Jak na události vzpomíná muž, který na vlastní oči zažil srpnové události roku 1968, viděl mrtvé, kteří zůstali na chodnících po střelbě ruských vojáků, zúčastnil se pohřbu Jana Palacha a odmítl podepsat antichartu?

„V člověku byl pořád někde ten zasutý strach, o rodinu, o práci. Když jsem pochopil, že se mi už nic nestane, že mě nezatknou, nepošlou bůhví kam, že budu moci dál hrát divadlo, bylo to tak silné, že jsem se z toho téměř sesypal. Asi půl dne jsem seděl na půdě mezi rekvizitami, až mi kolegyně řekly: Jeď do Prahy, tam je taková euforie, taková síla lidí, které spojuje jedna myšlenka, jedno srdce, jeden Havel! To tě vyléčí…“

Vyrazil jste do metropole?
Nejel, protože se všechno začalo velmi rychle dít i tady. Zakládalo se Občanské fórum, přicházely různé rezoluce… Vzpomínám si, jak jsme v divadle přespávali a jak nám policajti svítili v noci do oken… První dny to bylo hodně drsné. Místo představení se pořádaly besedy a esenbáci si zapisovali každého, kdo tam šel. Chtěli to překazit a tak několikrát přišli i s tím, že v divadle je uložená bomba a že máme ihned opustit prostory. Ale my věděli, že když to uděláme, zamknou divadlo a bude konec. Tak jsme jen opakovali: Ať to vybouchne, my tu zůstaneme.

Jaké další praktiky na vás zkoušeli?
Jaké jsme slyšeli, že budeme muset uhradit ušlý zisk za představení, co byla zrušena kvůli besedám a událostem, které se děly ze dne na den. Pak se hrálo vánoční představení Komedie o hvězdě. Režisér tehdy scénu vraždění neviňátek pojal tak, že evokovala události na Národní třídě, se svíčkami a štíty policajtů. Divadlo bylo doslova nabité a všechen ušlý zisk se uhradil. Liberecký divák nás tehdy podržel. Za to mám tohle město, jeho lidi a tohle divadlo moc rád!

Události tehdy běžely strašně rychle za sebou. Besedy, manifestace, generální stávka… Vyprávěl jste mi, že jste se domů dostal až teprve před Vánocemi.
Přesně tak, ty události šly tak rychle, že jsem nestihl koupit jediný dárek. Jen moje žena sehnala stromeček, ozdobila ho a udělala salát a pak jsme seděli kolem stolu a byli šťastní. A bylo to krásnější než jakékoliv dárky.

A jak to bylo s těmi studenty?
To jsme ještě bydleli v divadelní ubytovně ve Vítězné ulici, blízko vysoké školy. Seděli jsme u stromečku a najednou slyšíme něco pod oknem. Podívali jsme se a tam stálo asi 14 postaviček. Studenti s kytarami. Když jsme otevřeli okno a vyklonili se, zavolali: „Herci, děkujeme za stávku!“ Přiznám se, že to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Žádná medaile, žádný řád mi nikdy neudělal větší radost než tohle poděkování a koleda od studentů. Já vlastně dodnes nevím, odkud byli. Jestli z vysoké nebo některé střední… Zazpívali, zamávali a odešli. Bylo to až snové.

Jak po 30 letech vnímáte současnost?
Trochu se obávám toho, co se děje a že je to znovu takové pozvolné… To, co bylo na začátku výjimka, se dnes stalo téměř pravidlem. Dřív se ve vládě, v parlamentu nebo zastupitelstvu objevil někdo nekompetentní a mávli jsme rukou: „To se zlepší.“ Jenže je to naopak. A rozrůstá se to. Vezměte si třeba komunistickou stranu. Po listopadu se pěkně tichoučce krčila v koutečku a dnes jsme v situaci, že podporuje vládu! A tak člověk najednou vidí, jak je demokracie křehoučká věc. Proto jsem nesmírně rád, že se hlavně mladí zase začínají ozývat a stavět se za pravdu.

Na mladé si dnes lidé většinou stěžují, ostatně jako vždycky. Vy se jich naopak zastáváte. V čem je hlavní přínos mladé generace?
Mládí má jednu úžasnou vlastnost – vidí věci černobíle. Nezná kompromisy. Nám třeba zkušenost napovídá: „Hele, dej si majzla…“ Ale oni tím nejsou zatíženi. Jednají podle toho, co cítí. Někdy je lepší rozhodovat se srdcem. Ti mladí, co se v létě scházeli po náměstích, nebyli nikým manipulovaní. Sami se rozhodli, že politikům budou trochu šlapat na paty. To je moc potřeba, aby jim mohli zase věřit. Třeba ve mně je nedůvěra uhnízděna od roku 1969, kdy Dubček, kterému lidé tak věřili, podepsal pendrekový zákon. Tu nedůvěru v sobě cítím jako jizvu, která se vždycky znovu ozve při politických turbulencích.

Přesto se v politice angažujete, chodíte na demonstrace…
Někdy jsem si říkal: „Je ti 76, jsou tu mladší.“ Přesto jsem v létě na to náměstí musel jít a sdílet to, co se děje. Nejhorší je lhostejnost, kdy si říkáte: „Kam bych chodil, oni si to tam nahoře stejně rozhodnou.“ Toho politici okamžitě využijí, ať ve svůj prospěch, nebo ve prospěch své strany a svých cílů. Proto tvrdím, že demokracie, by se fakt měla hlídat!

Myslíte, že je to znovu úkol mladé generace?
Ano, měli by se znovu a znovu snažit prosazovat svoje ideály, i když si třeba nabijou nos. Strašně mě štve, když starší lidé říkají: „Hele, seš mladej, nic o životě nevíš!“ To je přeci děsivé. Oni vědí dost! Jsou vzdělaní, mají rozhled, uvažují srdcem a to, že ještě třeba nemají takovou životní zkušenost, vnímám naopak jako výhodu. O to jasněji přeci vidí zlo a dovedou ho pojmenovat. Tahle země je jejich a tak by se měli snažit udělat z ní něco pro sebe a své děti.

A není už dnes tak trochu pozdě? Navíc na mnoha příkladech, zastupitelstvech v Praze, ale třeba i v Jablonci, vidíme, jak jsou mladí a méně zkušení vytlačováni lidmi, kteří se v politice naučili chodit.
Musíme znovu a znovu využít možnosti jít k volbám. Ať to i oni nevzdávají. Já třeba takové lidi, kteří mě jednou zklamali, už nikdy volit nebudu. Radši vyberu někoho, koho vůbec neznám, ale prostě to zkusím. Třeba se jednou objeví nový Havel. A k volbám půjdu, třeba v pyžamu, jako jsem to jednou udělal, protože nebyla možnost volit v nemocnici. To, oč jsme tolik usilovali v listopadu 89, si přeci teď znovu nedáme vzít!

Co byste si přál?
Hrozně bych si přál, aby už nikdy nestál Čech proti Čechovi, aby už žádný Čech znovu nemlátil naše děti.