné doma, a tak mají nasdílenou i naší tabuli a vidí, co na ní ve třídě děláme, píšeme, jak s ní pracujeme. Máme třeba výhodu, že mohu do toho 'sešitu' psát interaktivně. Navíc jsou tam i videa, co používáme. Velké plus je, že mohou na třídu reagovat,“ uvádí Kalenská. „A jsem ráda, že děti na sebe i velmi pěkně reagují,“ podotýká.

I když nejde o povinnost, rodiny prvňáčků této možnosti, kterou jim učitelka nabídla, hodně využívají. V karanténě nebo s nějakým onemocněním už muselo zůstat mimo školu hned několik začínajících školáků. „Vezměte si, že kdyby v první třídě dítě nemohlo do školy měsíc chodit, tak to je pro něj obrovská ztráta. Takhle, když se cítí lépe, s námi každý den pracuje,“ upozorňuje pedagožka. „Loučíme se spolu přes obrazovku, nebo si mezi sebou děti o přestávce přes obrazovku popovídají a zůstávají tak v kolektivu třídy, i když jsou nemocné. A pokud stůňou déle, o to je tahle možnost lepší, přínosnější,“ dodává.

Připojení je základ

Děti její slova potvrzují. „Když jsem byla nemocná, maminka mi pomohla, ale byla jsem ráda, že jsem mohla být se třídou. Až zase budu nemocná, tak se znovu připojím,“ říká například žákyňka Eliška.

Podle Kalenské záleží samozřejmě na rodičích, zda pro své děti nabízenou možnost využijí. Potřebují k tomu internet, aby se mohli připojit do školní sítě. „Rodiče k tomu dostali naše přihlašovací údaje, přes které se přihlásí. Mají školní mail a kód. Mohou tak zadat úkol, psát vzkazy nebo v souborech mají některé učební materiály, které si mohou pro doma stáhnout a učit se z nich,“ přibližuje učitelka.

 

Ve skřínce mají žáci k dispozici i iPady, s nimiž se učí a které ocenili v distanční výuce. „To co jsme se naučili na iPadech, oni potom využili doma na mobilních zařízeních, na mobilech nebo tabletech. Můžeme se připojit i přes tabuli i s těmi dětmi doma a můžeme na různých aplikacích třeba spolu soutěžit nebo počítat příklady, co jsme dělali s páťáky. S prvňáky ještě nejsme tak daleko,“ uvádí.

Mají lepší techniku

Neskrývá, že její vize je, aby děti do školy chodily jen s iPadem v tašce, ne s kupou sešitů a knih. Při domácí práci v době distanční výuky se prý její bývalí žáci z 5. třídy úžasně zdokonalili v technice.

„Těším se, až to naučím i prvňáky, práce pak bude úžasná. Velká výhoda těch iPadů, proti obyčejným tabletům, co jsme měli dříve, je v nastavení a ovládání. Žák ho jen zapne a už lze pracovat, učitel přes aplikaci vidí do všech a rozdělí aplikace tak, že každý žák může klidně pracovat na něčem jiném. Dříve to bylo nemyslitelné,“ vysvětluje Kalenská a vyzdvihuje fakt, že kolegyně Jitka Legezová ve 4. třídě už učí dokonce programovat a dělat si databáze prací.

„Máme rádi nové výzvy, a proto jsme se pustili do kódování. V ICT clubu se učíme programovat v programovacím jazyce Scratch. Už zvládáme rozpohybovat jednu i více postaviček, zvětšit je a zmenšit, umíme si vytvořit pěknou scénu. Baví nás to,“ uzavírá učitelka Legezová.