Co se v rozhovoru dočtete
• Proč se Aleš Svoboda rozhodl stát astronautem?
• Jaké fyzické a psychické nároky musel splnit?
• Může v budoucnu vzniknout česká vesmírná mise?
• Jak se liší práce astronauta a stíhacího pilota?
• Co by doporučil mladým vesmírným nadšencům?

O svém úspěchu jste se dozvěděl na podzim. Jak se od té doby připravujete na nové působení?
Spolupráce je průběžná, takže že bych se nějak konkrétně připravoval, to ani ne. Aktivity teď byly spíše mediální a směřované na různé besedy se studenty a firmami nebo jednání s klíčovými hráči v Česku z hlediska kosmického programu. Pro nás by teď měly nastat workshopy a aktivity v řádech většinou od několika dní do týdne rozprostřené do celého roku. S vedením evropského centra astronautů a kosmickou agenturou mailově průběžně komunikuji, stejně tak s dalšími šestnácti vybranými lidmi.

Co vás vedlo k podání přihlášky?
Byl to můj dlouhodobý cíl, vždy jsem měl o kosmický program zájem. Do ESA jsme přistoupili na přelomu let 2008 a 2009, což bylo ke konci předchozího výběru. Tohle pro mě byla první příležitost, jak se do procesu zapojit a přihlásit.

Ilustrační snímek
Náročný úkol. Hledání planety podobné Zemi začne i díky technologii z Brna

Proč se noví astronauti vybírají jednou za tak dlouhou dobu?
Důvodem je, že výběr stojí poměrně velké úsilí, a to ať už finanční nebo týkající se lidských zdrojů. Je to projekt, který se připravuje tři až čtyři roky a zdroje ESA poměrně vyčerpává. Proto není možné dělat to stejně jako Američani, kde takový výběr probíhá každý druhý rok. Samozřejmě je to taky dané počtem misí, Evropa svůj kosmický program nemá tak velký jako Spojené státy, tam je potřeba astronautů daleko větší. Proto jsou i tamní ročníky astronautů daleko početnější, než je tomu v Evropě. Výběr jednou za čas souvisí i s generační obměnou. Ne, že by současní astronauti hned končili, spíš je snaha o překryv. Není tedy možné, aby tam někteří astronauti byli třeba třicet let. Proto v Evropě funguje rozumný horizont deseti až patnácti let.

Přemýšlel jste, že byste se přihlásil i do amerického vesmírného programu?
To bohužel není možné, přihláška je tam podmíněná americkým občanstvím nejenom co se týče astronautů, ale také pokud jde o práci v samotném odvětví nazvaném Aerospace and Defense. Kosmický a obranný průmysl je ve Spojených státech hodně striktní. Na většinu takových pozic potřebuje uchazeč minimálně americkou bezpečnostní prověrku, kterou bez občanství dostat nelze. Existují různé výjimky a výměnné programy, ty se ale astronautů netýkají.

Mezi dvaadvaceti tisíci uchazeči jste se probojoval mezi sedmnáct vybraných. Jak vypadalo tak velké výběrové řízení?
Je to velké množství, průběh byl ale rozdělený na šest separátních fází, takže to není tak, že by se jedním kolem vybralo z tisíců lidí sedmnáct. Počet se vždy postupně snižoval, takže v každé fázi měl člověk procentuální šanci na úspěch dejme tomu mezi deseti a padesáti procenty. To není úplně špatné, protože když uchazeč zhruba ví, co může očekávat, dokáže se na to připravit a díky své předchozí práci má i nějaké předpoklady. Najednou se šance změní třeba z pětadvaceti procent na sedmdesát, osmdesát, a to už je celkem solidní. Když k tomu takhle člověk přistupuje v každém kole, dá se to krok po kroku zvládnout.

Dá se tedy říct, že vám k dosažení úspěchu pomohla dosavadní kariéra?
Jednak dosavadní kariéra, ale také to, že předpoklady pro to, abych mohl dělat práci pilota, jsou do značné míry totožné s předpoklady pro práci astronauta. Není to jen o tom, že bych kdysi přišel do armády a ta by ze mě vybudovala člověka schopného projít výběrem. Už to, že jsem dokázal projít v rámci leteckého výcviku a studia nějakým výběrem až ke gripenu, by mělo být zárukou toho, že má člověk dané předpoklady. Pro práci astronauta je velká část předpokladů a kvalit stejná. Zkušenosti, které jednotlivec získá v armádě, jsou spíš o tom, že už je pak vystaven mezinárodnímu prostředí, pracuje v multikulturním kolektivu a hlavně čelí reálným situacím.

Zdroj: Youtube

Jaké fyzické nároky musí člověk splňovat, aby se mohl stát astronautem?
Fyzické nároky ve smyslu předvedení sportovního výkonu na nás ESA nekladla, součástí jsou ale samozřejmě lékařské prohlídky nebo zátěžové testy zahrnující šlapání na kole, měření elektrické srdeční aktivity, tepu nebo tlaku. Nebylo to ani tak za účelem, aby se porovnávala výkonnost jednotlivých kandidátů mezi sebou, ale spíš aby se zjistilo, jestli je kompenzační mechanismus a odezva organismu na velkou fyzickou zátěž, která se během testu stupňuje, adekvátní. Fyzický trénink je pak součástí další přípravy na konkrétní kosmickou misi.

Takže je následná fyzická příprava rozdílná?
Pokud se předpokládá, že bude astronaut na dlouhodobé misi, je trénink zaměřený tak, aby si vybudoval svalstvo a zatížil a zpevnil opěrný systém. Pak do mise vstupuje v dobré fyzické kondici, protože během ní svalstvo a kosti často slábnou. Pokud se zároveň plánuje, že astronaut provede výstup do volného kosmického prostoru, kdy hodně zapojí horní část těla, je nutné být silný a fyzicky zdatný. Pokaždé, když se potřebuje někam přesunout, přitahuje se rukama a přestože je ve stavu beztíže, v němž teoreticky nic neváží, je pohyb v samotném skafandru odlišný než v bundě. Je to miniaturní kosmická loď a její ovládání je fyzicky velice náročné.

Dá se pohyb ve skafandru přirovnat například k pohybu v bazénu?
Popravdě nevím, zatím jsem to nedělal (smích). K nácviku výstupů do volného prostoru slouží obrovské bazény, jeden menší je v Kolíně. Ten hlavní, kde je většina výcviků a certifikace, jsou v americkém Houstonu. Jsou tam i modely konkrétních modulů v měřítku jedna ku jedné. Astronaut je tam skutečně ponořený ve vodě ve stejném skafandru, v němž posléze provádí svou práci. Má na sobě závaží, které vyrovnává vztlak vody, takže se vznáší, jako kdyby byl ve stavu beztíže. Může si tam nacvičit všechno, co pak reálně provede, pohyb ve skafandru nebo orientaci v prostoru. Není to zcela dokonalá simulace, protože voda má viskozitu a odpor, kdežto kosmický prostor žádný odpor nemá. Když tam člověk upustí nějaký nástroj, může mu ve vesmíru velmi rychle odletět vlastní hybností, ve vodě je to naopak zbrzděné.

A psychické požadavky na astronauta?
Součástí je například hodnocení uchazeče po osobnostní stránce, zjišťuje se tedy psychologický profil jedince, dělají se také výkonnostní psychomotorické testy zaměřené na postřeh, vizuální a zvukovou paměť nebo prostorovou orientaci. Další část jsou věci zaměřené na to, jak je člověk schopen plnit složité úkoly v týmu, ať už třeba ve dvojicích, ve čtveřicích a pod časovým tlakem, nebo různé pohovory a modelové situace, jak by jedinec reagoval v konkrétních situacích.

Konjunkce Měsíce, Jupitera a Venuše
Konjunkce Venuše a Jupiteru je tady: Kdy a jak ji nejlépe pozorovat v Česku

Jak se nyní bude lišit výcvik pětice astronautů a tuctu záložních, mezi něž patříte i vy?
Pětice začne v dubnu základní roční výcvik, jehož smyslem je lidi, kteří pocházejí z jiného odvětví a znalostních kategorií, dostat na stejnou laťku. Všichni se seznámí se základními znalostmi týkajícími se kosmické fyziologie, nosných raket, kosmických prostředků, robotiky, potápění nebo ruštiny, protože ta je stále jedním z oficiálních jazyků Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Pak budou čekat, až je přiřadí na konkrétní misi, do té doby se budou třeba v podpůrné roli věnovat jiným projektům. Záložní dvanáctka je v podstatě ve stejné pozici, kdy aktuálně čekáme na letovou příležitost. Stejný výcvik jako pětice astronautů podstupovat nebudeme. Pokud nás přiřadí na konkrétní misi, provedeme buď zkrácený výcvik, nebo se budeme na misi přímo připravovat.

Takže zatím nevíte, jaké mise byste se případně účastnil?
To teď neví nikdo. Co se týče pětice kariérních astronautů, ti na devětadevadesát procent absolvují první misi na ISS. Všechno se může ze dne na den změnit, ale takhle je to nyní dáno. Mělo by se jednat o dlouhodobou, pravděpodobně půlroční misi. Pokud jde o naši záložní dvanáctku, není jisté nic. Pokud by pro nás nějaká letová příležitost byla, velmi pravděpodobně by se jednalo o krátkodobou misi na ISS. V nejbližších letech mají být na oběžné dráze Země i komerční orbitální stanice, které se mají nakupovat jako služba pro tytéž účely, jako jsou na ISS, ale nebude je vlastnit NASA nebo ESA. Pro nás by tedy byla mise krátkodobá, dejme tomu do jednoho měsíce na orbitální stanici.

Je ve vývoji orbitálních stanic v posledních letech patrný rozdíl?
Mezinárodní vesmírná stanice funguje přes dvacet let a bude fungovat do konce roku 2030. Komerční orbitální stanice mají být menší a modernější. Technologický pokrok je za poslední tři dekády obrovský, obecně je to o zpřístupňování oběžné dráhy kolem Země. Dřív to bylo tak, že NASA i ESA, které jsou spolu úzce propojené, vlastnily svoje prostředky, rakety a kosmické lodě, kterými dopravovali lidi na oběžnou dráhu, například raketoplán Space Shuttle z roku 2011 nebo ty, které letěly předtím. Teď si vše nakupují jako službu. To znamená, že si koupí dopravu čtyř astronautů na ISS a třeba firma SpaceX takový požadavek zabezpečí raketou Falcon 9 s kapslí Crew Dragon. Není nutné, aby stanici vybudovaly a vlastnily jednotlivé členské státy, když můžou tři, čtyři orbitální stanice vzniknout na popud komerčních firem s nabídkou služby vesmírným institucím.

Pilot Aleš Svoboda se stal členem záložního týmu astronautů ESAPilot Aleš Svoboda se stal členem záložního týmu astronautů ESAZdroj: ČTK/PR/Twitter/Armáda ČR

Jaká je podle vás šance, že do vesmíru skutečně poletíte?
To je těžké hodnotit a procentuálně vyčíslit. Rozhodně to není devadesát ani deset procent. Když jsem se o tom bavil se současnými astronauty ESA, říkali, že šance vidí jako velice vysoké. Samozřejmě už to teď nezáleží na mně, ale hlavně na politické podpoře. Aby se buď našla vůle uskutečnit českou misi, nebo alespoň mezinárodní. V prvním případě by to znamenalo, že by se Česko chtělo dostat na ISS v rámci několikatýdenní mise, kde bychom si přesně řekli, jaký výzkum by se tam měl provést. Druhou možností je mise ESA nad rámec standardních půlročních na ISS. Pokud by takové letové příležitosti byly, a očekává se, že budou, pak by velmi pravděpodobně připadly mezi někoho z nás. Dále do toho vstupují právě komerční stanice, s jejichž příchodem se počet letových příležitostí ještě zvýší, ale kolik jich reálně bude, to je nyní těžké odhadovat.

V následujících letech by tedy ryze česká vesmírná mise mohla vzniknout?
Proveditelné to určitě je, podobná mise vznikla například v Maďarsku, ti poletí asi za rok. Na rozdíl od nás ale Evropskou kosmickou agenturu zcela obešli a oslovili jednu z firem, u které si celou misi nakoupili jako službu. Dodali náplň mise a lidi, ale zbytek si nakoupili. My jsme v daleko lepší pozici, protože můžeme využít všech mechanismů ESA, která může zabezpečit výcvik a vůbec celé operační prostředí, podporu projektu a poradenství. Co se týče finanční náročnosti, z hlediska peněz je výhodnější udělat krátkodobou misi a je pro nás efektivnější naplánovat ji jednou za deset let, kde bychom si navíc sami přesně řekli, co tam chceme dělat nebo jaké firmy a výzkum do procesu zapojit. V Česku máme v kosmickém průmyslu poměrně solidní firmy i výzkumné týmy, které rozhodně mají zájem a mají co nabídnout.

Byl jste již od začátku odhodlaný splnit si svůj sen za každou cenu?
Do armády jsem šel s cílem, že chci být pilotem gripenu. Vstoupil jsem do ní před osmnácti lety, kdy sovětské stíhačky MiG-21 končily a na jejich místo nastoupily gripeny. Nebylo to samozřejmě nic garantovaného, museli jsme absolvovat Univerzitu obrany v Brně, protože bez toho to nešlo. Tenkrát jsem byl přijat na Masarykovu univerzitu, Vysoké učení technické a na Univerzitu obrany. Pilotní směr byl pro mě ale volbou číslo jedna. Do ročníku nás nastoupilo dvaadvacet, někteří skončili během školy, někteří byli po základním leteckém výcviku přeřazení na jiný obor. Z těch asi šestnácti lidí, kteří se stali piloty, jsme čtyři, kteří pilotují gripen. Nikdo tedy neměl nic garantovaného.

Mezinárodní vesmírná stanice
K ISS dorazila záchranná loď. Odveze uvízlou trojici astronautů

Do jaké míry vám práce ovlivňuje soukromý život?
U pilota gripenu i astronauta je to dost podobné. Existuje určitý koeficient na to, kolik lidí by mělo pilotovat jedno letadlo. Kdyby bylo moc pilotů na málo letadel, neměli bychom dostatek nalétaných hodin za rok. Kvůli tomu, že nás není moc a úkolů je hodně, je naše vytížení obrovské. Máme velká kvanta přesčasů, náš pracovní režim je dost nepředvídatelný, takže je to těžké především pro naše okolí. U astronautů je to podobné, možná s tou výhodou, že je ESA v pracovní kultuře o kousek napřed, než jaký je v Česku běžný standard.

Co byste poradil mladým nadšencům, kteří se chtějí vydat ve vašich stopách?
Mám to štěstí, že se nyní s těmito lidmi můžu setkávat, takže začínám víc chápat, jakým způsobem tato generace uvažuje a co je pro ně prioritní. Myslím, že naprosto zásadní je u těchto profesí dlouhodobý zájem a motivace, protože se nic nestane ze dne na den. Z člověka, který nikdy neseděl v letadle, nikdo pilota gripenu schopného fungovat ve válce za rok a půl nevycvičí. Astronautem se taky nikdo nestane hned po maturitě, naopak za sebou musí mít úspěšnou kariéru. Teprve pak může uvažovat, že by se astronautem vůbec stal. Důležitá je dlouhodobá motivace, ochota to nezabalit při první překážce a schopnost fungovat mimo svoji komfortní zónu.

Kdo je Aleš Svoboda
• Narodil se v roce 1986, je českým bojovým pilotem.
• Absolvoval Univerzitu obrany v Brně, v armádě působí od roku 2005.
• Od roku 2016 je pilotem letounu JAS-39 Gripen.
• Loni uspěl ve výběru Evropské kosmické agentury a stal se záložním astronautem.
• Svou šanci na vesmírnou misi odhaduje jako poměrně velkou.
• Ve volném čase rád hraje hokej nebo badminton.