Jel jen do sousední vesnice navštívit dědečka. Jeho motorka se střetla s vyjíždějícím náklaďákem a to mu změnilo život. Když se tenkrát sedmnáctiletý Zbyněk Sýkora probudil v nemocnici napojený na řadu hadiček, netušil nejen, která kam vede, ale hlavně, jak se bez citu a síly v nohách dá žít.

Naštěstí to netrvalo dlouho a zkušenější vozíčkáři mu to v Kladrubech předvedli s plnou parádou. Hned, jak to šlo, s nimi chtě nechtě musel začít sportovat, odbýt se nedali.

Jiný pohled na svět

Začal házet diskem, hrát basket, později pak i florbal. Ale hlavně odkoukával, jak se dá s vozíčkem žít, sportovat a také blbnout. „Ochrnutí přináší plno komplikací. Každý to má jinak. Já se musel učit cévkovat a syna bych bez asistence lékařů také nezplodil. Svému postižení ale vděčím za mnoho dobrého. Jednak jsem se jako sportující vozíčkář podíval po světě, ale hlavně se dívám na svět a problémy úplně jinak. Plno věcí mi teď připadá jako malichernost. Kdybych zůstal zdravý, nejspíš bych byl u nás na vsi a nikam bych se nehnal, ale kdo ví,“ uvažuje nahlas veselý čtyřiatřicetiletý muž.

Do svého vozíčkářského sportování se vrhl tak naplno, že brzy přestal vnímat i svůj handicap. „Sport je důležitý pro všechny, zdravé i postižené. Myslím, že je stejně důležitý jako práce. Vytváří charakter člověka. Fyzická kondice pro nás znamená samostatnost a sebevědomí. A mentální kondice se se sportem také dostaví. Člověk se učí přečíst soupeře. Pro mě je sport celoživotní téma. A nejde jen o pohyb, ale i celkově aktivní přístup k životu,“ říká Zbyněk Sýkora.

Vozíky na zakázku

Tím jeho seberealizace nekončí. Na závěrečném večírku soustředění pro mladé začínající sportovce s hendikepem zaběhla debata k speciálním vozíkům pro sport. Tenkrát prý padla památná věta Zbyňkova švagra: „To nebude těžké vyrobit.“ Tenkrát to ještě netušil, ale tento okamžik byl zárodek podnikání.

„Vyrobili jsme s přáteli první sportovní vozík. Nejdřív to bylo jen pro naši potřebu. Pak další. Dneska máme sociální podnik, stavíme vozíky na zakázku. U nás pracují pouze buďto vozíčkáři nebo ti, co jsou s nimi blízce spříznění. Nikdo nedokáže znát potřeby vozíčkáře jako vozíčkář sám. Navíc každý má to postižení jiné. S každým si promluvím, zjistím, jaké má potřeby, jak se chce pohybovat. To je dost individuální,“ vypráví nadšeně sebevědomý podnikatel.

„Mně kdysi chlapi v Kladrubech pomohli. Naučili mě se o sebe postarat a nepoddávat se tomu, makat. To se teď s přibývajícími roky snažím předávat zase mladším. Možná se mnou nebude každý souhlasit, já si ale myslím, že i když se člověku stane úraz a skončí na vozíku, tak by mu měla společnost pomoct jen se znovu zapojit, pak už je to na něm. Pro mě je důležité být platnou součástí a také něčím přispívat,“ dodává muž, který uměl ze své nehody získat pro sebe i okolí maximum.