Dětský domov se školou Těrlicko najdeme nedaleko Havířova na břehu Těrlické přehrady. Je určený pro chlapce od jedenácti let do ukončení povinné školní docházky. Díky zdejšímu působení psychologa Přemysla Mikoláše nejde o „tuctový děcák“. Mikoláš totiž dbá na terapii pomocí dobrovolnických aktivit.

Jeho svěřenci získávají sebedůvěru, cítí se být platní a schopní pomoci druhým. Jezdí se starat o tělesné postižené vrstevníky, připravují pro mateřské školy sportovní či soutěžní programy, pomáhají na statcích v Těrlicku a především pak již přes deset let spolupracují se zapsaným spolkem ADAM (Autistické děti a my) v Havířově.

Cesta k Baltu 2022 je minulostí, v září začne Tomáš Slavata chystat další.
Z dětského domova až k Baltu. Cesta mladých cyklistů přinesla peníze potřebným

Za tuto činnost získali v roce 2017 cenu Gratias Tibi pro mladé dobrovolníky a v roce 2022 se dostali do finále této ankety. Její výsledky byly slavnostně vyhlášeny 21. září v kulturním centru Vzlet v pražských Vršovicích.

Kluci z dětského domova u Havířova mají na sobě většinou společenské obleky, celý večer si velmi užívají. „Nepřijeli jsme sem dnes vyhrát, ale maximálně si to tu vychutnat. My už cenu máme, tak je fajn, že z ní bude mít radost zase někdo jiný,“ usmívají se.

„Chtěl jsem, aby měl někdo tyhle kluky rád a pro něco si jich vážil. Aby se na ně lidi nekoukali skrz prsty jen proto, že si prošli polepšovnou. Protože nikdo nezná jejich příběhy a nemůže vědět, čím si prošli,“ popsal smysl aktivit psycholog Přemysl Mikoláš. Společný program si pochvaluje i zakladatelka a ředitelka spolku Adam Marie Gerdová. „Naši rodiče jsou jim nesmírně vděční, že s jejich autistickým dítětem někdo je, a dokonce se na něj těší a chová se k němu kamarádsky,“ líčí. Zatímco kluci z dětského domova vedou v tělocvičně sportovní kroužek, rodiče si mohou v klidu odpočinout. „Kluci navíc poznají, jak to v běžných rodinách má fungovat. Vidí mámu a tátu, jak vytrvale pečující o své dítě, i když je postižené,“ dodává.

„Hrozně mě to baví. Když někomu pomůžu, stačí mi, že má radost a je to super. Dobře vím, jaké to je, když na někoho lidi kašlou nebo se mu posmívají. Je fajn, když tihle kluci vědí, že je tu někdo, komu na nich záleží,“ líčí jeden z těrlických dobrovolníků Lukáš. „Dalo mi to sebedůvěru. Ale nejvíc mi ji dal pan Mikoláš. Jsem mu hodně vděčný za mnohé. Kdyby jeho nebylo, tak už jsem asi pod vlakem,“ dodá. Momentálně studuje ve třetím ročníku strojního učiliště s maturitou. „Ale strojařinu určitě dělat nechci, to jen abych měl ten papír. Kdyby to vyšlo, rád bych si udělal i bakaláře a byl třeba vychovatelem v děcáku. Ale pomáhat chci každopádně dál,“ upřesnil.

Přemysl Mikoláš při té příležitosti klukům vysvětluje, že hlavní díl zásluh mají oni, neboť se do projektu odvážili jít a přijmout zodpovědnost. A také je nabádá, že kromě starosti o druhé nesmějí zapomínat sami na sebe.

Od malé skupinky po 50 dobrovolníků

„Jsem hrdý, že jsem něčeho takového schopný,“ přidává se Vlasta. Ač už pobývá v jiném domově, dál se účastní aktivit s Adamem. Vypráví, jak spolu s dalšími kluky pomáhá s autistickými dětmi na letním táboře. „Nešetříme je, děláme s nimi aktivity jako s normálními děcky. Jezdíme na rafty, absolvujeme s nimi kurz přežití,“ vyjmenovává. Vlasta se učí zahradníkem a líčí, že by rád dělal zemědělce a jezdil s traktory a kombajny. „A pomáhal,“ dodá.

Zleva: psycholog Přemysl Mikoláš, Vlasta a LukášZleva: psycholog Přemysl Mikoláš, Vlasta a LukášZdroj: Deník/Zuzana Hronová

Vedle něj sedí Richard, jenž působí v projektu dokonce už osm let. Jako jediný nikdy nebydlel v dětském domově, k projektu se dostal přes Přemysla Mikoláše, když se potýkal, jak říká, „s těžkým obdobím“ a musel vyhledat psychologickou pomoc. „Normální lidi je mezi sebe moc neberou, tak jim to zkoušíme vynahradit,“ říká Richard. „Začínali jsme jako malá skupinka a teď je nás už na táboře asi padesát, možná víc. Hodně toho zažijeme a máme kamarády,“ říká Dominik, jeden z teenagerů ve spolku Adam.

Dobré víly jezdí už i do dětského domova v Ústí, hledají další dobrovolnice a dobrovolníky.
Jsme víly, vole. V přidrzlém tričku pomáhají v děcáku, hledají další zájemce

K dobrovolníkům z dětského domova patří i Miroslav. Dobrovolnictví se snaží kombinovat s vrcholovým fotbalem. „Na některé tréninky jsem prostě nešel, abych stihnul akce s Adamem, ale vůbec toho nelituji,“ říká. Popisuje, jak s autistickými dětmi cvičí, aby správně ovládali své tělo a také je učí sociálním dovednostem. „Jezdíme s nimi i na výlety, abychom jim otevřeli svět a oni poznali jeho barvy. Učíme je cestovat a nesedět pořád doma,“ líčí Mirek. Na konci školního roku jim pak rozdají diplomy a ceny. „Za to, že to s námi vydrží a mají trpělivost,“ usmívá se. Studuje na zedníka, rád by si udělal nástavbu, aby mohl jednou být třeba stavbyvedoucím. „Staví se pořád, v tomhle oboru bude vždycky práce dost,“ pochvaluje si.

Bez dlouhé průpravy 

Při dotazu na to, jaké odborné rady jim psycholog dává k pečování o děti s autistický spektrem, Přemysl Mikoláš vysvětluje, že žádnou dlouhou průpravu nepotřebovali a jde jim to s nimi lépe než mnohým odborníkům. „Naši kluci si prošli v životě sračkami a umí se lépe vcítit do potřeb druhých.“ Pochvaluje si, že mnoho kluků se mu zpětně po letech ozývá a vedou spořádaný život a mají úspěšnou pracovní kariéru. „Samozřejmě vím, že nezachráním všechny. Ale i tak je to dobré,“ uzavírá.