Kolik lidí v Česku něco sbírá?
Na náš hlavní veletrh přijde zhruba deset tisíc lidí, a to se věnujeme výlučně známkám, mincím, kamenům či bankovkám. Tedy poměrně jasně vymezeným sběratelským artefaktům. Tedy to jsou takoví ti nejaktivnější sběratelé. Vedle toho jsou stovky tisíc lidí, možná až jednotky milionů, kteří shánějí věci do sbírek přes Aukro a podobné servery. Když to vezmeme od dětí, které sbírají kartičky hokejistů, až po seniory, je takových lidí opravdu hodně. Čechy zkrátka jsou sběratelská velmoc.

Čím to je?
Je to dané i historií. Lidé tu sbírali již od Rakouska, v čemž hrálo velkou roli obrození. Sbíraly se věci související s češtstvím. Prohloubilo se to za komunismu, kdy lidé buďto měli chatu, nebo nějakou sbírku, protože ničemu jinému jste se věnovat nemohl. Lidé měli spoustu času a sbírání jim částečně nahrazovalo to, že nemohli cestovat po světě. Sbíralo se všechno, co bylo nedostatkové, případně cokoli se zajímavým designem. Klasická byla plechovka od coca-coly, krabička od marlborek. Takové věci se nevyhazovaly, naopak řada lidí je cíleně sháněla.

Jak to změnila revoluce na přelomu osmdesátých a devadesátých let?
Samozřejmě to celé kleslo. Lidé začali cestovat, věnovali se jiným zájmům, podnikání, nočnímu životu. Nikdy to nezmizelo, ale samozřejmě lidé už neměli potřebu sbírat ty plechovky od coca-coly. Zůstaly stabilní obory, především filatelie, která je z globálního hlediska asi nejrozšířenější oblastí.

Proč právě známky?
Známky vydává pošta každého státu, navíc to je relativně dostupné pro každého.

A další změny oproti komunismu?
Značně poklesl význam směny, která byla před rokem 90 hlavním principem sbírání. Namísto toho se všechno začalo přepočítávat na peníze. Dneska je výměna zcela marginální věc. Navíc se ke sbírání vracejí generace, které na počátku devadesátých let začaly vydělávat velké peníze a sbírku již vnímají také jako investici. Není to tedy už jen koníček, ale ukládají do sbírky peníze, a když se jí budou věnovat, budou se v dané oblasti vzdělávat a budou mít i trochu štěstí, může se jim povést vybudovat něco, co bude za dvě tři generace mít nějakou skutečnou cenu.

A kolik lidí zhruba je právě tohoto typu?
To je opravdu složitá otázka. Musíte si říct, kolik lidí tu je skutečně bohatých lidí. A zhruba polovina z nich cíleně investuje do nějakých sbírek, ať už to jsou mince vydávané Českou národní bankou nebo si občas koupí nějaký obraz. A část z nich už překročí určitou hranici a aktivně buduje nějakou sbírku. Jako příklad luxusně pojatého sběratelství můžeme uvést vznik Prestige Philately Club Prague, který sdružuje sběratele s opravdu kvalitními sbírkami známek. Zároveň platí, že tu žije velká spousta lidí, kteří kvůli bezpečnosti nechtějí, aby se vědělo, jak exkluzivní sbírky mají. Vzpomeňte si, že před pár lety vlastně zcela neznámý český kupec koupil Modrého mauricia a takzvaný Bombajský dopis, což jsou ve filatelii nejvýznamnější trofeje. Je to skvělá investice. Podle kuloárních informací mu za to po pouhém roce nabízeli částku vyšší o dvacet třicet procent.

Změnilo se to v poslední době?
Zcela zásadně. Za posledních deset let je zjevné, že lidé nepřicházejí jen doplňovat sbírky, ale investovat. Řekl bych, že to souvisí s krizi roku 2008, kdy celosvětový propad akcií ukázal řadě lidem, že investice do finančních nástrojů nejsou jen rostoucí a bezpečné. S tím Češi do té doby nebyli konfrontováni, naopak všeobecná masírka říkala, ať lidé investují do akcií, protože vám vydělají rychle. Najednou se ukázalo, že pravda je složitější. A ve stejnou chvíli si vzpomněli, že děda sbíral bankovky a jejich hodnota je dneska úplně jinde.

Co lidem sbírání přináší?
To má tři roviny. Jednak jim to přináší radost ze samotné věci. Když třeba máte rád komiksy, tak si je rád čtete, prohlížíte, radujete se z nich. Druhá rovina je investiční, která ale u těchto věcí bývá na opravdu dlouhou trať. Například v Itálii se říká, že zhodnocení trvá zhruba čtyři generace. A konečně tu je určitá společensko-prestižní rovina, ošklivě se jí říká snobská, kdy se vlastnictvím například toho Modrého mauricia stáváte členy exkluzivního klubu. A platí to i pro další generace, protože v určitých kruzích věta „Můj otec vlastnil Modrého mauricia“ zkrátka něco znamená.

Změnil se v těch uplynulých deseti letech sortiment? Respektive objevila se nějaká nová hvězda a zároveň nějaká kdysi populární klasika postupně vymizela?
Když se bavíme o těch klasických oborech jako známky, mince, tak tam se objevují určité trendy, podobně jako v oblasti starožitnictví, kde byl například před 30 lety ohromný zájem o rustikální nábytek, po kterém dneska neštěkne pes. Dneska všichni shánějí nábytek z dvacátých a třicátých let. Tudíž je docela možné, že se vyplatí nyní spekulovat na návrat rustikálního nábytku.

A ty nové segmenty?
Lidé znovu objevili vinylové desky. Ty zaznamenaly ohromný nástup zhruba před sedmi lety, proto jsem ostatně založili specializovaný veletrh. V tom hraje roli nostalgie, protože se k deskám vracejí lidé, kteří na nich začínali poslouchat muziku a dneska chtějí vlastnit komplety svých oblíbených interpretů na vinylech. A zároveň to chtějí i mladí hipsteři, kteří na náš veletrh chodí v tričkách Davida Bowieho a také ho chtějí mít na desce, protože je to pro ně sexy. Samozřejmě je otázka, jak dlouho se to udrží a zda to tu další generaci ještě bude zajímat. Největší hrozba pak je podle prodejců, že už dochází kvalitní materiál. Desky se každým ohráním ničí a těch v nejlepším stavu rapidně ubívá. Na to jsou celé katalogy.

Co naopak upadlo?
Vzpomínáte si na telefonické karty? To byl sběratelský obor, který v počátcích našeho veletrhu představoval třeba 20 procent všech prodejců. Jezdili sem lidé z celého světa, točily se v tom opravdu velké peníze. I u nás to sbíralo strašně moc lidí, protože to bylo dostupné, bylo to relativně levné, bylo hodně variant a také hodně sérií, což je základ každého sbírání. Další věc: sbíralo se podle čipů. Některé měly červené drátky, další jiné, sbíralo se také podle čísel, podle výrobních čísel… Dokonce se dělaly i privátní karty. Byl to opravdu silný obor, přičemž nejdražší karty stály až desítky tisíc korun. Zařízly to mobilní telefony a u nás ještě to, že ty karty přestaly mít obrázky. V současnosti máme na veletrhu dva tři prodejce, kteří se kartám stále věnují.

A nějaký úplně žhavý trend?
Asi jste zaregistroval ty bankovky s hodnotou nula euro. To je velmi současný trend, který je relativně levný, existuje spousta motivů, které můžete sbírat, tuším, že kolem 1500. Zároveň to není nijak náročné na skladovací prostor.

Prozraďte nejpodivnější věc, kterou někdo sbírá?
Já bych to za nejpodivnější úplně neoznačil, ale znám člověka, který sbírá mikročipy z osmdesátých let. V Británii se jich nyní hojně zbavují a v Asii je o ně docela zájem. Řada sběratelů se dnes začíná věnovat sbírání počítačové historie. Ale sbírá se všechno možné, třeba porcelánové pojistky.

Tradičně se tvrdí, že sběratelství je doménou mužů. Platí to stále?
Je to pravda, na naše akce i kvůli tomu mají ženy a děti do 18 let vstup zdarma, protože tím nechceme rozbíjet rodiny. Ale ženy k nám chodí, je jich zhruba třetina. Nicméně i ženy sbírají. Například pohlednice sbírají nejčastěji právě ženy. Staré pohledy, zhruba do konce druhé světové války, jsou fenoménem zhruba posledních 15 let, během nichž jejich cena vzrostla z nějakých padesáti korun na desetinásobek. Ženy také často sbírají minerály nebo samozřejmě šperky.

Jaký význam pro sběratele mají vaše veletrhy?
Fungují jako jakási vstupní brána do světa sběratelů. Nikdo vás tam k ničemu nenutí, projdete se a kouknete, co kdo nabízí. Když už vstupujete do nějakého obchodu nebo galerie, je výhoda na straně prodejce, protože ten ví, že vy něco chcete. Na veletrhu to je uvolněnější.

Co vlastně váš otec začal sbírat?
Právě ty telefonní karty, do kterých investoval docela dost peněz. Seznámil se díky tomu se spoustou zajímavých lidí. V devadesátých letech měl agenturu na pořádání velkých akcí a zároveň byl vášnivým sběratelem. Na západě viděl obdobné akce a tak ji tu před 23 lety zkusil uspořádat. A uchytilo se to.

A sbíráte i vy?
S bratrem toho sbíráme hodně, třeba stará rádia nebo reklamy. Já osobně se věnuju všemu souvisejícímu s Citroenem DS, třeba už mám asi desítku známek s tímto vozem. A pak sbírám desky s novou vlnou britského metalu. Ale je to hlavně pro radost, nic investičního. Sbírání však musí přinášet hlavně radost.