„Horňácká pětadvacítka je celá po asfaltu, takže bude ideální příležitostí, abych vzal sedící kamarádku do nového vozíku, a zkusil to odběhnout,“ říká Neumann. Na trati chce motivovat i další běžce, dobrovolníky. „Aby se nebáli a přidali se,“ podotkl ultramaratonec, který běhá s dětmi z Vlaštovky už dva měsíce.

Inspirovali ho členové charitativního sdružení Running With Those That Can’t (RWTTC), které založili studenti lékařské fakulty v Praze. „Sledoval jsem při maratonu, jak běží jako dobrovolníci a vezou lidi, kteří sami běhat nemohou. Moc jsem jim fandil. Říkal jsem si, že bych to chtěl jednou zkusit,“ vzpomíná Martin.

Vhodný čas přišel po posledních pěti letech intenzívního tréninku, kdy týdně naběhá kolem 140 kilometrů. „Řekl jsem si, že už bych to mohl zvládnout,“ podotýká ultramaratonec.

Jelikož žije v Hodoníně, zavítal do místního Centra pro rodinu a sociální péči. Tady měli k dispozici speciální běhací vozíček. „Kontaktoval jsem vedoucí Lenku Tlachovou, které se projekt velmi zalíbil. Dala mi důvěru a možnost běhat ve stacionáři Vlaštovka,“ přibližuje začátky sportovec.

Běhat a pomáhat 

Začal na konci května. Je tu dvakrát týdně. Za dvě hodiny se proběhne se dvěma i třemi dětmi. „Vyzkoušel jsem si, co vydrží moje tělo a co zvládnou moji sedící kamarádi. Zvykli si na mě. Ty první běhy byly něco neskutečně krásného, měl jsem slzy v očích, když jsem viděl, jakou děti měly radost, jak strašně se jim to líbilo,“ říká spokojený Martin.

Běhat a pomáhat. To je nyní pro něj ta správná cesta. „Chci v tom dál pokračovat a motivovat i další běžce, aby se o radost spojenou s během podělili i s těmi, kteří sami běhat nemohou. Běhání pomáhá fyzicky i psychicky, je takovým lékařem těla i duše,“ dodává Neumann, který běhá už více než dvacet let.

Zmíněné charitativní sdružení RWTTC navíc pomohlo k pořízení nového kočárku. Ten bude moci na Horňácké pětadvacítce poprvé využít právě Martin s Terezkou.