Chumel lidí obklopil parní lokomotivu, každý druhý zvědavec chce s mobilem v ruce ulovit fotku na památku. Skupinka dětí pózuje před majestátným čelem parního stroje, další šplhají po stupačkách do budky strojvedoucího.

„Já jsem tu čekal tak dvacet, třicet lidí,“ poznamenává můj kamarád strojvedoucí, zatímco se prodíráme davem na peroně.

Bývalá čekárna se proměnila v improvizované kino. Běží zde film Jaroslava Koska, který v roce 1970 zachytil štíteckou trať. V sousední místnosti stojí panely s výstavou k výročí sto dvaceti let, které v těchto dnech lokálka z Dolní Lipky do Štítů slaví. K nim se však pro tlačenici zájemců prakticky není možné dostat.

„Přišla strašná spousta lidí, to jsem nečekal. Nevím, jestli je to dílem propagace nebo nostalgie, protože sem dva roky osobní vlak nezajel. Navíc není ani vyhlídka, že by se to mohlo změnit. Uvidíme, jestli Leo Expres, který na tuto trať nastupuje, bude mít jiný přístup než České dráhy. Je snadné něco zavřít a nechat to zchátrat, jako tohle nádraží, než přemýšlet, kde se stala chyba a jak to využít lépe,“ říká Arnošt Juránek z klubu Moravská pohraniční, který oslavy trati spoluorganizuje.

Magické scenérie

Z rozhodnutí politiků končí osobní vlaky od Králík v Mlýnickém dvoře, necelý kilometr před hranicí Olomouckého kraje. Pokus o omezené obnovení osobní dopravy před pár lety se neujal, a tak na konečnou do Štítů přistaví jen občas nějaký nákladní vagon pro dřevo.

Na nádraží na okraji městečka se snáší tma. Kolejiště však osvětlují silné reflektory. Lampy prosvěcují páru a dým z lokomotivy, které tak tvoří magické scenérie pro pěknou řádku fotografů.

Lokomotiva přejíždí z jednoho konce soupravy na druhý a kotlem vzad se opět připojuje k vlaku. Mašina dlouze zapíská. Tón se odráží od svahu Bukové hory a pak znovu a znovu od vzdálenějších kopců na druhé straně širokého údolí Březné.

Do vagonů spěšně nastupují cestující, venku zůstává pár desítek místních. Souprava se dává do pohybu a za pár okamžiků mizí za obloukem.

„Tak zase za deset let,“ říkám muži s fotoaparátem stojícímu vedle mě. „Vy tomu věříte?“ odpoví otázkou. Upřímně, spíš nevěřím. Ale moc bych si to přál.