„Co je moje parketa, je tvorba smutečních oznámení či jiné grafické práce. Nejbližší jsou mi rozhovory s pozůstalými, u kterých vidíte ten posun v jejich smíření od prvního hovoru ke konci obřadu. Jejich úleva je hmatatelná a vidím, jak jim celá ta cesta pomohla,“ svěřila se energická mladá žena v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Než jsem vás potkal, ani jsem nevěděl, že existují pohřební průvodci. Můžete mně i čtenářům přiblížit, jak jste se k této aktivitě vůbec dostala?
Vlastně úplně náhodou, rozhodně za tím nehledejte žádný srdceryvný příběh (smích). Pracovala jsem tehdy v agentuře a hledala jsem nějakou změnu. Projížděla jsem nabídky práce a našla právě pozici v pohřebnictví. A řekla jsem si, že to je vlastně super ta snaha o dělání revoluce v tomto odvětví. Tak jsem tam napsala, poslala životopis, motivační dopis a za pár dní se mi ozvali zpět. Shodou okolností to byl kolega, který pracoval ve stejné firmě, jen o patro níže.

Tehdy jsem skrze osobní zkušenosti neměla příliš pozitivní vztah ke smrti, ale chtěla jsem se podílet na šíření dobra a revoluce v pohřebnictví. Uvědomila jsem si, že bych zde mohla reflektovat své povahové vlastnosti a dovednosti.

Zmínila jste nemilou zkušenost se smrtí, potažmo s pohřbem. O co šlo?
Tehdy mi bylo patnáct a účastnila jsem se rodinného pohřbu. Byla jsem ve věku, kdy si sice uvědomujete, co se děje a proč tam jste, ale hlava si to nedokáže ještě pořádně zpracovat jako u dospělého člověka. A celkově to prostředí působilo depresivně, a jakmile začalo odjíždět auto s tou rakví, vyvolalo to ve mně jakýsi otřes. O několik let později se konal další pohřeb v rodině a já jsem si vůbec nedokázala představit, že bych prošla tím stejným, musela zpracovat všechny ty pocity.

K pohřebním průvodcům jsem se přidala i proto, aby pozůstalí neprožívali stejnou situaci jako já a ten život, který končí pohřbem mohli pojmout jako oslavu toho, že s námi ten zesnulý byl. Samozřejmě respektuji lidi, kteří vyhledávají standardní rozloučení. Je to naprosto v pořádku a nikoho nesoudím.

Působíte jako pohřební průvodce už třetím rokem. Co vy osobně máte na starost?
Během spolupráce jsem si vyzkoušela všechny pozice. Od asistence, přes psaní a přednes řečí, až po samotnou organizaci. Reprezentovala jsem nás například v zábavním pořadu, ale každý jeden z nás se svým způsobem zasluhuje o naši propagaci. Co je moje „parketa“ je tvorba smutečních oznámení či jiné grafické práce. Nejbližší jsou mi rozhovory s pozůstalými, u kterých vidíte ten posun v jejich smíření od prvního hovoru ke konci obřadu. Jejich úleva je hmatatelná a vidím, jak jim celá ta cesta pomohla. Zároveň mě baví šířit povědomí o naší práci a ukazovat, že se leccos dá opravdu dělat jinak

Na smutečním oznámení se ladí i detaily

Jak probíhá tvorba smutečního oznámení ve vaší režii?
Jsou pozůstalí, kteří se námi nechají vést. Někdo mi nechává úplně volnou ruku a potom jsou případy, kdy opravdu řešíme slovo od slova a dáváme tam unikátní text básničky. Další třeba chtějí připojit fotografii, obrázek či speciální pozadí. Když je hotové, posílám ho pozůstalým k nahlédnutí a buď ho odsouhlasí, nebo řešíme další úpravy a detaily. Což vyžaduje více času, ale taková oznámení vnímám jako nejhezčí, protože jsou osobní.

close Pohřební průvodci dělají pohřby jinak. info Zdroj: Pohřební průvodci zoom_in Pohřební průvodci dělají pohřby jinak

Zaujalo mě, že kromě oznámení jste psala i smuteční řeč. Neodráží se všechny tyto aktivity na vaší psychice?
Po psychické stránce to není tak náročné, protože musíte vědět, jak na sebe. Je dobré sdílet smutek, protože pokud si ho k sobě připustíte, tak se na něj napojíte. Ale má to hranice, musíte si říct, že to stačí. Dál ho pustit nemůžete, jinak byste ho nemohli po obřadu nechat odejít. Samozřejmě náročnější jsou řeči, kdy náhle zemře třeba maminka dvou dětí. To vás vždycky zasáhne. Když vidíte tu rodinu, ty uplakané děti, tomu se nedá ubránit.

Vybavujete si pohřeb, který vám utkvěl v paměti?
Pohřeb maminky dvou menších dětí, přibližně ve věku sedmi a devíti let, která zemřela náhle, z hodiny na hodinu a rodina neměla čas se rozloučit. Nestihla jim předat rady do života a případně si vyjasnit nevyřešené věci. Přestože prostředí bylo moc pěkné, loučili jsme se v městské zahradě, bylo to pro všechny náročné.

Nakonec se nám to snad podařilo truchlícím trochu ulehčit. Máme krásné rituály, kdy pozůstalí píšou na papírky vzkazy zesnulému a potom je spálíme v ohni. Když se vypíšete na papír a víte, že si to nikdo nepřečte, a potom to skrz ten plamen prostě odejde do nebe, to člověku hodně pomůže. Možná to může znít trošku esotericky, ale pro lidi to má obrovský význam.

U zmíněného případu byla atmosféra opravdu těžká, ale skrz rituály a vzpomínání se vlastně z toho stalo hezké rozloučení.

Když řeknete, že působíte v pohřebnictví, jaké se vám dostávají reakce? Co na to říká vaše rodina či přátelé?
Rodiče to vnímají jako práci, která má od těch běžných přidanou hodnotu a přesah až k jakémusi dobrodějství. Samozřejmě je to neobvyklá práce, která s sebou nese určité poselství a stejně jako já si k ní našli cestu. U přátel či veřejnosti to často to vyvolá rozpačité reakce, protože jsem veselá baba sršící dobrou náladou. A to pro někoho to může být se smutkem truchlících a tíhou jejich ztráty těžko kombinovatelné. Mnozí by mě, možná i vzhledem k mému věku, na tuto práci netipovali.

Často nastává otázka: A jaké to je? A moje odpověď je, že hezké, protože opravdu je. Pomáháte lidem skrze něco, co je vám přirozené a co umíte. Co může být více naplňující? Obvykle taky dostávám otázky z praxe nebo se mi kamarádi svěřují s jejich zážitky. Vždy se snažím respektovat jejich prostor s nevnucuji jim toto téma a spíše čekám, jak moc se otevřou a kam mě pustí.

Často přichází otázka, zda z toho nemám deprese nebo nějaké trauma. Je důležité si vytyčit hranice a nechat se unášet emocemi pouze tam, odkud je můžete zas vyprovodit ven.

Současné pohřebnictví se zastavilo v čase

Pochopil jsem, že přestože se pohřební kultura mění, stále to není úplně podle vašich představ. Co vnímáte jako špatné stránky současného pohřebnictví?
Že je odlidštěné a stále provázané stereotypy. Vlastně neznáme nic jiného a zvykli jsme si na to, že obřad trvá 15 minut v krematoriu, přednáší se univerzální vzpomínková řeč, pouští se ty samé písničky, které si vyberete ze zaprášeného playlistu a jdete ven, protože za dveřmi už čekají hosté na další obřad. Jako by se tento obor, jen proto, že je opředen smutkem zastavil v čase a společnost nehledala alternativy obřadu.

Pořád se drží v zajetých kolejích jenom proto, že pohřeb je smutná záležitost, tak ji nebudeme věnovat pozornost.

Takový pohled je ale špatně! Musíme jít trošku za hranice komfortu a dát tomu pozornost. Ale stále je třeba mít na paměti, že jsou rodiny, kterým výše uvedený způsob rozloučení vyhovuje a vyhledávají jej. Je třeba to respektovat.

Dá se tedy říct, že se snažíte pohřeb vymanit z negativního pojetí a dát mu i jiný punc?
Člověk sice zemře, jeho život končí, ale začíná nový život pozůstalých bez něj
. Snažíme se nastartovat, aby došlo k tomu uvědomění. Jakmile obřad opustí, tak začíná nová kapitola života, kdy se oni učí žít bez zemřelého člověka, smiřovat se s pocity. Truchlení má své místo, ale důležité je oslavit, že jsme s tím člověkem mohli být. Že je nějak obohatil.

close Pohřební průvodci dělají pohřby jinak. info Zdroj: Pohřební průvodci zoom_in Pohřební průvodci dělají pohřby jinak

Pokud budu mít zájem stát se pohřebním průvodcem, jaké bych měl mít předpoklady?
Určitě psychická a fyzická odolnost. Musíte být v pohodě sám se sebou, abyste se mohl vypořádávat s pocity jiných osob. My na první pohled poznáme člověka, který s námi bude moci spolupracovat. Vyzařuje určitou energii, zároveň musí být empatický. A důležitou roli hraje kreativita.

Každý truchlí jinak, ale pomoct můžete

Truchlení je velmi individuální záležitost. Přesto mi nedá se zeptat, jak pomoci někomu, kdo truchlí? Co mu říkat a co určitě naopak ne?Truchlící člověk často bývá hodně sám. A potřebuje, chce o zesnulém mluvit. Ale my mu říkáme, že to přejde, ať se vzchopí, ať je silný, ať se tomu postaví a podobně. Přitom správně je to naopak: jen ať pláče, ať o tom mluví, ať to řeší, mluvme a s ním a řešme to s ním, naslouchejme mu, podporujme ho v tom.

Dobré je uznat ztrátu a její bolestivost a ujistit dotyčného o tom, že jste tu pro něj. Buďme v tom aktivní. Neříkejme „kdybys chtěl, tak…“, ale popadněme ho za ruku, nebojme se toho. Vezměme ho na kávu, pivo, oběd, procházku. Taky neotáčejme řeč a pozornost na sebe. Klasická ukázka je „vím jak ti je, já když…“. Ne. Nevíme, jak mu je, truchlení je velmi individuální. Vynechte také věty typu „je na lepším místě“ nebo věty začínající „aspoň že…“. Jednak nevíte, jak smrt dotyčný vnímá, zda v lepší místa nebo reinkarnace věří, a samotná ztráta je pro dotyčného velice těžko vstřebatelná, neděste ho tím, že budete jeho ztrátu zlehčovat tím, že mohlo být hůř.

A poslední věc: nedivme se přehnaným reakcím. Truchlení zkrátka je sobecké.

Proměnil se za tu dobu nějakým způsobem váš vztah ke smrti?
Ze smrti a umírání mám stále strach a respekt. Je to jediná jistota v životě a vy víte, že čím více lidí milujete, tím více se s ní potkáte a budete jí čelit. Ale tím, že je to jistota a vy víte, že přijde, můžete se na ni připravit. Můžete změnit své chování k blízkému, protože tu nebude věčně a vy váš vztah chcete změnit. Nebo se prakticky připravíte na obřad.

Takže ačkoliv je to téma spíše pochmurné a opředené smutkem, tak si myslím, že každého z nás může něco naučit a přinést do života, v nejlepším případě dobrou změnu.

close Pohřební průvodci dělají pohřby jinak. info Zdroj: Pohřební průvodci zoom_in Pohřební průvodci dělají pohřby jinak

A na závěr filozofická otázka. Jak se nebát smrti?
Tak, že ji přijmeme. Smrt je přirozeně opředena smutkem, ale to neznamená, že ji musíme vytěsnit ze života. Protože právě tím, že ji budeme násilím odmítat, si k tomu přirozeně vytvoříme averzi. Tím, že se s ní smíříme a že se na ni tak trochu připravíme. Že o ní budeme mluvit, a dokonce si ji vlastně můžeme i trochu nacvičit.

Třeba když se odstěhujeme z bytu. To je velká změna a je to vlastně taková malá smrt. Podobně, když nás vyhodí z práce, nebo se rozejdete s partnerem, to je taky taková malá smrt. Troufám si říct, že lidé v mém okolí se díky mé práci méně bojí smrti, protože skrze vyprávění se dozvídají o způsobech, jak rozloučení pojmout nebo jak se o smrti bavit.

Už to přijímají jako běžnou součást života a není to strašák ve skříni, kterou se bojí otevřít.

Pohřební průvodci je název pohřební agentury, která se zabývá alternativní pohřební službou. Založil ji v roce 2019 Oleg Vojtíšek a původně nesla název Funeral Clowns. Agentura organizuje vše od přípravy na smrt někoho z blízkých, přes veškeré pohřební služby až po pomoc s truchlením. Snaží se dělat pohřby jinak, osobně, a specializuje se na obřady venku.